Na stole sklenka s černým pivem, malá láhev s višňovým likérem a tři
prázdné kalíšky (jeden kalíšek převržen). Dále porcelánová miska s
jablky, dámská rukavice, cukřenka, nakrájený chléb, talíř s několika kolečky salámu, dvě vidličky, dva nože a dva šálky naplněné čajem. Čaj už vychladl. Je téměř jisté, že zde byla spáchána vražda. (Ivan Wernisch, Z tajných pamětí)
Ve svých zálibách mívám různá období, kdy je střídám. Někdy mě zajímají filmy, jindy muzika a jindy knihy, u filmů se mi to dělí i na žánry, takže mívám období spaghetti westernů i klasických westernů, měl jsem období českých bláznivých komedií (míněni Macourek, Lipský, Brdečka a spol.), japonských samurajských filmů, blaxploitation, a teď zrovna gialla. V těchto vlnách toho občas vidím víc či míň, ale hlavně toho o daných záležitostech hodně přečtu. No, když jsem měl na jaře komiksový období, tak jsem trochu i tvořil, a udělal jsem i dva giallo komiksy, což se docela hodí. Ne, že bych uměl kreslit...
Teď mám tedy giallo obobí, a protože se vzácně našel dostatek času, viděl jsem těch filmů poměrně dost. Dokonce jsem si udělal takový maraton, kdy jsem během jednoho dne viděl hned čtyři. A abych vám to tu neservíroval pomaličku dva měsíce, rozhodl jsem se udělat zase jednou týdenní speciál, tentokrát neurčený roční dobou, a tak od zítřka den co den přibude něco ke giallu. Povětšinou recenze, ale i další věci. A nějaký obsah (fotky, plakáty, hudba, trailery) bude i na facebookové stránce.
No a pokud mě budete v mém speciálu následovat, tak se vám asi stane tohle:
- Každé vrznutí vám bude připadat podezřelé.
- Při procházce se psem uvidíte v zahrádce za plotem dětskou botičku. Okamžitě vám v hlavě naskočí ta melodie z Tmavě červené a začnete mít pocit, že záhonek je ve skutečnosti hrob.
- Při procházce se psem pes začenichá, otočí se a kouká za vás. Je tam vrah?
- Začnete nutně shánět whisky značky J&B.
- Když potkáte ve městě faráře, obviníte ho z vraždy.
- Tohle oblečení vám začne připadat jako fajn ohoz:
Je fakt, že nálada klesá vždy s počtem zhlédnutých neoslovujících kusů, s giallem jsem ale zatím měl docela kliku, takže ještě mě to nepustilo. Ale rád bych sem pak zase dával jiný věci, abych si neodradil čtenářstvo, které tenhle žánr moc neoslovuje.
Na závěr seznam zhlédnutých filmů a pár zajímavých odkazů. The Giallo Room - youtube kanál o giallu uváděný ikonickým vrahem Giallo Score - webová stránka hodnotící gialla ne podle kvality, ale podle toho, kolik důležitých elementů obsahují Giallo Files - zhruba něco podobného, v blogové formě Hypnotic Crescendos - blog o giallech
Nemám co dávat na jeden blog, tak si založím druhý :) Blogovou doménu sad-hill-cemetery.blogspot.com jsem si zaregistroval už dávno, tehdy jsem přemýšlel o blogu čistě specializovaném na spaghetti westerny. Pak jsem si řekl, že je to zbytečnost, že mohu všechno stejně psát sem a není na to potřeba zcela nová stránka.
Proč jsem se tedy teď po několika letech rozhodl, že nepoužívanou doménu obnovím a tento blog spustím? Jednak jsem chtěl zkusit psát v angličtině. Změnit jazyk (zvláště když tam žádné články nebyly) nebyl takový problém. Dále jsem měl určité myšlenky k filmu Lo strano vizio della signora Wardh, který jsem znovu zrecenzoval ZDE, a abych je mohl všechny publikovat tady, musel bych to hodně ohraničit spoilery, navíc česky by to četl asi málokdo z lidí, kteří film viděli. Ale říkal jsem si, že není od věci udělat ještě jednu stránku, kde bych psal méně a přece jen trochu jinak. Navíc se tam najednou cítím svobodnější než tady, kde jsem psal už snad o všem. Ono to asi není moc vidět, ale za těch skoro deset let jsem si tady udělal určitý názor, co sem patří, co sem nepatří, jak to tady má vypadat. Tím, že jsem si články omezil na dva týdně, jsem si navíc omezil i to, že bych se chtěl třeba jen podělit o obrázek, který ovšem není zrovna publikovatelný na facebookové stránce. Kterou moc lidí nečte.
