THE SHOW WITH A NAME - WESTERNY SERGIA CORBUCCIHO

Další díl The Show With A Name se tentokrát podívá na všechny westerny Sergia Corbucciho a na jejich řazení dle mě.

UCCIDI DJANGO... UCCIDI PER PRIMO! (1971)

Tohle nemá nic společného ani s jedním svým názvem. Jedná se sice o italsko-španělskou koprodukci, ale stejně se většina filmu natočila v pískovně. Nejdřív jsem rozkoukal anglickou verzi na YouTube, kde mě ale zarazily šílené střihy v úvodní scéně. Tak jsem na disku vyhledal italskou verzi, kde mě překvapil úplně jiný začátek s mexickými bandity. Fajn, vypadalo to, že tahle verze by mohla být kompletní. Skončila úvodní scéna, po titulcích se objevila ta, kterou jsem už viděl... a střih byl úplně stejný!

Celá úvodní scéna, točená ve Španělsku, pak vypadá jako z úplně jiného filmu a nějakou dobu si i říkáte, jakou má sakra s následujícím dějem souvislost. Děj se točí kolem zlatokopů okrádaných majitelem saloonu Burtonem. Burtona hraje Aldo Sambrell, který ovšem hrál i vůdce banditů v úvodní scéně. Je to ta samá postava? Moc to nevypadá... Zlatokopy vraždí záhadný šílený vrah George Wang. Pak se objevuje hrdina, který není ani Django, ani nijak výrazný, vlastně ani nijak důležitý, ani nijak sympatický. Giacomo Rossi Stuart prostě ty hrdiny hrál vždycky nějak omylem. Johnny, jak se jeho postava jmenuje, se spřátelí se starým bláznivým zlatokopem, jeho přáteli, záhadným lovcem odměn, doktorem a jeho krásnou sestrou, a také se šerifem. A stane se zlatokopem.

Já bych i bral takový ne moc drsný western o zlatokopech, nápady mi nepřipadají špatné. Jen mi jich připadá, že je tu strašně moc, jsou naprosto nedotažené a překrývají jeden druhý. Sambrell do toho má ještě za ženu tanečnici Dianu Lorys, ale prahne i po doktorově sestře Kristě Nell a za tím účelem vydírá doktora. A manželka žárlí. Zkrátka těch podzápletek, postav a vztahů je tu šíleně moc, nesedí k sobě vzájemně a divák se ztrácí. A hlavní postavy se ztrácí. Motivace lovce odměn je nejasná, prostě jen stoický zabiják. Je nám představen jako záhadný muž s flétnou, kterou plive šipky, aniž by tuto zbraň do konce filmu použil.

Navíc vše je točeno narychlo, se spoustou zbytečných zoomů a švenků, jen aby se něco dělo. Hudba je půjčená ze starších (a přece jen lepších) Garroneho westernů. Tohle ani ty filmy, co Garrone natočil předtím se Steffenem, vůbec nepřipomíná. Spíš to mělo trochu španělský nádech jako Boschovy filmy z téhle doby. Zkrátka, dobré to moc není, i když nijak zvlášť nudné, ale doporučit rozhodně nemůžu. 5/10

a.k.a. Tequila, Kill Django... Kill First

Režie: Sergio Garrone

Hrají: Giacomo Rossi-Stuart, Krista Nell, Aldo Sambrell, Diana Lorys, Silvio Bagolini, Mario Novelli, Furio Meniconi, Lorenzo Robledo, George Wang, Romano Puppo

Hudba: Elsio Mancuso

Itálie / Španělsko 1971

VALDEZ IL MEZZOSANGUE (1973)

Dino De Laurentiis v první polovině 70. let točil s Charlesem Bronsonem hodně, zároveň se čím dál více snažil stát se producentem americkým. Takže na režii tohoto filmu přizval Johna Sturgese a jde o adaptaci americké knihy. Což znamená, že do jisté míry nejde vůbec o spaghetti western, ale některé věci, jako italští Indiáni, italští herci ve vedlejších rolích, hudba a zvukové efekty film dost silně od amerických filmů odlišují.

Film se točí kolem chlapce Jamieho, který se usadí u samorostlého napůl indiánského chovatele koní China Valdeze. Ten ví o koních všechno možné, avšak má konflikty se svým sousedem, mocným rančerem, jehož krásná sestra si u Valdeze koupí koně, nechává se od něj učit jezdit a nakonec se do něj zamiluje, což se bratrovi pranic nelíbí.

