GENTLEMAN JO... UCCIDI (1967)

Jedna z těch lepších steffenovek, která je docela zábavná, Tonda se tu nesnaží pomstít až za hrob a hraje spíše postavu typu Sartany, a překvapivě tu ani jednou neudělá svůj ikonický trik, kdy padne na zem, překulí se a střílí.

Děj trochu připomíná pozdějšího Shanga, protože sadistická banda vedená sadistickým Fajardem terorizuje malé městečko v pohraničí. Zde s tím, že se snaží vydírat obyvatele, aby je platili za ochranu. Místní vojenský správce má však silnou autoritu a na podmínky nepřistoupí. Fajardo se ho proto rozhodne v tichosti odstranit, do města však přijel záhadný uhlazený gentleman, který ale možná něco skrývá. Přestože kapitán zemře, gentleman si navlékne jeho uniformu a udržuje bandu v přesvědčení, že je naživu a je jim v patách.

Mezi pozitiva určitě patří Fajardův padouch a jeho banda zahrnující i zjevy typu Antonia Iranza nebo Benita Stefanelliho, sám Steffen tu ale taky není vyloženě špatný, takže co se týče dvou hlavních postav, děj neselhává. Slabší je to s ženami, představitelka salonní zpěvačky mě nezaujala vůbec a krásná Anna Orso v roli bankéřovy manželky má jen velmi omezený prostor. Děj se ubírá občas docela nečekanými cestami a krutost mexických banditů nezná mezí, takže ač neuvidíme moc krve, jen to, čeho se neštítí je docela síla, zvlášť v porovnání se směšnými padouchy z dalšího Steganiho westernu Mimo zákon.

Když film srovnám právě s Mimo zákon, ač je tam Lee Van Cleef i Bud Spencer, je to docela uspávačka, tohle nenudí, má to spád, akci a asi na to má velký vliv soundtrack. Tamní uspávací hudba od Ortolaniho nedosahuje kvalit zdejšího doprovodu od Bruna Nicolaie, které překvapivě dirigoval sám Ennio Morricone. Dlužno ovšem říct, že v hlavním tématu se Nicolai inspiroval u Carla Orffa.

Jinak jde o jeden z ryze barcelonských spaghetti westernů, vše se točilo právě v okolí katalánské metropole a v tamním městečku na pozemku producenta Balcazara (dále viz Ringo se vrací, například).

Anthony Steffen spaghetti westerny chrlil jako na běžícím páse. Tohle je jeden z řady, další z nekonečného seriálu, ale vidět se dá a jak říkám, patří mezi ty lepší. 6,5/10

a.k.a. Gentleman Killer, Zabiják gentleman

Režie: Giorgio Stegani

Hrají: Anthony Steffen, Eduardo Fajardo, Silvia Solar, Anna Orso, Antonio Iranzo, Benito Stefanelli, Frank Oliveras, Marino Vidal Molina, Joaquin Blanco, Luis Barboo, César Ojinaga

Hudba: Bruno Nicolai

Itálie / Španělsko 1967

LE DUE FACCE DEL DOLLARO (1967)

Vojenský western o loupeži a la Rififi. Chytrák považovaný za blázna vymyslí lstivý plán, jak ukrást zlato z vojenské pevnosti. Na to najme tři lidi, kteří se navzájem neznají a do dokončení loupeže se ani nemají setkat. Je to vychytralý pistolník, bývalý voják a prostitutka. Většinu filmu tak skoro v reálném čase sledujeme provedení loupeže a pak její následky.

Námět není špatný, provedení je ale mizerné. Kdyby Carnimeo, který tu dělal asistenta, režíroval, určitě by to dopadlo mnohem lépe, v podání Roberta Bianchi Montera je film ale strašlivě pomalý, nezáživný a zmatený. O postavách se nedozvíme skoro nic, po úmorném ukecaném začátku, kde stejně kecá jen chvástající se enigmatický profesor, se rovnou vrháme do akce. Tedy, chvilku to vypadá že i reálně do akce, ale pak sledujeme, jak se někdo snaží někam dostat, někdo se před někým schovává nebo někdo někam leze.