Takže na Sad Hillu nebudu dávat recenze filmů, spíše určité postřehy, myšlenky, nápady, obrázky, sem tam i nějakou muziku, různorodé věci. Nebude to pravidelně aktualizovaný blog. Pokud vás bude zajímat, na facebookové stránce budu upozorňovat na novinky na obou blozích. Primární zůstává samozřejmě pořád Oik's blog. Sad Hill berte jako přílohu.
Jo - je sobota. Odteď do příští neděle sledujte blog denně - bude totiž speciál (vlastně související s tématem prvního článku na Sad Hillu) a každý den přibyde nový článek, zítřkem počínaje, kdy vyjde takový úvodník.
Ať si kdo chce co chce říká, ať si mamka slzy utírá, sleduju, že v poslední době to tu vypadá jako v deníku Jacka Rozparovače kříženého s tím sprosťákem, co napsal Dekameron. Z blogu se může zdát, že nesleduji nic než horory, westerny či akční filmy, souhrnně řečeno krváky. Není to pravda. Vlastně do určité doby jsem měl rád úplně jiné věci, ke kterým se dodnes rád vracím - souhrnně bych to nazval klasika českého inteligentního humoru. Což zní strašně kýčovitě, tohle slovní spojení se mi hnusí dost. Je jedno ještě horší - laskavý humor. Fuj. Dobře, kdybych uměl psát blog v jedenácti, dvanácti letech, neměli byste tu nic než Cimrmana, Horníčka, Holzmanna, Wericha a Voskovce a v neposlední řadě i Šimka a Grossmanna.
Návštěvní dny v jejich podání jsem měl jako malý docela rád. Napřed jsem se s nimi seznámil ze zvukového záznamu, kde jsem do zblbnutí poslouchal z kazety scénky se skládáním písně Onehdy jsem po ránu točil klikou rumpálu, jak udělat správné šou dva tři, jak nakupovat květiny, Ošatku humoru a melodií, a samozřejmě povídky jako Jak jsem se učil kouřit či Návštěva cirkusu, čtené nenapodobitelným Šimkovým přednesem. Televizní Návštěvní dny jsem viděl až později, a ty se mi vlastně až tak moc nelíbily. Byly skeče, které stály za to, ale ty, které jsem znal z kazety, byly v televizi přece jenom slabší, oholené o vlastně ty nejlepší frky. U některých skečů zřejmě z časových důvodů. Televizní pořady byly přece jen bohužel koncipovány spíše jako přehlídka populárních zpěvaček a zpěváků s experimentátorsky udělanými klipy a skeče a povídky byly spíše jen doplňkem. Na druhou stranu, co já vím, jak mohla vypadat skutečná představení. Na nahrávce zase chyběly skoro všechny písně, na kazetě jsem snad měl jenom Grossmannovu Jako kotě si příst.
Až později jsem slyšel další nahrávky a zjistil, co všechno se do televize ani vejít nemohlo a na desky se to skoro taky nedostalo. Co se týkalo politické satiry, nebrali si Šimek s Grossmannem naprosto žádné servítky a tvrdě šili do okupantů, co to šlo. Nejvíc asi ve skečích se spisovatelem Pupákem, v představení Besídka v rašeliništi, uvedeném v září 1968, se začínalo tím, že pan Balcar chodil po jevišti s malým tankem a volal: "Hledej, hledej!" Je s podivem, že dokonce i do té televize se dostal skeč Jedovatá slina. Stačil by zřejmě pouhý půlrok a už by byl celý pořad zničen. Nevím ani, zda se před revolucí vůbec vysílal. No, nyní něchme záznít onómu svínstvu:
Zatímco v dětství jsem miloval povídky vyprávějící příhody z dětství, a které jsou sice ovšem mnohdy výborné (dále třeba Mé příhody z dětství ("Seděl jsem sám v přeplněném kupé"), Můj první klobouk ("Brambory s rumem"), Moje jízda tramvají ("Stojím jen na jedné noze a ještě ne na své!"), Výlet s Lomcovákem ("Na Plzeň, Vávro, na Plzeň!"), Exkurze v ZOO ("Nechci slevu zadarmo!"), mohl bych jmenovat dlouho a z každé přidat další a další citáty ("Napodobte psíka, napodobte psíka!" "Kyselino sírová, zdraví neškodná, vskoč do úst!" "To máte za kotlet!" "Zalekni se, ohníčku, máme dlouhou hadičku!" "Co tančíš, když máš na nohou pluhy!"), později jsem měl radši ty, které se do televize nemohly dostat. Jak jsme trávili léta padesátá, Jak jsme potírali nemravnost, Jak jsme přechovávali bělogvardějce, legendární Jak jsem se stal nezaměstnaným či Moje pomoc zemědělcům. Samozřejmě, že k těmto povídkám je nutná znalost poměrů doby, kdy vznikly, o to jsou pak ale vtipnější.
