Jak už jsem tu psal několikrát, Maurizio Merli je jeden z těch herců, kteří splynuli dokonale s jediným žánrem, natolik, že po vyprchání jeho obliby už nenašel skoro uplatnění. Zato je ve svém žánru naprostou ikonou. Když se řekne poliziottesco nebo eurocrime, zasvěcený fanoušek si asi představí několik věcí - filmy s brutálním násilím o zločincích, zelené policejní Fiaty, a blond inspektora s knírkem v obleku, který má vztek na zkorumpovaný svět, který musí čistit, a dá všem přes hubu. A to je Merli.
Maurizio Merli se narodil 8. února 1940 v Římě. Hercem se stal už v mládí, v šedesátých letech se mihl v malých rolích v několika filmech včetně Viscontiho Geparda, ale úspěch se mu zatím vyhýbal. přišel až v polovině sedmdesátých let. Prakticky se tehdy opakoval scénář z doby před deseti lety - kvůli úspěchu Franca Nera, tentokrát v jiném žánru, hledali producenti někoho, kdo by na plakátech Nera připomínal, ale nestál tolik peněz. Terence Hill už byl hvězdou sám o sobě, takže nepřipadal v úvahu, proto našli právě Merliho. Zatím do jiného žánru - v roce 1973 totiž měl Nero kromě filmu Policie stíhá, zákon osvobozuje, ještě jeden hit - Bílého tesáka. A kromě oficiálního pokračování vznikly v dalším roce minimálně tři neoficiální filmy s motivem Londonových povídek. A do jednoho z nich byl právě poprvé vybrán Merli.
Netrvalo dlouho a právě kvůli úspěchu filmů jako Policie děkuje a Policie stíhá, zákon osvobozuje, chystali italští producenti v tehdy populární vlně policejních thrillerů další film s názvem Krutý Řím. Nemohli si ale dovolit najmout úspěšný tým Nero-Castellari, proto na post režie povolali Castellariho otce, Marina Girolamiho (aby se to nepletlo, režíroval pod jménem Franco Martinelli), a do hlavní role si vytipovali právě Merliho. Krutý Řím byl tak velkým hitem, že katapultoval Merliho jako jednu z předních hvězd tohoto žánru. Jenže zároveň byl pro Merliho trochu prokletím, protože diváci už ho nechtěli vidět jinak.
Takže Merli začal točit spoustu dalších filmů, v nichž hrál postavu drsného policisty, který potírá bezpráví ve zkorumpované Itálii. Postavu komisaře Bettiho přetáhl do filmů Napoli violenta (Krutá Neapol, 1976) a Italia a mano armata (Po zuby ozbrojená Itálie, 1976), z nichž ten první režíroval Umberto Lenzi, režisér, s kterým Merli spolupracoval velmi často. Dále spolu vytvořili filmy Roma a mano armata (Po zuby ozbrojený Řím, 1976), Il cinico, l'infame, il violento (Cynický, hanebný a krutý, 1977) nebo Od Corleone až po Brooklyn (1979). Ještě více ale Merli spolupracoval se Stelviem Massim, režisérem specializujícím se právě na tento žánr, mezi jejich společná díla patří filmy jako Na plný plyn (Poliziotto sprint, 1977), Un poliziotto scomodo (Nepříjemný policajt, 1978) nebo Poliziotto senza paura (Policajt bez strachu, 1978). Je vidět, že filmy jasně dávaly najevo, co jsou zač, a slova policajt, násilí nebo ozbrojený se v nich opakovala pořád dokola.
Merli byl hlavní hvězdou svých filmů, ale občas se objevil vedle někoho obdobně slavného, občas i celosvětově. Zvláště u Lenziho se sešel s plejádou dobových hvězd (Tomas Milian, John Saxon, Arthur Kennedy, Barry Sullivan, Ivan Rassimov), ale i jinde, například s Joan Collinsovou v Poliziotto senza paura, s Nathalie Delonovou (I gabbiani volano basso, 1978), s Hugem Stiglitzem. Ale čím dál tyto filmy točil, tím byly levnější a kromě Merliho už v nich na žádné hvězdy nebylo. Merli sám navíc nebyl mezi kolegy příliš oblíbený, podle svědectví mu sláva stoupla do hlavy a působil při natáčení docela problémy. Někteří herci s ním dokonce odmítli pracovat - roku 1977 si jeden producent usmyslel, že natočí poliziesco s Merlim a rovněž hvězdou žánru Leonardem Mannem, kde se oba sejdou jako kolegové. Mann ale nechtěl s Merlim pracovat, takže ve filmu Napoli spara! (Neapoli, střílej!, 1977) se vedle Leonarda Manna objevil Jeff Blynn - co čert nechtěl, vizuální dvojník Merliho...
Jiné žánry jako by se Merlimu vyhýbaly. I když třeba hrál trochu jinou postavu, například agenta, nebo vietnamského veterána, film vždy nějakým způsobem souvisí s kriminálním tématem. Jednou jedinkrát se Merli pokusil sehrát něco jiného. Sergio Martino v roce 1977 po úspěchu Castellariho Keomy natočil podobně laděný film Mannaja, a do hlavní role (snad opět pro podobu s Nerem?) vybral právě Merliho. A přestože Merli byl jako westernový hrdina poměrně přesvědčivý a film svoje kvality nepochybně má, spaghetti westerny už byly natolik na dně diváckého zájmu, že další vykročení mimo policejní jistotu se už u Merliho nekonalo.
