OIK´S BLOG

pátek 10. března 2023

čtvrtek 9. března 2023

SAM PECKINPAH - PLAKÁTY

Pár plakátů pro dnešek.

Další informace »

středa 8. března 2023

THE BALLAD OF CABLE HOGUE (1970)

"Hej, pane! Od včerejška jsem neměl ani kapku vody."

Horečný sen muže umírajícího žízní o tom, jak se mu povedlo přežít, pomstil se těm, kteří jeho bídný konec způsobili, zbohatl, stal se významným, zamilovala se do něj krásná žena, jakou nikdy nepoznal a po smrti mu nad hrobem kněz pronesl oslavnou řeč. Nebo máme věřit, že se to skutečně stalo? Že se Cablu Hogueovi skutečně podařil zázrak a pak už se mu jen dařilo?

Ať tak nebo tak, Peckinpah si zkusil natočit komedii, ale nevěděl moc jak na to. Vše se nese v lehkém duchu, Robards hraje ukázkového křupana, který nedokáže do pěti napočítat, ale svého pozemku se nevzdá, ve scénách se Stellou Stevensovou, alespoň v těch prvních, je film pěkně lechtivý (včetně výšivek na rozkroku kalhotek), neustále jí kamera zoomuje na prsa a na zadek, falešný kněz David Warner by taky mohl být docela k smíchu... Ale nějak moc člověku do smíchu není. Spíš z toho sálá (kromě pouštního slunce, v tomhle filmu o strom nezavadíte) poměrně smutná nálada. Násilí skoro žádné, místo zpomalených záběrů zrychlené (což je asi tak vtipné jako v pořadu Neváhej a toč) a hodně zvláštní konec, kde se všechny postavy setkají na stejném místě a tváří se, jako by se nic nedělo, přesto zůstává poměrně hořká nálada nad tím vším.

Složit hudbu Peckinpahův tradiční spolupracovník Jerry Fielding, asi by šlo o vyloženě depresivní podívanou. Naštěstí se tu o soundtrack včetně několika pěkných písní postaral Jerry Goldsmith a jednu z nich zazpívají přímo Stella Stevensová a Jason Robards.

Balada o Cablu Hogueovi je hodně nevyrovnaný film. Je na něm vidět snaha udělat po Divoké bandě honem něco jiného, ale úplně to nevychází. Chyba není v Robardsovi, který jako by dál hrál Cheyenna z Tenkrát na Západě, ani ve Warnerovi, ani v Stevensové, ani ve Strotheru Martinovi, L.Q. Jonesovi, R.G. Armstrongovi či Slimu Pickensovi, spíš je pes zakopaný tentokrát v režii, která nemá úplně ujasněno, co chce. Bavilo, většinou, až na konec, se mi líbilo, ale Peckinpahovi prostě komedie neseděla. 7/10

a.k.a. Balada o Cablu Hogueovi

Režie: Sam Peckinpah

Hrají: Jason Robards, Stella Stevens, David Warner, Strother Martin, Slim Pickens, L.Q. Jones, Peter Whitney, R.G. Armstrong, Gene Evans, Susan O'Connell

Hudba: Jerry Goldsmith
Produkce: Warner Bros

USA 1970

úterý 7. března 2023

SAM PECKINPAH (1925-1984)

Krvavý Sam, jeho život a filmy.

Sam Peckinpah se narodil 21. února 1925 v kalifornském Fresnu, kde vyrůstal na ranči svého dědečka. Za 2. světové války sloužil u mariňáků v Číně. Po návratu vystudoval univerzitu (což je s podivem, vzhledem k tomu, že školní docházku zanedbával a radši pozoroval kovboje na ranči), ale studoval divadlo, kterému se následně několik let věnoval, než přešel k filmu, kde začínal jako asistent, zejména u Dona Siegela.