No a to je vlastně hlavní děj. Film je velmi pomalý, baladický, hodně o koních a Chinovi samotném. Jestli čekáte střelbu a mrtvoly na každém rohu, nedočkáte se. Atmosféra vlastně zhoustne až v posledních dvaceti minutách, a do té doby jde spíše o volné příhody o muži, chlapci a koních.

Bál jsem se, že dětský hrdina mi bude vadit víc, ale nakonec se celkem dal přežít. Bez Bronsona by film ale byl totálně o ničem. Chino je prostě ztělesnění postavy Charlese Bronsona ve westernu a vlastně je to pro mě jedna z jeho vůbec nejoblíbenějších. Nikdo by neotesaného míšence s dobrým srdcem nezahrál líp a Bronson by líp nezahrál nic jiného. Docela škoda, že film kolem téhle postavy je docela průměr.

Průměr asi nejen kvůli hodně volnému, baladickému ději, ale i kvůli ostatním hercům. Jill Ireland je protivná všude, i tady. Marcel Bozzuffi má málo prostoru, a stejně je jako většinou dost nevýrazný. Původně tvůrci uvažovali, že by roli hrál Lino Ventura, ale v tomhle rozsahu bych ho tu stejně asi viděl nerad. Ettore Manni jako šerif se jen mihne, jednoho z padouchů hraje Fausto Tozzi, který tu řekne asi tak jednu větu a ještě mimo záběr. Někde mezi Indiány je schovaná Diana Lorys, ale jinak tu známé obličeje moc nejsou, a nikdo kromě Bronsona, Irelandové a Van Pattena si skoro ani neškrtne.

Problém je i s režií filmu. Sturges film sice roztočil, ale potom už odmítl se do Španělska vrátit na dotáčky, kterých bylo poměrně dost, a točil je tedy Duilio Coletti. Sturgesovi zejména vadilo vnucené obsazení Jill Ireland. Těžko rozlišit, co točil Coletti a co Sturges, ale asi to byl významný podíl, protože v některých verzích byl Coletti uveden jako režisér a Sturges jako producent.

Po vidění tolika silně podobných spaghetti westernů za krátkou dobu jsem rád uvítal něco neotřelého. Jindy bych možná byl kritičtější. Teď si i říkám, že by možná stálo za to přečíst si i předlohu, která třeba bude držet pohromadě lépe. Folkový soundtrack De Angelisů je tu narozdíl od Keomy perfektní. 6/10

a.k.a. Valdezovi koně, Chino, The Valdez Horses

Režie: John Sturges, Duilio Coletti

Hrají: Charles Bronson, Vincent Van Patten, Jill Ireland, Marcel Bozzuffi, Fausto Tozzi, Ettore Manni, Melissa Chimenti, Annamaria Clementi, Diana Lorys, Corrado Gaipa, José Nieto

Hudba: Guido a Maurizio De Angelis

Itálie / Španělsko / Francie 1973

GENTLEMAN JO... UCCIDI (1967)

Jedna z těch lepších steffenovek, která je docela zábavná, Tonda se tu nesnaží pomstít až za hrob a hraje spíše postavu typu Sartany, a překvapivě tu ani jednou neudělá svůj ikonický trik, kdy padne na zem, překulí se a střílí.

Děj trochu připomíná pozdějšího Shanga, protože sadistická banda vedená sadistickým Fajardem terorizuje malé městečko v pohraničí. Zde s tím, že se snaží vydírat obyvatele, aby je platili za ochranu. Místní vojenský správce má však silnou autoritu a na podmínky nepřistoupí. Fajardo se ho proto rozhodne v tichosti odstranit, do města však přijel záhadný uhlazený gentleman, který ale možná něco skrývá. Přestože kapitán zemře, gentleman si navlékne jeho uniformu a udržuje bandu v přesvědčení, že je naživu a je jim v patách.

Mezi pozitiva určitě patří Fajardův padouch a jeho banda zahrnující i zjevy typu Antonia Iranza nebo Benita Stefanelliho, sám Steffen tu ale taky není vyloženě špatný, takže co se týče dvou hlavních postav, děj neselhává. Slabší je to s ženami, představitelka salonní zpěvačky mě nezaujala vůbec a krásná Anna Orso v roli bankéřovy manželky má jen velmi omezený prostor. Děj se ubírá občas docela nečekanými cestami a krutost mexických banditů nezná mezí, takže ač neuvidíme moc krve, jen to, čeho se neštítí je docela síla, zvlášť v porovnání se směšnými padouchy z dalšího Steganiho westernu Mimo zákon.

