Přestože v 70. a 80. letech patřily italské komedie vedle francouzských mezi velmi oblíbené filmy,
Edwige Fenech, v Itálii jedna z největších hvězd komediálního žánru, je u nás dodnes prakticky neznámá. Pokud to tu čtete pravidelně, nebo ji náhodou znáte odjinud, asi je vám jasné, co zapříčinilo, že její filmy Ústřední půjčovna filmů ze zásady nenakupovala. Soudruhům jedno, velice krátce a jedinkrát ve filmu odhalené ňadro až tak nevadilo, ale zřejmě nezkousli, že
Edwige se svlékala v každém filmu, často a kolikrát úplně. Takže až na film
Cukr, med a feferonka tu dodnes neběželo skoro nic, pokud nepočítám pár filmů vydaných v poslední době společností Vapet, a i ty vyšly spíše kvůli účasti jejích slavnějších spoluhráčů (např.
Paolo Villaggio). A vyšly tu jen její hloupé komedie. Filmy, pro které je oblíbena, takřka až milována malou komunitou fanoušků italských žánrových filmů, tu nikdo nezná a patrně se sem do oficiální distribuce nikdy nedostanou.
Její kariéra není moc odlišná od jejích soudobých kolegyň. Narodila se na Štědrý den 1948 v dnešním Alžírsku Malťanovi a Italce, vyrůstala ve Francii, v mládí uspěla v soutěži krásy, stala se modelkou a záhy přišly první nabídky na filmy od producentů, kterým se pohledná brunetka s pěknou postavou a beze studu ji odhalovat samozřejmě hodila.
ČSFD se zřejmě mýlí, první filmy natočila až v roce 1968, tedy v 19 letech. Většinou se jednalo o dnes již zcela zapomenuté levné produkce různých žánrů, od dobrodružného filmu
Samoa - la regina della giungla, kde si společně s kolegyní
Femi Benussi zahrála domorodou dívku (rozdíly v proporcích mezi nimi a skutečnými drobnými Asiatkami, dostřiženými z archivního kotouče, jsou na první pohled patrné), přes erotickou adaptaci
Flaubertovy Paní Bovaryové, až po jediný spaghetti western
Testa o croce (1969), kde rovněž, byť na chvilku, obnažila své poprsí (v některých verzích záběr vystřižen). Erotické komedie točila i v Německu.
V roce 1970 se objevila v prvním thrilleru, filmu
Ostrov děsu od proslulého
Maria Bavy, a asi nikdo netušil, že právě pro filmy tohoto druhu bude
Edwige oblíbená ještě za čtyřicet let. Následujícího roku začíná její plodná spolupráce s režisérem
Sergiem Martinem, jeho bratrem, producentem
Lucianem Martinem, s nímž nějakou dobu i žila, a hercem
Georgem Hiltonem. První přichází
Lo strano vizio della signora Wardh (Podivná neřest paní Wardhové), následované několika dalšími thrillery, v Itálii zvanými giallo (=žlutá, podle tradiční barvy obálky tam vydávaných šestákových krváků).
Edwige obvykle hraje mladou, citově nevyrovnanou ženu, která je ohrožována vraždícím maniakem. Zprvu se zdá, že vrah zabíjí náhodně, ale pak zjišťuje, že jde cíleně po ní.
V roce 1972 ale začíná svou početnou sérii erotických komedií, napřed odehrávajících se ve středověku (
Quel gran pezzo della Ubalda, tutta nuda e tutta calda), později v současnosti. Tyto filmy ji opravdu proslavily. Viděl jsem jen právě tu
Ubaldu, kde až na často obnažované
Edwigino tělo nestálo za vidění snad nic.
V první polovině osmdesátých let už bylo
Edwige pětatřicet, mladé publikum si hledalo jiné erotické symboly, sama
Edwige už taky cítila, že dlouho s obnažováním nevydrží, a tak se postupně od hraní stáhla a přesměrovala svoje aktivity k produkci. Ostatně s italským filmem to šlo z kopce celkově. Staré hvězdy už odcházely a nové se nerodily.
Edwige od konce osmdesátých let tedy produkuje, především televizní filmy, a k hraní se vrátila už jen dvakrát. Zahrála si v pokračování hororu
Hostel, který (i na Slovensku) točil
Eli Roth, přítel
Quentina Tarantina (ale evidentně zdaleka ne tak dobrý, spíše naopak). A v roce 2012 si překvapivě zahrála v historickém filmu
La figlia del capitano carevnu Kateřinu Velikou.
Filmy:
.jpg)
Žádné komentáře:
Okomentovat