Siegelovi asistoval poprvé v roce 1954 na filmu Riot in Cell Block 11, kde reputace jeho rodiny umožnila, aby se natáčelo ve skutečném vězení. Se Siegelem ještě pracoval na Invazi lupičů těl (1956) a několika dalších filmech. V Invazi lupičů těl se i mihl jako herec. Tvrdil, že pracoval i na scénáři, ale nikdy to nebylo prokázáno.

Koncem 50. lět pracoval v televizi, rozpracoval scénář pro svůj první film podle knihy The Authentic Death of Hendry Jones, inspirované legendou o Billy Kidovi. Film nakonec silně přepracoval a natočil Marlon Brando pod názvem Křivák (One Eyed Jacks, 1961). Téma Billyho Kida ale rebela Peckinpaha zajímalo natolik, že se k němu mnohem později vrátil se svým legendárním westernem Pat Garrett a Billy Kid (1973).

Mezitím Peckinpah v televizi vytvořil seriál The Westerner, který zaujal kritiky svou originalitou, ale diváky příliš ne, proto po půl sezóně skončil. Hvězda seriálu Brian Keith ale na tomto základě Peckinpaha doporučila pro režii filmu Kumpáni smrti (The Deadly Companions, 1961) v hlavní roli s Maureen O'Harovou. Už tady začaly obrovské spory mezi Peckinpahem, který scénář bral jako odrazový můstek pro vlastní tvorbu, a producentem, v tomto případě i bratrem O'Harové, který prostě hledal nádeníka k natočení filmu, v němž by jeho sestra zazářila. Podpora Briana Keitha Peckinpahovi nepomohla, z filmu byl před dokončením vyhozen a film byl zcela přestříhán.

Jako zázrakem následně získal Peckinpah režii westernu Jízda vysočinou (Ride the High Country, 1962) s Joelem McCreou a Randolphem Scottem. Tento film už je cítit jako skoro ryzí Peckinpah, ještě ne tak syrový, ale s mnoha tématy, ke kterým se krvavý Sam často vracel. Poprvé se tu objevují i Warren Oates nebo R.G. Armstrong, které Peckinpah opakovaně obsazoval. Jízdou vysočinou Peckinpah zabodoval a stalo se z něj známé jméno.

Jeho další film, Major Dundee (1965) ale znamenal katastrofu. Natáčení rozmáchlého eposu bylo poznamenáno režisérovou pomalou prací, zálibou v alkoholu a překračováním rozpočtu a natáčecích dnů. Studio chtělo Peckinpaha vyhodit, ale postavil se za něj Charlton Heston. Nakonec ho vyhodili až ve fázi postprodukce, kdy skončila i Hestonova podpora, a produkce film sestříhala ze čtyř hodin na dvě tak, že přestal dávat smysl. Po mnoha letech byla uvedena o něco delší verze, bližší Peckinpahovu původnímu záměru, ale to už nemohlo nic zachránit. Peckinpahova kariéra byla v troskách a stal se nechvalně známým coby nespolehlivý alkoholik.

Záchranu našel opět v televizi, kde zaujal dramatem Noon Wine s Jasonem Robardsem. Díky tomu dostal od producenta Phila Feldmana možnost režírovat svůj nejznámější film - Divokou bandu (The Wild Bunch, 1969). V Divoké bandě se věnuje nejen svým oblíbeným tématům přátelství, smrti, cti a násilí, ale přinesl revoluční zpracování akčních scén, které dosud nikdy nebyly tak brutální a efektní. Prostříhávání mezi normálními a zpomalenými záběry, drsnost a špína přinesly Peckinpahovi popularitu jako "krvavému Samovi". Diváci od té chvíle chtěli vidět dalšího Peckinpaha - a čekali další Divokou bandu. A přesně to Peckinpah už natočit nechtěl.