V televizi jsou tedy Šimek a Grossmann především dva rádobyintelektuálové, kteří jsou přesvědčeni, že všemu rozumí, dovedou udělat světové šou a šílí po nich děvčata, přičemž od stálých zpěvaček Milušky Voborníkové, Zuzany Burianové či Nadi Urbánkové v různých testech inteligence či pokusech pro dva dostávají košem a ještě se ztrapní. Scénky s postavami spisovatele Pupáka a funkcionáře Krchova, nemilosrdně zesměšňující nadřízené blby a protlačované kvaziumělce se do televize dostat nemohly. Stejně tak IQ test se mohl v divadle místo na opičáka Ping Ponga ptát "V které noci nabývají vlády nad člověkem nadpřirozené síly a přilétají čarodějnice? Za a) V noci na 24. prosince, b) na 24. června, svátek Jana Křtitele, za c) na 21. srpna? Správně je 24. června, ale někdy dojde k omylu." Ani parodie na písně zpívané v ruštině se tam nemohly dostat - Dám dělovou ránu pod názvem Aurora, C'est la vie jako Čort odin či Ave Maria jako Zdrávstvuj Marusja. U těch je mi trochu líto, že nerozumím rusky, takže mi přijou vtipné prakticky jen tím nápadem.
Co se týče normálních písniček, v televizi jsem je vždy přetrpěl, když jsem si pouštěl sestřihy z youtube, většinou jsem je skákal. Písničky Milušky Voborníkové či Zuzany Burianové se mi většinou příliš nelíbí, ani stylem, ani provedením. Naďa Urbánková nezpívala špatně a některé její věci jsou nadčasové (Drahý můj, Závidím), ale je mi strašně nesympatická. Ojediněle vystupovaly i Eva Olmerová, zde ještě neztřeštěná Jitka Molavcová či hyperaktivní Jana Robbová. Ze zpěváků nic moc písničkáři Paleček a Janík, především postavou výrazný, jinak nudný Jiří Helekal, občas se objeví i náboženské písně faráře Luboše Svobody, takže pokud se mi zde některé písně opravdu líbí, v drtivé většině je má na svědomí Pavel Bobek, jehož covery se mi mnohdy líbí víc než originál.
A ještě je tu jeden účinkující s iniciálami PB (a není to Piluška
Boborníková) - pan Balcar. Dokud jsem ho znal jen ze zvukového záznamu, nedokázal jsem si představit, jak asi mohl vypadat. Člověk působící neskutečně pedantsky a
sucharsky, který zároveň pronáší s kamennou tváří neskutečné hovadiny, v
polovině programu začne vykládat prohlíku zříceniny Velhartic a pak si
dá nohu za krk. A občas se objeví ještě mladý, štíhlý a zdaleka ne tak
nechutný jako dnes František Ringo Čech, který vedl doprovodnou kapelu.
Je škoda, že humor této dvojice sončil s předčasnou smrtí Jiřího Grossmanna, který navíc po celou dobu dnes známé tvorby dvojice bojoval se svou nemocí. Po jeho smrti se Šimek pokusil udělat jiný humor s Luďkem Sobotou, ale přestože některé jejich skeče jsou vtipné, úroveň je mnohem mnohem níže a občas je mi u nich z přehnaně vzteklých Šimka a Nárožného smutno. Pokus o navázání na Grossmannovskou éru s Jiřím Krampolem nemohl vyjít už jen kvůli Krampolově osobnosti. Člověk, který potřebuje číst Aha, aby měl maturitu, nemohl intelektuálního Grossmanna v žádném případě nahradit. Se Zuzanou Bubílkovou pak už to bylo úplně o něčem jiném. Věci z éry Š+G si ale vždycky poslechnu rád. To by bylo pro dnešek všechno a slibuju vám, že příště si řádně pošpitáme o spojeným nádobí.
Žánrové mixy většinou zase tak moc nevycházejí. Zvláště pokud se jedná o dost bizarní mix. Třeba pokus o směs spaghetti westernu a gialla v Il venditore di morte vůbec nevyšla - do westernu se záhadný maskovaný vrah prostě nehodí. Když se tvůrci tohoto filmu pokusili smíchat dva ve své době populární žánry italského filmu, giallo a poliziesco, mohlo to dopadnout všelijak. Jeden žánr staví na atmosféře, pomalých napínavých scénách, druhý na rychlé akci a násilí. Massimo Dallamano ale dokázal oboje skloubit tak, že přechody mezi jedním a druhým působí naprosto přirozeně.