Když film srovnám právě s Mimo zákon, ač je tam Lee Van Cleef i Bud Spencer, je to docela uspávačka, tohle nenudí, má to spád, akci a asi na to má velký vliv soundtrack. Tamní uspávací hudba od Ortolaniho nedosahuje kvalit zdejšího doprovodu od Bruna Nicolaie, které překvapivě dirigoval sám Ennio Morricone. Dlužno ovšem říct, že v hlavním tématu se Nicolai inspiroval u Carla Orffa.

Jinak jde o jeden z ryze barcelonských spaghetti westernů, vše se točilo právě v okolí katalánské metropole a v tamním městečku na pozemku producenta Balcazara (dále viz Ringo se vrací, například).

Anthony Steffen spaghetti westerny chrlil jako na běžícím páse. Tohle je jeden z řady, další z nekonečného seriálu, ale vidět se dá a jak říkám, patří mezi ty lepší. 6,5/10

a.k.a. Gentleman Killer, Zabiják gentleman

Režie: Giorgio Stegani

Hrají: Anthony Steffen, Eduardo Fajardo, Silvia Solar, Anna Orso, Antonio Iranzo, Benito Stefanelli, Frank Oliveras, Marino Vidal Molina, Joaquin Blanco, Luis Barboo, César Ojinaga

Hudba: Bruno Nicolai

Itálie / Španělsko 1967

LE DUE FACCE DEL DOLLARO (1967)

Vojenský western o loupeži a la Rififi. Chytrák považovaný za blázna vymyslí lstivý plán, jak ukrást zlato z vojenské pevnosti. Na to najme tři lidi, kteří se navzájem neznají a do dokončení loupeže se ani nemají setkat. Je to vychytralý pistolník, bývalý voják a prostitutka. Většinu filmu tak skoro v reálném čase sledujeme provedení loupeže a pak její následky.

Námět není špatný, provedení je ale mizerné. Kdyby Carnimeo, který tu dělal asistenta, režíroval, určitě by to dopadlo mnohem lépe, v podání Roberta Bianchi Montera je film ale strašlivě pomalý, nezáživný a zmatený. O postavách se nedozvíme skoro nic, po úmorném ukecaném začátku, kde stejně kecá jen chvástající se enigmatický profesor, se rovnou vrháme do akce. Tedy, chvilku to vypadá že i reálně do akce, ale pak sledujeme, jak se někdo snaží někam dostat, někdo se před někým schovává nebo někdo někam leze.

Pevnost je navíc hlídána dost mizerně, když těsně před inspekcí dovnitř proniknou hned tři cizinci (čtvrtý se rovnou vydává za inspektora). Gérard Herter v roli plukovníka se snaží imitovat Lee Van Cleefa, co to jde, ve výsledku je asi nejzajímavější postavou, ale i tak zvláště ve druhé půlce si s ním scénárista dělá, co se mu zrovna zamane. Pro Jacquese Herlina je profesor asi největší rolí, v jaké jsem ho kdy viděl, a dokazuje zde, proč hrál vždycky jen ty vedlejší. Gabriella Giorgelli je tu snad jen proto, aby ve filmu vůbec byla nějaká žena, její postava nemá dobré opodstatnění ani v samotné loupeži, tím méně v ději. A zklame i postava, kterou většinu filmu pokládáme za nedobře obsazeného hrdinu. Maurice Polimu to vážně nesedí a působí dost divně.

Občas se objeví zajímavější scéna, ale vzápětí je přebita většinovou nudou. A když už se s filmem, točeným za levné peníze v Itálii, celkem smíříme, přijde náhlý, nelogický a vůbec nesmyslný konec. Kdepak, tohle je vyloženě zabitý potenciál a další do řady podprůměrných zapomenutých špageťáků. 4,5/10

a.k.a. Two Faces of the Dollar

Režie: Roberto Bianchi Montero

Hrají: Maurice Poli, Gérard Herter, Jacques Herlin, Gabriella Giorgelli, Tom Felleghy, Fortunato Arena, Andrea Bosic, Andrea Scotti, Claudio Ruffini, Ivan Scratuglia, Spartaco Conversi, Claudio Scarchilli, Pietro Torrisi

Hudba: Giosofat Capuano, Mario Capuano

Itálie / Francie 1967

CHE C'ENTRIAMO NOI CON LA RIVOLUZIONE? (1972)

Poslední Corbucciho western, který mi zbýval, jsem odkládal z mnoha důvodů. Zaprvé z důvodu jeho dostupnosti. Film vyšel na DVD pouze ve Španělsku ve zkrácené verzi (tu jsem viděl), existuje anglická kopie z VHS, která je ale v příšerném nekoukatelném i neposlouchatelném stavu. Zadruhé, nehraje tu Franco Nero, nehraje tu Tomas Milian, Vittorio Gassman a zvláště Paolo Villaggio jsou pro mě herci z typu italských komedií, které nevyhledávám. Navíc jsem byl přesvědčen, že film je až z roku 1974, takže jsem to bral jako Corbucciho v době, kdy už na cokoli kromě čistých bláznivých komedií rezignoval. Čekal jsem ukřičenou nevtipnou řachandu s Gassmanem a Villaggiem, a dostal jsem regulérní třetí díl Corbucciho revoluční trilogie.

