Po třetím zhlédnutí s několikaletým odstupem jsem si všiml několika věcí a rozhodl jsem se o této dvojici filmů napsat. Vlastně je to jeden film, ale nakonec jsou dva, každý je jiný. Jeden je jako jin, druhý jako jang. Nezmiňuju to náhodou, protože za všemi těmi citacemi béček a rozsekanými Japončíky se skutečně skrývá orientální filozofie. Na tu ale nejsem zdaleka expert (prakticky o ní nevím nic), takže o té psát nebudu a budu se soustředit na jiné aspekty.
VOL 1.
První díl je zvláštní tím, jak budí dojem, že sledujeme normální akční film, aniž bychom si uvědomili, že z příběhu, který se vypráví, se do konce nedozvíme prakticky nic. Ani jméno hrdinky, které je tajeno (to jsem tedy nepochopil proč - tedy v jedničce ano, postava je bez jména ikoničtější, ale proč je odhaleno až v půlce dvojky a zrovna na onom místě?), ani co se vlastně stalo mezi ní a Billem, jehož tvář taky neuvidíme. Celá jednička mi připadá jako takový komiksový guláš, který jako by se inspiroval recepty Pejska a kočičky - co máme rádi? Anime? Sem s ním! Spaghetti westernovou hudbu? Přiřadíme ji k anime! (Kupodivu to dokonale funguje.) Samurajské filmy, bitky na nože, thrillery z nemocnice, všechno tam dáme. Na rozdíl od Pejska a Kočičky
Tarantino kupodivu z takového eintopfu dokáže udělat pokrm, který je snadno stravitelný - přesněji řečeno, ten film chytne a baví. Jednoduché schéma - neporazitelná mstitelka, spousta nepřátel na porážku a dvě mrchy, které si zaslouží krutý konec.
Co mi ovšem moc neladilo, byly prvky jako z kreslených grotesek, hlavně při závěrečné řezačce. Zatoichi taky dokázal s nadhledem rozsekat padesátku nepřátel, ale nepotřeboval k tomu zběsilé gagy typu podivně koukající chlap na to, že má v čele zaseknutou sekyrku. Na druhou stranu lážo plážo muzika u závěrečné řezačky mi vždycky přivodí úsměv na tváři. Nicméně mezi vším tím násilným blázincem vyniká jedna scéna, která ukazuje, v čem spočívá
Tarantinova síla, a to je scéna s mistrem mečů, kterého hraje legenda japonských akčních filmů
Sonny Chiba. Nejen, že dává filmu určitou hloubku, ale navíc, aniž bychom si to uvědomovali, naznačuje, co je vlastně jádrem. A
Chiba je naprosto vynikající. Ještě se k němu vrátím.
VOL 2.
Po krvavé jedničce asi nikdo nečekal to, co přišlo ve dvojce. V úvodu čekáme, že konečně uvidíme onen masakr, který celou pomstu odstartoval - načež uvidíme konečně
Davida Carradinea v jedné z nejlepších scén celého diptychu, načež ve chvíli, kdy má k masakru dojít, kamera odjede a sleduje místo z venku, jen slyšíme střelbu. Místo násilí a karikatur tu dostáváme složitější postavy a vztahy mezi nimi. Důstojný Bill svým způsobem litující svého činu, ale stále neschopný přiznat, že nebyl oprávněný, zbabělý flákač Budd (vynikající
Michael Madsen), který si hraje na machra, ale není schopen se Nevěstě postavit čelem, stejně jako prohnilá mrcha Elle Driver, která tvrdí, že Nevěsta měla být poražena někým lepším, než je Budd (tj. jí) a lépe, než jak byla (to je trochu spoiler, omlouvám se), ale když si uvědomíme, že v prvním dílu se představila tak, že chtěla Nevěstu zabít ve spánku, je jasné, že ani ona není tím, kdo tvrdí, že je. No a pak samotná Nevěsta, která se tímto filmem prohlubuje a z necitelné řeznice a mstitelky až za hrob se stává ženou stýskající po svém dítěti, o něž přišla při onom kostelním masakru. Více dialogů, smutku, dlouhých pohledů místo rychlých střihů a mnohem méně násilí. V tom je
Tarantino nejsilnější. V prvním filmu je jediná taková scéna, tady vyčnívají tři - již zmíněná kostelní s
Carradinem, setkání s Billovým adoptivním otcem v podání vynikajícího
Michaela Parkse a závěr, opět s
Carradinem. Nakonec všechno dopadne úplně jinak, než si po dosledování jedničky kdo myslel, ale naprosto logicky.
Z filmu tak vyčnívá snad jen scéna výcviku u čínského mistra Pai Meie, ale i ta má své opodstatnění, nejde jen o vysvětlení, jak se Nevěsta může sakra dostat z toho, v čem zrovna je. No a pak zbytečně brutální souboj mezi Nevěstou a Elle, ačkoli to, co se jí stane, té mrše naprosto přejeme. Ale groteskový humor naprosto zmizel!