Převažuje linka poliziottesca, i když příběh by mohl fungovat s klišé čistě jednoho z obou žánrů. Po nalezení mrtvé těhotné nezletilé dívky se ukáže, že zjevná sebevražda nemohla být sebevraždou. Policie ve spolupráci s prokuraturou se pustí do vyšetřování, které vede k nečekanému odhalení organizovaného zločinu a zneužívání nezletilých. Jenže záhadný vrah v černém vraždí všechny případné svědky, kteří by mohli policii uvést na správnou stopu. Z poliziottesca tu máme tedy hlavně rychlé tempo příběhu a důraz na vyšetřovací linku. Z gialla pak scény s vrahem v motorkářské kombinéze, používajícím jako vražedný nástroj veliký sekáček na maso, a dosti krvavé scény vražd, kdy protentokrát po zásahu krev opravdu stříká a nejen se objeví kolem vytvořené rány krvavý flek. Film ale těmito scénami poměrně šetří a soustředí se více na samo vyšetřování, které přináší dosti šokující zjištění. Jsou dospívající děvčata skutečně tak nevinná, jak vypadají?
Je pravda, že po cca půlhodině rychlého tempa pátrání, když přijde první giallo scéna s tajemným vrahem, film najednou silně zpomalí, možná až moc. Pak ale opět nabere na oprátkách a druhá takoví scéna už nepůsobí tak rušivě pomalu. Podobná scéna na podzemním parkovišti v Lo strano vizio della signora Wardh byla sice lepší, ale ani tady člověk pomalu nedýchá. Závěrem už se však film ke giallu vlastně nevrátí a samotné dopadení vraha pak už není nijak zajímavě zpracováno. Škoda. V tuhle chvíli už je ale vlastně na vedlejší koleji, protože film přesáhne k celospolečenským problémům.
Kromě výborné Dallamanovy režie i kamery Franca Delli Colliho (existoval už v roce 1974 steadicam? Když jde kamera přímo za vrahem, záběry skoro tak plynule působí) je třeba pochválit i herecké obsazení. Claudio Cassinelli mi vzhledem trochu připomíná Anthonyho Steffena, ovšem takového, který umí hrát. Giovanna Ralli je taky hodně dobrá, a kdo mě hodně překvapil, je Mario Adorf, který tu hraje hodně civilně a hodně dobře, bohužel jen ve vedlejší roli. Ve vedlejších rolích člověk zahlédne spoustu známějších tváří, od Farleyho Grangera přes Franca Fabriziho až po Steffena Zachariase. Co se týče Ciprianiho hudby, ústřední téma je hodně povedené, ovšem těžko říct, zda přímo pro tento film složil i něco dalšího, protože v dalších skladbách jsem rozpoznal hlavní téma z filmu Policie se dívá a zazní i jedna, možná víc skladeb z Policie děkuje.
Chvíli jsem uvažoval o vyšším hodnocení, ale pak jsem se trochu zamyslel nad scénářem, který je v dost věcech nedotažený. Policie na leccos přijde jen díky náhodě, i když se hodně snaží, a hlavně nedojde moc k vysvětlení různých důležitých věcí. (SPOILER - například jak byl přesně do celé akce zapleten vrah? A vlastně i fotograf?) Diváku, domysli si. Ale kdo ví, možná to byl záměr, přece jen na konci už se pozornost přenese jinam. Jinak dost líbilo. 8/10
a.k.a. What have they done to your daughters? Režie: Massimo Dallamano Hrají: Giovanna Ralli, Claudio Cassinelli, Mario Adorf, Franco Fabrizi, Farley Granger, Marina Berti, Sherry Buchanan, Ferdinando Murolo, Salvatore Puntillo, Micaela Pignatelli, Eleonora Morana, Steffen Zacharias Hudba: Stelvio Cipriani Produkce: P.A.C. Itálie 1974
Tomas Milian se narodil 3. března 1933 ve vesnici Cutono u Havany, hlavního města Kuby, jako Tomás Quintín Rodríguez. Jeho otec byl členem vlády diktátora Machada. Při převratu byl zatčen a uvězněn. Po propuštění byl několikrát hospitalizován na psychiatrické klinice, neboť měl sklony k sebevraždě. Nakonec se přímo před očima mladého Tomase zastřelil. Mladý Tomas posléze odchází do USA, kde studoval na divadelní škole. Velkou inspirací mu byl výkon Jamese Deana ve filmu Na východ od ráje (1955).