V první polovině 70. let Peckinpah točil jeden film za druhým a střídal propadáky a úspěšné kousky. Komediální Balada o Cablu Hogueovi (1970) propadla, Strašáci (Straw Dogs, 1971), první newestern natočený ve Velké Británii, zaznamenal úspěch, ale ještě o to větší kontroverzi. Nostalgický Junior Bonner (1972) i přes obsazení Steva McQueena propadl, McQueen si ale přitáhl Peckinpaha k režii kasovního hitu Útěk (The Getaway, 1972). Pat Garrett a Billy the Kid byl v době vzniku poznamenán nejen Peckinpahovým alkoholismem, ale i přístupem studia, které opět Peckinpaha vyrazilo a přestříhalo film tak, že nijak zvlášť nezaujal. K tomuto filmu jako jedinému se Peckinpah vrátil ještě za svého života a snažil se vytvořit vlastní sestřih, který by odpovídal jeho záměru - byl dokončen však až po jeho smrti.

Přineste mi hlavu Alfreda Garcii (Bring Me the Head of Alfredo Garcia, 1974) byl asi jediným filmem, který dopadl přesně tak, jak ho režisér zamýšlel, ale setkal se pro svoje cynické téma s odporem jak kritiky, tak diváků, a byl doceněn až mnohem později. Zabijácká elita (Killer Elite, 1975) s Jamesem Caanem a Robertem Duvallem už nemohla nic spasit - Peckinpah byl zase jednou personou non grata, kterého zesměšňovali jak Monty Python (což bylo vtipné), tak Saturday Night Live (což bylo hodně za hranou).

Práci tak získal pouze v Evropě, když západoněmecký producent pornofilmů Wolf Hartwig se rozhodl vstoupit na scénu světové filmografie právě filmem Sama Peckinpaha. Jeho manýry a snaha na všem ušetřit však přinesla jen další problémy, Peckinpahovo pití se zhoršovalo a Železný kříž ani nebyl dokončen, protože prostě došel film. Nakonec mu to vlastně ani moc neublížilo a jedná se o jeho poslední velké dílo. Následující Konvoj byl sice kasovně úspěšný, ale jinak to byla katastrofa, ze které režiséra závislého na alkoholu a drogách vyrazili už v půlce natáčení a dokončil ho James Coburn a Peckinpahova letitá asistentka Katherine Haber. Poté se Peckinpahova kariéra opět ocitla v troskách, nikdo nebyl ochoten ho zaměstnat, rozpracoval několik westernových námětů, ale žádný producent s ním nebyl ochoten pracovat. Až nakonec v roce 1983 získal možnost režírovat adaptaci románu Roberta Ludluma Ostermannův víkend. Film zdaleka nedosahuje na to nejlepší z Peckinpahovy tvorby, ale ukázal, že režisér ještě má co nabídnout. Víc už ale udělat nestačil. Jeho zdravotní stav byl natolik špatný, že 28. prosince 1984 zemřel.

Ačkoli je Peckinpah vnímán často jako akční režisér, jeho filmy ve skutečnosti tolik akce nenabízejí. Přinesl revoluci ve způsobu, jakým byly násilné scény natáčeny, ale jinak akcentuje spíše témata přátelství, loajality, cti, pýchy a smrti. Hodně se píše o jeho šovinistickém přístupu k ženám, ale ani tohle není tak jednoznačné - postavy Senty Bergerové v Majoru Dundee i Železném kříži či hlavní postava Isely Vegové v Přineste mi hlavu Alfreda Garcii tuto tezi poměrně vyvracejí. V každém případě i přes všechny kontroverze Peckinpahovo dílo přetrvává.

Filmy:

1962 - Jízda vysočinou

1965 - Major Dundee

1969 - Divoká banda

1970 - Balada o Cablu Hogueovi

1971 - Strašáci

1972 - Útěk

1973 - Pat Garrett a Billy Kid

1974 - Přineste mi hlavu Alfreda Garcii

1975 - Zabijácká elita

1977 - Železný kříž

1978 - Konvoj

1983 - Ostermannův víkend

pondělí 6. března 2023

CROSS OF IRON (1977)

Tento týden bude věnován ne herci, ale režisérovi, Samu Peckinpahovi. Nenatočil toho tolik, abych to nezvládl vidět všechno, takže proč se do toho nepustit.