Co mě na druhém dílu při novém zhlédnutí nejvíc zaujalo, byly drobnosti, které odrážejí příběh Nevěsty a Billa. Třeba když Nevěsta sleduje film
Shogun Assassin, slyšíme následující voice-over "...otec se pak vrátil k rodině. Nebál se Šoguna, ale Šogun se bál jeho. Jednou v noci poslal Šogun své..." (není slyšet dál). Stejně tak Nevěsta chtěla odejít ke své rodině, ale Bill to nehodlal akceptovat, a tak poslal své... A nejvíc to asi odráží paralela s oběma orientálními mistry. Hattori Hanzo (
Chiba) se, stejně jako Nevěsta, vzdal násilí a nyní žije spokojený život majitele sushi baru. Oproti tomu Pai Mei (
Gordon Liu) stále vyučuje bojovým uměním a násilným praktikám, ale, stejně jako Bill, nakonec zůstal naprosto osamocen.
Mohl bych se patlat i v citacích, ale proč? Máme tu záběry odkoukané z různých filmů (zavírající se dveře za
Johnem Waynem v
Pátračích), hudbu z filmů i různé jiné starší písně, ale povětšinou geniálně sedící (v prvním filmu mě naprosto dostala píseň z
Lady Snowblood, na kterou už taky musím mrknout), narážky v dialozích ("Bydlí na cestě do Saliny.") a třeba i plakát s
Bronsonem na stěně. Ono to ten film jenom dokresluje, ale co se mi na tom, narozdíl od
Shreků a podobných moderních filmů líbí, je, že nemusím všechny ty filmy znát, abych se pobavil. Ve
Shrekovi 2 mi vzdělanější kamarádi museli vysvětlit, že tohle je narážka na
Mission Impossible, tohle na
Matrix apod. Samo o sobě to nedávalo moc smysl. Tady to tak není. Nemusím vědět, že hudba, kterou si Elle Driver píská v nemocnici, je z padesát let starého hororu
Twisted Nerve (ostatně většina populace to neví dodnes, považují to za písničku z
Kill Billa - to ale není
Tarantinova chyba), nemusím vědět, že "Zabili devět lidí. Udělali ale velkou chybu, měli jich zabít deset," je citace z traileru na
Muže proti muži s
Van Cleefem, nebo že
Uma Thurman má oblečení, jaké nosil
Bruce Lee. Ten film funguje sám o sobě a tohle je jenom omáčka.
Pokud za tohle
Tarantina někdo nemá rád, prosím, občas mi ale takoví odpůrci přijdou, že to berou strašně fundamentalisticky. Já jsem k tomu shovívavej. Ostatně jsem si uvědomil, že kdybych chtěl vidět podobný film, musel bych sáhnout až do sedmdesátých let, ale dneska už vlastně nikdo nic takového netočí. O to smutnější je, že je tu reflektováno tolik různých žánrů, na které už se dneska naprosto dlabe. Škoda, že
Quentin patrně zabředl v tomhle stylu a místo osobitých filmů jako byli
Gauneři přináší už jen podobné mixy, jako byli
Hanebný pancharti, byť ti byli v mnohém podobní druhému
Kill Bill a podle mého patří do
Tarantinova Top 3, a pak
Nespoutaný Django, který je bohužel podobnější jedničce a vlastně jsem ho od návštěvy kina neviděl. Uvidíme, s čím přijde
Hateful Eight, ale obávám se, že
Tarantino pojede na stejné vlně.
Ještě jsem chtěl zmínit hudbu z jednoho důvodu - u obou dílů použil Tarantino i původní. K prvnímu ji vytvořil rapper
RZA a vlastně jsem si jí vůbec nevšiml. U druhého pak novou hudbu napsal
Robert Rodriguez. Ta dopadla o poznání lépe, ale zajímavé je, že
Rodriguez ji složil tak, jak Tarantino dělá filmy - částečně totiž parafrázuje jiná témata cizích skladatelů, která ve filmu také uslyšíme (např. Dies Irae od
Nory Orlandi z
Lo strano vizio della signora Wardh). Docela by mě zajímalo, jak by vypadalo, kdyby
Tarantino udělal film jen s novou hudbou od
Rodrigueze. Docela to totiž šlape.
Hodnocení - první díl
7,5/10, druhý
8,5/10. Jo a narozdíl od jedničky bych dvojku rád viděl v kině. Ta scéna s pohřbením, kde nic nevidíme, jenom slyšíme házení hlíny na rakev, musela bejt neskutečnej zážitek.
Režie: Quentin Tarantino
Hrají: Uma Thurman, David Carradine, Daryl Hannah, Vivica A. Fox, Lucy Liu, Michael Madsen, Julie Dreyfus, Michael Parks, Gordon Liu, Sonny Chiba, Chiaki Kuriyama, Michael Bowen, James Parks, Bo Svenson, Samuel L. Jackson, Sid Haig, Larry Bishop, Laura Cayouette, Michael Jai White
Hudba: RZA, Robert Rodriguez, archiv
USA 2003
Žádné komentáře:
Okomentovat