pondělí 15. ledna 2018

THE BIG AND WILD WESTERN REWATCH SPECIAL - part 1

Začínáme nový speciál, tentokrát westernový. Rozhodl jsem se po letech vrátit k některým oblíbeným či obecně pozitivně hodnoceným westernům, které jsem už dlouho neviděl. Takže tenhle týden samá klasika v sedlech, s kolty a klobouky. Yippie-yay!

THE WILD BUNCH (1969)
Jestli se pohnou, tak je zabijte!
Divokou bandu provází pověst jednoho z nejlepších westernů s dvěma na svou dobu revolučními přestřelkami, které ovlivnily řadu tvůrců po celém světě, Johnem Woo počínaje, Quentinem Tarantinem pokračuje a Enzem G. Castellarim konče. Možná tahle pověst tomu filmu trochu ubližuje. Když jsem film viděl poprvé, zklamalo mě právě to, že tam jsou právě jen ty dvě přestřelky a ve zbytku filmu se zdánlivě nic neděje. Čekal jsem větší maso, navíc jsem tehdy hltal především Leoneho westerny, takže jsem čekal, ani nevím proč, něco podobně stylového. U závěrečného pochodu smrti si pamatuji, že mě rozčiloval hudební doprovod, jednoduchý bubínek krytý s jednoduchou nesedící písničkou, a říkal jsem si, že s tímhle by si Morricone vyhrál. Naprosto jsem to nepochopil. Což ve čtrnácti není zase tak divné. Na tenhle film člověk musí leccos pochopit a prožít, aby mu porozuměl. Čímž označení "nevhodné pro mládež" dostává další, důležitější rozměr.
Všichni bychom zase chtěli být dětmi. Ti nejhorší možná nejvíc ze všech.
Kdybych chtěl shrnout myšlenku filmu do jedné věty, popsal bych to asi těmito slovy: Jak má odejít chlap. O spoustě tvůrcích se říká, že natáčeli chlapské filmy, u nikoho to neplatí tak stoprocentně, jako u Peckinpaha. Nikdo se mužskou mentalitou nezabýval tak jako on. Pro všechny postavy ve filmu je prakticky nejdůležitejší ze všeho hrdost. Nesnesou posměšky, nesnesou urážky, nesnesou zradu ani lež, přestože se tak sami chovají. Neustále sobě i druhým musí dokazovat, že oni mají navrch. Pro prosazení vlastního já neváhají zabíjet. Ženy jsou tu skutečně jen v malých roličkách, a ani ony zdaleka nejsou v pozitivním světle. Drtivá většina z nich jsou děvky, hádající se o každý groš a ochotně se nastavující silnějšímu. Postavě matky nejmladšího bandity Angela by třeba John Ford věnoval určitě mnohem více prostoru jako ztělesnění rodinných hodnot, zatímco Peckinpah ji naprosto odsouvá do pozadí a já už si teď nevybavím, jak vlastně vypadala. Střet mužského a ženského principu Peckinpah mnohem lépe rozvinul ve Strašácích, tady to ale není ani potřeba.
Nezáleží na tom, jestli dáš svoje slovo, ale komu ho dáš!
Divoká banda tak není akčním krvákem plným efektních přestřelek, ale spíše meditativním westernem o pár ne zrovna nejsympatičtějších chlapech, kteří se dožili věku, v kterém už úplně nestíhají. Doba se změnila, ale oni ne. V Americe nejsou už doma, protože nestíhají moderní výdobytky, v Mexiku zase nerozumějí místní kultuře a zvyklostem. Držet palce se jim dá snad jen proto, že mezi sebou mají přece jen určitá pravidla a vztahy, které je drží jako partu pohromadě, zatímco v patách mají bandu naprostých hyen, vedenou jejich bývalým přítelem, který byl vytažen z vězení, aby své bývalé kumpány dostal. Zatímco Pike Bishop v divoké bandě musí rebelujícím bratrům Gorchovým dokazovat, že je šéf, Deke Thorntona vlastně ani nikdo nerespektuje. Lovci odměn tu nemají s noblesním Lee Van Cleefem co dělat, je to jen banda těch nejhorších vyvrhelů, kteří okrádají mrtvoly, střílí do nevinných, žen a dětí a hádají se, kdo koho zabil. A žertují o tom, že se zbaví i svého šéfa, čímž by ovšem naprosto ztratili směr. Thornton pak touto bandou, v níž vyniká dvojice Strother Martin - L.Q. Jones, pohrdá a přeje si vrátit se ke svým bývalým kumpánů, dobře ale ví, že to není možné.