Pevnost je navíc hlídána dost mizerně, když těsně před inspekcí dovnitř proniknou hned tři cizinci (čtvrtý se rovnou vydává za inspektora). Gérard Herter v roli plukovníka se snaží imitovat Lee Van Cleefa, co to jde, ve výsledku je asi nejzajímavější postavou, ale i tak zvláště ve druhé půlce si s ním scénárista dělá, co se mu zrovna zamane. Pro Jacquese Herlina je profesor asi největší rolí, v jaké jsem ho kdy viděl, a dokazuje zde, proč hrál vždycky jen ty vedlejší. Gabriella Giorgelli je tu snad jen proto, aby ve filmu vůbec byla nějaká žena, její postava nemá dobré opodstatnění ani v samotné loupeži, tím méně v ději. A zklame i postava, kterou většinu filmu pokládáme za nedobře obsazeného hrdinu. Maurice Polimu to vážně nesedí a působí dost divně.

Občas se objeví zajímavější scéna, ale vzápětí je přebita většinovou nudou. A když už se s filmem, točeným za levné peníze v Itálii, celkem smíříme, přijde náhlý, nelogický a vůbec nesmyslný konec. Kdepak, tohle je vyloženě zabitý potenciál a další do řady podprůměrných zapomenutých špageťáků. 4,5/10

a.k.a. Two Faces of the Dollar

Režie: Roberto Bianchi Montero

Hrají: Maurice Poli, Gérard Herter, Jacques Herlin, Gabriella Giorgelli, Tom Felleghy, Fortunato Arena, Andrea Bosic, Andrea Scotti, Claudio Ruffini, Ivan Scratuglia, Spartaco Conversi, Claudio Scarchilli, Pietro Torrisi

Hudba: Giosofat Capuano, Mario Capuano

Itálie / Francie 1967

CHE C'ENTRIAMO NOI CON LA RIVOLUZIONE? (1972)

Poslední Corbucciho western, který mi zbýval, jsem odkládal z mnoha důvodů. Zaprvé z důvodu jeho dostupnosti. Film vyšel na DVD pouze ve Španělsku ve zkrácené verzi (tu jsem viděl), existuje anglická kopie z VHS, která je ale v příšerném nekoukatelném i neposlouchatelném stavu. Zadruhé, nehraje tu Franco Nero, nehraje tu Tomas Milian, Vittorio Gassman a zvláště Paolo Villaggio jsou pro mě herci z typu italských komedií, které nevyhledávám. Navíc jsem byl přesvědčen, že film je až z roku 1974, takže jsem to bral jako Corbucciho v době, kdy už na cokoli kromě čistých bláznivých komedií rezignoval. Čekal jsem ukřičenou nevtipnou řachandu s Gassmanem a Villaggiem, a dostal jsem regulérní třetí díl Corbucciho revoluční trilogie.

Jasně, není tu Nero ani Palance, ale tématem je to hodně blízko. Tento film ze všech tří nejjasněji komedie, kde se mohou dít pěkné blázniviny, a hlavní postavy tu jsou dva lidi, kteří neumí ani vzít pistoli do ruky, jeden je kněz a druhý herec. Vlastně tak trochu Velký flám v mexické občanské válce. To ale neznamená, že by se tu místo střílení lidi prali a padouši směšně padali po šlupkách klackem do hlavy. Zejména v líčení krutosti mexické armády si tentokrát Corbucci vůbec nebere servítky a prezentuje nám hrůzovládu plnou poprav, masakrů, kolaborantství a bezcitnosti. Vláda nabízí peníze za usekané ruce povstalců, které nejhorší chamraď seká Indiánům. Nezaopatřené děti jsou pohozeny s medailonem Emiliana Zapaty v domnění, že se o ně takto aspoň někdo postará. A do toho všeho se dostali dva Italové, kteří netuší, která bije.