A rozhodně jsem začal od správného místa. Železný kříž bude nejspíš posledním velkým a opravdu dobrým Peckinpahovým filmem, který ale, jak u něj bylo zvykem, byl postižen obrovskými problémy už při natáčení (to je tak, když jediný, kdo vám dá peníze na film, je producent německých erotických filmů), takže se v podstatě ani nedotočil. Což je ale poznat vlastně jen na otevřeném konci, protože jinak poví, co povědět chce.

Zatímco Richard Attenborough točil ve stejné době svůj velkospektákl Příliš vzdálený most s nablýskanými hvězdami, a o rok dřív Charlton Heston v čisté košili hrdinně padl v Bitvě o Midway, Peckinpah ukazuje válku naprosto bez příkras. Vojáci nejsou hrdinové, ale parta chlapů, která se jen snaží přežít. Chlapů, kteří jsou špinaví a smradlaví, každou vteřinou kolem nich vybuchují granáty a šrapnely a co chvíli hrozí, že Rudá armáda znovu zaútočí. Není obvyklé, že válečný film sleduje německé vojáky a že vlastně jim držíme pěsti, ale ani omylem film není proválečný a pronacistický, spousta scén nabízí pravý opak.

Kdysi jsem viděl první hodinu a vzdal jsem to někde potom, co se Coburn vrátil z lazaretu. Asi mi připadalo, že film nemá moc děje a základní kostru bere z podobně drsného Remarquova románu Na západní frontě klid. Udělal jsem chybu, protože až pak se začne rozvíjet děj točící se kolem snahy nadutého zbabělého velitele získat bez námahy železný kříž. Zatímco jeho vojáci čelí neustálému nebezpečí a svá ocenění získávají v podstatě proti své vůli, Stransky je ochoten leda tak tahat za provázky v pozadí a jinak se jen krčit pod stolem a čekat rozkazy shora.

Je pravda, že herci v hlavních rolích jsou už na svoje role staří. Plukovníkovi wehrmachtu na Krymu by nemohlo táhnout na sedmdesát. Coburnovi táhlo na padesát, Schellovi rovněž, a většina Coburnovy čety vypadá taky na čtyřicet. Ale mladší herci by prostě neměli tak vyžilé ksichty a v očích životní zkušenost, kterou Coburn a ostatní mají. Proti tomu v kontrastu stojí krásná tvář (i tělo) Senty Berger v epizodce zdravotní sestry. Chválit herecké výkony Coburna, Schella, Warnera a dalších by bylo nošením dříví do lesa, takže spíš upozorním na to, že velkým písmem si producent nechal do titulků napsat svoji ženu, hvězdičku německých softporen Veronique Vendell, která tu hraje němou roli sovětské vojačky, v které vlastně vůbec nemusí hrát.

Bitevní scény jsou plné slow motion a krátkých střihů, tedy všeho, co Peckinpah poprvé vybalil v Divoké bandě. Jenže zatímco tam jsme u přestřelek byli vzrušení a napjatí, tady je akce a násilí sice mnohem víc, ale co zůstává je jenom chaos, bordel, zmar. Divoká banda umírala za svou věc, vojáci na obou stranách padají do zákopů, aniž by v podstatě tušili za co.

Nejlepším Peckinpahovým filmem pořád zůstávají Strašáci. Spolu s Alfredem Garciou, Patem Garrettem a Billym Kidem a Divokou bandou však Železný kříž jasně patří do pětice toho nejlepšího, co Peckinpah vytvořil. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem ho viděl celý, ale určitě to dnes nebylo naposledy. 9/10

a.k.a. Železný kříž, Steiner - Das Eiserne Kreuz