Zůstaneme bok po boku, tak jako předtím! Když s někým jezdíš, tak s ním zůstaneš! A když to nedokážeš, nejsi nic než zvíře! Vyřízenej!
Mexickou revoluci jsme, hlavně v italském podání, viděli často podanou pěkně levicově idealisticky. Chudí proti bohatým, stateční proti zbabělcům. Tady z takového naivního schématu nezbývá vůbec nic. Scéna, ve které Villovy jednotky masakrují Mapacheho vojska, působí spíše tragikomicky s generálem, který stojí uprostřed válečné vřavy a odmítá vzít na vědomí, že prohrává. Černohumorných detailů Peckinpah přidal poměrně hodně, od ozbrojených kojících matek přes chlapce v důstojnické uniformě uprostřed bitvy až po scénu vykradení vlaku s naprosto neschopnou armádou, či již zmíněnou dvojku Martin-Jones. Nejvtipnější scénou je ale ta, v níž ožralý Lyle kumpánům zcela vážně oznámí, že si jednu z ošklivých prostitutek vezme. Mimochodem prostitutky byly hrány skutečnými prostitutkami, aby mohl Peckinpah rozhlašovat, že Warner Bros jim platili za štětky.
Jaký to je, bejt tak zatraceně v právu?
Napoprvé jsem byl z Williama Holdena poněkud zklamaný a říkal jsem si, že lepší by byl původně zvažovaný Lee Marvin. Teď už si tam Marvina ani nedokážu představit, a Jamese Stewarta, Burta Lancastera či Gregoryho Pecka už vůbec ne. Holden je naprosto přesný. Mým nejoblíbenějším členem bandy je ovšem samozřejmě Ernest Borgnine. Sice je to taky hovado, které používá ženy jako štít, když po něm střílejí, ale tak nějak má ze všech nejvíc plus. Napoprvé mi vadil i Edmond O'Brien, ale teď už fakt nevím, proč. Jaime Sánchez jako mladý Ángel sice sympatie moc nesklízí, ale v roli vlastně reálnějšího Chica rozhodně není špatný. Úplně si dokážu představit, že Chico ze Sedmi statečných mohl takhle nějak skončit. Na Warrena Oatese a Bena Johnsona je pět chválu zbytečné. Oba jsou naprosto perfektní. Stejně tak Robert Ryan, a o Strotheru Martinovi a L.Q. Jonesovi jsem se už zmínil. Vztah těchto dvou hyen je ovšem také pozoruhodný. Roli generála Mapacheho původně Peckinpah nabídl Mariu Adorfovi, ale ten odmítl. Myslím, že Emilio Fernández sedí dost dobře, takže mi tam Adorf nechybí.
Spousta lidí nesnese, když se mýlí.
Divoká banda není film, který bych dokázal sledovat kdykoli. Řekněme, že jsem ho po těch letech docenil. Už jsem neviděl jen výborné akční scény a dvě hodiny nudy, ale zajímavý příběh se silnými postavami. I přes velmi pomalé tempo se film zdaleka netáhne tak, jako třeba Pat Garrett a Billy Kid, který je opravdu chvílemi občas zívačka, trpělivost je ale potřeba. Jediná výtka, kterou jsem k filmu měl tehdy, a mám i dnes, je nevýrazná Fieldingova hudba. Ne, že bych nutně požadoval toho Morriconeho, ale řekněme něco melodičtějšího by některým scénám prospělo. 8/10
a.k.a. Divoká banda
Režie: Sam Peckinpah
Hrají: William Holden, Ernest Borgnine, Robert Ryan, Edmond O'Brien, Warren Oates, Jaime Sánchez, Ben Johnson, Emilio Fernandez, Strother Martin, L.Q. Jones, Bo Hopkins, Albert Dekker, Dub Taylor, Chano Urueta, Jorge Russek, Fernando Wagner
Hudba: Jerry Fielding
USA 1969

1 komentář:

  1. Tak jsem si nedávno vzpomněl na původní článek z roku 2009, a je tak strašný, že jsem ho našel schválně v archivu a ocituju ho tu:
    "Tenhle film mě nějak nechytnul. Chápu, proč je to kulťák, závěrečná přestřelkaje jedna z nejlepší­ch, ale je to dost zdlouhavý."
    Ano, to bylo všechno...

    OdpovědětVymazat