Nedostupnost filmu bude asi nejspíše spočívat v tom, že byl vytvořen pro domácí publikum a ne na export. Máme tu hned několik italských imigrantů a další postavy mluví o tom, že mluví italsky (což ve španělském dabingu zní vtipně). Ze začátku mi to trochu připadalo na sílu, nemám tohle moc rád, ale po nějaké době už to začne být jedno a nikdo už nevysvětluje, proč hlavním postavám rozumí. Naštěstí.

Jako komedie to ale funguje dobře. Jasně, je to lidovka, ale velmi to zachraňují právě hlavní představitelé. Gassman sice přehrává, ale jeho postava je přehnaně teatrální herec, který je přesvědčen o své genialitě, a Gassman to hraje tak, že za celý film nezačne být protivný. Villaggio je naopak překvapivě velmi civilní, umírněný a tím se s Gassmanem skvěle doplňují. Vtipných scén i gagů je tu dost, a dost jsem se nasmál, aby mi za chvíli ztuhl úsměv na tváři při pohledu na další popravy za zvuků Verdiho oper nebo u až hororové scény, kdy se jednorucí Indiáni v maskách vyrazí pomstít.

 

V Žoldnéři šlo o chytračení mezi peónem vybírajícím si mezi revolucí a zbohatnutím a Polákem, který začal pro peníze a skončil pro přátelství. V Companeros to bylo vlastně podobně. Tady, podobně jako v Leoneho Kapsách plných dynamitu, se na začátku hrdinové snaží z revoluce utéct, aby se do ní nakonec zapojili - ne pro falešné komunistické ideály, ani náznak rudé (kromě krve) tu neuvidíme, ale protože krutost protivníka jim nedovolí jinak. Eduardo Fajardo tu nehraje ani prohnilého kapitalistu, ani troubu v důstojnické uniformě, ale naprostou fašistickou svini, která proti povstalcům bojuje bez ohledu na jakoukoli morálku.

V podstatě zklamání plyne hlavně z hudby, kterou Morricone vytvořil jedinou skladbou, nijak zvlášť dobrou, připomínající jinou skladbu z Companeros. O lepší soundtrack se postaral Giuseppe Verdi, jehož árie doprovázející hromadné popravy na začátku filmu je výborný nápad. Je škoda, že tento film není dostupný lépe, určitě si nezaslouží být tak přehlížený. Španělský dabing překvapivě nebyl špatný, ale tady to asi chtělo italštinu. (Nebo kdyby existoval český dabing s Vladimírem Brabcem a Stanislavem Fišerem.) 8/10

a.k.a. Co my máme společného s revolucí?, What Am I Doing In the Middle of This Revolution?

Režie: Sergio Corbucci

Hrají: Vittorio Gassman, Paolo Villaggio, Leo Anchóriz, Eduardo Fajardo, Riccardo Garrone, Rossanna Yanni, Victor Israel, José Canalejas, Simón Arriaga, Lorenzo Robledo

Hudba: Ennio Morricone
Produkce: Dear Film

Itálie / Španělsko 1972

COLORADO CHARLIE (1965)

Pozapomenutý kousek, který tu ale kdysi vyšel ve Zlíně na kazetě. Jmenuje se správně, protože titulní postava v podání Livia Lorenzona je to nejlepší, co tu najdeme. Lorenzona většinou známe z vedlejších rolí, ale svým výrazným obličejem a excentrickým hraním vždycky zaujal, a tady svou zápornou postavu táhne dobře.

Horší je to, jako v těchhle béčkách obvykle, s klaďáky. Hlavní hrdina Bill, jehož jméno zná každý a proto je jako nejrychlejší střelec pronásledován (protože nikdo jiný na celém Západě se přece nejmenuje Bill) je hrán francouzským hercem Jacquesem Berthierem. Ten je jednak velmi toporný, jednak velmi nezajímavý. