KRIS KRISTOFFERSON 1936-2024

 Znal jsem ho především jako herce, ale pár jeho písniček jsem měl taky rád. RIP, Billy.

DEAD MAN (1995)

Když natočil Jarmusch film o nájemném vrahovi, mohl se člověk spolehnout, že to nebude jen tak obyčejný thriller o nájemném vrahovi. Stejně tak když natočil western, vlastně to nakonec western není, spíš taková alegorie Dantova Pekla.

Velmi volná struktura může diváka odradit už ze začátku - prvních pár minut sestává vlastně jen z detailů Johnnyho Deppa jedoucího vlakem a záběrů na kola lokomotivy podkreslovaných kytarou Neila Younga. A ač se objeví prvky, které mohou připomenout klasickou westernovou strukturu, výsledek je přece jen dost odlišný. V podstatě se dá říct, že film sleduje dva muže. Jeden, podobně jako Malý velký muž, byl nucen přijmout identitu, která mu nebyla vlastní, ale odhodil ji a zvolil si stát se Nikým. Druhý, ač si to neuvědomoval, byl na začátku nikým, ale postupně přijal cizí identitu a stal se někým, kým se nikdy stát nechtěl. Mrtvým mužem. Duchem uvězněným ve světě živých.

Obsazení může nic netušícího diváka lákat dost. Většinou hrají typické jarmuschovské postavičky, od vrahouna a možného kanibala Lance Henriksena, ukecaného zloducha Michaela Wincotta, přes Alfreda Molinu coby fanatického prodavače až po zábavnou scénu s trojicí vagabundů Billym Bobem Thorntonem, Jaredem Harrisem a Iggym Popem v ženském oblečení, citujícím z Bible a vařícím hnusné fazole. Ve své poslední filmové roli se tu objevil Robert Mitchum v roli mocného boháče, vystavujícím ve svém kanclu mohutného vycpaného medvěda, a jeho poskoka hraje John Hurt.

Film ale patří dvojici Johnny Depp a Gary Farmer, jeden je poměrně pasivní, věčně trpící muž, smiřující se s osudem, druhý neustále překvapuje a hraje jednoho z nejnetypičtějších Indiánů filmové historie. Jejich putování mi po velkou část filmu připomínalo Psance Josey Walese, ale dovedeného do větší krajnosti a bizarnosti. Některé scény, zejména přestřelky, kdy Depp chladnokrevně střílí šerify a do toho recituje básně, nebo Henriksen rozšlapávající hlavu mrtvoly, mohou připomenout Tarantina. Závěr se pak dostává vyloženě do říše fantazie, a nejsme si jisti, zda nesledujeme nějakou předsmrtnou halucinaci.

V podstatě bych vytkl hlavně pomalé tempo, zpomalované věčnými zatmívačkami, a Youngova hudba mi chvílemi příliš neseděla. Nejsem si jist, jestli to někdy chci vidět znovu. Mimo zákon se mi po zhlédnutí docela rozleželo v hlavě, u tohohle uvidíme, ale viděl bych je oba asi nastejno. 7/10

a.k.a. Mrtvý muž

Režie: Jim Jarmusch

Hrají: Johnny Depp, Gary Farmer, Lance Henriksen, Michael Wincott, Mili Avital, Gabriel Byrne, Robert Mitchum, John Hurt, Alfred Molina, Iggy Pop, Jared Harris, Billy Bob Thornton, Crispin Glover, Steve Buscemi

Hudba: Neil Young

USA / Německo / Japonsko 1995

THE SHOW WITH A NAME - BOND, JAMES BOND část 2

 V poslední době nestíhám skoro nic, a když mám chvilku času, dělám něco jiného. Tak aspoň druhá část povídání o bondovkách, natáčená už na jaře.

JACQUELINE BISSET 80

 Všechno nejlepší!

ERIKA BLANC (1942)

Rusovlasá kráska Erika Blanc českým divákům příliš známá není, ale znalci italských žánrových filmů 60. a 70. let ji znají velmi dobře. Narodila se jako Enrica Bianchi Colombato v italské Brescii 23. července 1942. V mládí studovala módní návrhářství a živila se jako modelka v Janově, než si jí všiml producent Bruno Gaburro a obsadil ji do dokumentu, který právě natáčel. Nedlouho na to se vzali a přesunuli se do Říma, kde se Erika snažila prosadit jako modelka, zatímco se živila jako servírka a exotická tanečnice.

Poprvé získala roli ve filmu u Tinta Brasse, ale dávno předtím, než točil své velmi odvážné erotické filmy, ve sci-fi komedii Il disco volante (1964). Další menší role získala v několika eurospy filmech, větší v hororech Il terzo occhio (1966) a La vendetta di Lady Morgan (1966). Téhož roku získala i hlavní roli v hororu Maria Bavy Prokletí smrti (Operazione paura), a následně rozjela kariéru pod jménem Erika Blanc, kdy se objevovala snad ve všech žánrech, které italský filmový průmysl té doby nabízel.

V prvních letech se obarvovala na blond, ale od roku 1967 se profilovala jako zrzka, občas i jako bruneta. Hrála ve westernech (Django střílí první /1966/, The Greatest Robbery in the West /1967/), válečných filmech (Peklo v Normandii /1967/), krimikomediích (Sette volte sette /1968/), eurospy (jeden díl německého Komisaře X), i prvních giallech (So Sweet, So Perverse /1969/). Asi největší rolí, kterou Erika Blanc sehrála v 60. letech, je titulní role ve filmu Cesare Canevariho Io, Emmanuelle (1969), první adaptaci románu, který byl později natočen slavněji se Sylvií Kristel, a od té doby se postava Emmanuelle objevila v nesčetném počtu nejrůznějších softerotických inkarnací, včetně italské vykradačky s jedním m. Zajímavostí je, že původně roli měla sehrát Edwige Fenech.

Sedmdesátá léta jsou pak spojena zejména s giallem a hororem. V anglicky mluvících zemích je Erika nejznámější z hororu The Devil's Nightmare (1971), kde ztvárnila ztělesnění ďábla. Téhož roku si zahrála vedlejší roli striptérky v Miragliově The Night Evelyn Came Out of the Grave s Anthonym Steffenem, s Farleym Grangerem se objevila ve filmu The Red Headed Corpse (1972), ve Španělsku se objevila v giallu Human Cobras (1971), s Peterem Leem Lawrencem v Love and Death in the Garden of the Gods (1972) či Love and Death on the Edge of a Razor (1972). Objevila se i v několika kriminálních filmech, jako byl Kmotrův přítel (1972), opět s Peterem Lee Lawrencem v The Long Arm of the Godfather (1972) - evidentně měla patent na první vykradačky Kmotra, v menší roli se mihla v Tony Arzentovi s Alainem Delonem (1974). 

V polovině 70. let ale začal italský film stagnovat a Erika nacházela méně a méně práce ve filmu a přesunula se spíše k divadlu, ke kterému ji přivedl její životní partner Alberto Lionello. K filmu a televizi se vrátila až na začátku nového století a v menších rolích je činná dodnes. Z předchozího manželství s režisérem Brunem Gaburrem má dceru Barbaru, která je také herečkou.

1965 - Colorado Charlie

1966 - Prokletí smrti

1966 - Django střílí první

1966 - Mille dollari sul nero

1967 - La piu grande rapina nel west

1968 - Spara, gringo, spara

1969 - Cosi dolce, cosi perversa

1970 - C'e Sartana... vendi la pistola e comprati la bara!

1971 - Noc, kdy Evelyn vstala z hrobu

1971 - The Devil's Nightmare

1972 - Kmotrův přítel

1974 - Tony Arzenta

1974 - La dove non batte il sole

1975 - Una libélula para cada muerto

DOWN BY LAW (1986)

I scream-a, you scream-a, we all scream-a for ice cream-a!

Na první pohled film o útěku z vězení, na ten druhý opět film o egu a neschopnosti komunikovat. Jack a Zack spolu nic nemají společného. Jeden je slizký pasák, druhý zkrachovalý DJ z rádia, oba zavření v base za zločiny, které neudělali. A oba jsou přesvědčení, že jsou nejlepší, že ten druhý jim může vlézt na záda, a že jim vůbec může políbit celý svět. Mezi ně pak je zavřen italský imigrant Roberto, který by se naopak rád přátelil a povídal si, akorát že skoro neumí anglicky, většinou jen opakuje fráze ze slovníku a komolí angličtinu velmi kreativním způsobem. Je to ale on, kdo přijde na to, jak z vězení utéct, a kdo vede cestu nejlépe, ačkoli Jack se Zackem jsou stále přesvědčení, že vést by měli právě oni. 

Ono víc se o tom asi už napsat nedá. Film je poměrně dlouhý, a na to je velmi jednoduchý. Většinou jsou scény natáčeny maximálně ze dvou, tří záběrů, zvláště v bažinách Louisiany se ale Jarmuschovi daří přinášet poměrně pěkné záběry. Délka je způsobena především tím, že velká část scén je improvizace, Jarmusch prostě postavil kameru a nechal herce, aby dělali a říkali, co je zrovna napadne. Přičemž jednoznačně nejlepším ze všech je Roberto Benigni, který si od svých prvních slov diváka získá na svou stranu. Tom Waits a John Lurie, kteří se postarali i o hudbu, jsou především hudebníci, takže zejména Lurie sice nehraje špatně, ale nevyváží dostatečně slizkost svojí postavy natolik, aby byla aspoň trochu sympatická, což by skutečný herec dokázal.

Za zhlédnutí film ale určitě stojí, právě kvůli zejména Benigniho improvizaci a jeho živelné postavě, což je dost těžké v jazyce, který skoro neovládal. Jen je potřeba přečkat asi úvodní třičtvrtěhodinu, která se točí kolem Waitse a Lurieho, což moc zábavné není. 7/10

a.k.a. Mimo zákon

Režie: Jim Jarmusch

Hrají: Tom Waits, John Lurie, Roberto Benigni, Nicoletta Braschi, Ellen Barkin

Hudba: John Lurie, Tom Waits

USA / SRN 1986

THE SHOW WITH NO NAME - EPIZODA XLI - KAFE A CIGÁRA

Povídkový film Jima Jarmusche, o kterém si budeme povídat - a o mnohém dalším. Odkaz pod obrázkem.