Jasně, není tu Nero ani Palance, ale tématem je to hodně blízko. Tento film ze všech tří nejjasněji komedie, kde se mohou dít pěkné blázniviny, a hlavní postavy tu jsou dva lidi, kteří neumí ani vzít pistoli do ruky, jeden je kněz a druhý herec. Vlastně tak trochu Velký flám v mexické občanské válce. To ale neznamená, že by se tu místo střílení lidi prali a padouši směšně padali po šlupkách klackem do hlavy. Zejména v líčení krutosti mexické armády si tentokrát Corbucci vůbec nebere servítky a prezentuje nám hrůzovládu plnou poprav, masakrů, kolaborantství a bezcitnosti. Vláda nabízí peníze za usekané ruce povstalců, které nejhorší chamraď seká Indiánům. Nezaopatřené děti jsou pohozeny s medailonem Emiliana Zapaty v domnění, že se o ně takto aspoň někdo postará. A do toho všeho se dostali dva Italové, kteří netuší, která bije.

Nedostupnost filmu bude asi nejspíše spočívat v tom, že byl vytvořen pro domácí publikum a ne na export. Máme tu hned několik italských imigrantů a další postavy mluví o tom, že mluví italsky (což ve španělském dabingu zní vtipně). Ze začátku mi to trochu připadalo na sílu, nemám tohle moc rád, ale po nějaké době už to začne být jedno a nikdo už nevysvětluje, proč hlavním postavám rozumí. Naštěstí.

Jako komedie to ale funguje dobře. Jasně, je to lidovka, ale velmi to zachraňují právě hlavní představitelé. Gassman sice přehrává, ale jeho postava je přehnaně teatrální herec, který je přesvědčen o své genialitě, a Gassman to hraje tak, že za celý film nezačne být protivný. Villaggio je naopak překvapivě velmi civilní, umírněný a tím se s Gassmanem skvěle doplňují. Vtipných scén i gagů je tu dost, a dost jsem se nasmál, aby mi za chvíli ztuhl úsměv na tváři při pohledu na další popravy za zvuků Verdiho oper nebo u až hororové scény, kdy se jednorucí Indiáni v maskách vyrazí pomstít.

 

V Žoldnéři šlo o chytračení mezi peónem vybírajícím si mezi revolucí a zbohatnutím a Polákem, který začal pro peníze a skončil pro přátelství. V Companeros to bylo vlastně podobně. Tady, podobně jako v Leoneho Kapsách plných dynamitu, se na začátku hrdinové snaží z revoluce utéct, aby se do ní nakonec zapojili - ne pro falešné komunistické ideály, ani náznak rudé (kromě krve) tu neuvidíme, ale protože krutost protivníka jim nedovolí jinak. Eduardo Fajardo tu nehraje ani prohnilého kapitalistu, ani troubu v důstojnické uniformě, ale naprostou fašistickou svini, která proti povstalcům bojuje bez ohledu na jakoukoli morálku.

V podstatě zklamání plyne hlavně z hudby, kterou Morricone vytvořil jedinou skladbou, nijak zvlášť dobrou, připomínající jinou skladbu z Companeros. O lepší soundtrack se postaral Giuseppe Verdi, jehož árie doprovázející hromadné popravy na začátku filmu je výborný nápad. Je škoda, že tento film není dostupný lépe, určitě si nezaslouží být tak přehlížený. Španělský dabing překvapivě nebyl špatný, ale tady to asi chtělo italštinu. (Nebo kdyby existoval český dabing s Vladimírem Brabcem a Stanislavem Fišerem.) 8/10

a.k.a. Co my máme společného s revolucí?, What Am I Doing In the Middle of This Revolution?

Režie: Sergio Corbucci

Hrají: Vittorio Gassman, Paolo Villaggio, Leo Anchóriz, Eduardo Fajardo, Riccardo Garrone, Rossanna Yanni, Victor Israel, José Canalejas, Simón Arriaga, Lorenzo Robledo

Hudba: Ennio Morricone

Itálie / Španělsko 1972