Tomas se posléze začíná objevovat v malých rolích v televizních seriálech, hraje zároveň v divadle. Roku 1959 odjel na pozvání Jeana Cocteaua do Spoleta na divadelní festival. Okamžitě získal nabídky k další práci v Itálii, kde zůstal následujících pětadvacet let.
První film, La notte brava, natočil ještě roku 1959. Zpočátku hrál především v uměleckých filmech (Krásný Antonio / Il bell'Antonio, režie Mauro Bolognini, 1960), nebo v komediích (Nejkratší den / Il giorno piu corto, režie Sergio Corbucci, 1963). Posun v kariéře od umění k žánrovým filmům nastává roku 1966, kdy je obsazen do dvou spaghetti westernů - El precio de un hombre a Velká přestřelka (La resa dei conti). V obou hraje vychytralého mexického zločince, což je role, kterou s různými obměnami hrál takřka ve všech svých westernech. Hrdinu revoluce ztvárnil v Petroniho Tepepovi (1969), do víru revoluce se podíval i v Corbucciho Vamos a matar, companeros (1970), Cuchilla z Velké přestřelky si zopakoval v Corri, uomo, corri (1968), podobný typ ztvárnil i v Corbucciho černé komedii Sonny and Jed (1972). Hrdinštější postavu ztvárnil v Questiho surrealistickém Se sei vivo, spara (1967), s bílou parukou sehrál psychopatického albína v Sentenza di morte (1968) a v posledním svém westernu, komedii Napřed střílej, pak se ptej (Il bianco, il giallo, il nero, 1975) si zahrál dokonce japonského samuraje. Téhož roku si zahrál opět drsného mexického banditu ve Fulciho I Quattro dell'apocalisse.
Tou dobou už ale sklízel úspěch v jiném žánru. Když se koncem šedesátých let pomalu rozbíhá vlna filmů s kriminální tématikou, ani zde Tomas Milian nemůže chybět. V kritikou oceňovaném filmu Bandité v Miláně (1968) sehrál roli policisty, který vyšetřuje velké bankovní loupeže, prováděné Gian Mariou Volontém. Pořádně se žánr označovaný jako poliziotteschi rozběhl až počátkem sedmdesátých let, kdy Milian navázal plodnou spolupráci s Umbertem Lenzim a natočili spolu několik kriminálních filmů, počínaje Milano odia - la polizia non puo sparare (1974), kde Milian vytvořil hlavní roli psychopatického zločince, který zabíjí na potkání. Následně v Il giustiziere sfida la citta sehrál roli hrdiny, bývalého policisty Ramba s neortodoxním vystupováním.
Roku 1976 vytvořil hned dvě svých ikonické postavy. Opět s Lenzim komického Monnezzu ve filmu Vrah a polda (Il trucido e il sbirro, 1976), tato postava se opět objevila v Lenziho La banda del gobbo (1978) a v Massiho La banda del trucido (1977). Se Stelviem Massim už Milian spolupracoval předtím na filmu Squadra volante (1974), film Squadra antiscippo z roku 1976 v režii Bruna Corbucciho však s tímto filmem nemá nic společného. Milian zde, ovlivněn Pacinovým Serpicem, vytvořil dalšího neortodoxního policajta, Nica Giraldiho, jehož posléze ztvárnil v 11 dalších filmech! Filmy však měnily styl od drsné akční krimi ke komedii.
Kromě těchto filmů se Milian objevoval i v dalších, ať už žánrovkách, např. giallu (Muka neviňátek / Non si sevizia il paperino, 1972, režie Lucio Fulci), nebo uměleckých filmech (Luna, 1979, režie Bernardo Bertolucci). V polovině osmdesátých let se však rozhodl vrátit zpět do USA, opustit hvězdnou kariéru a stát se znovu divadelním hercem. Pár menších rolí v amerických filmech si ale ještě zahrál, třeba ve filmu Traffic Stevena Soderbergha (2000), JFK Olivera Stonea (1991), Amistad Stevena Spielberga (1997), Havana Sydneyho Pollacka (1990) či Ztracené město Andyho Garcii (2005). Naposledy si zahrál roku 2014 v italském filmu Fugly. Měl si zahrát i v plánovaných poctách spaghetti westernu Keoma Rises a Django Lives, ale ani jeden film zatím nevypadá, že by vznikl, a Tomas v nich už bohužel nebude. Zemřel 23. března 2017 v Miami.
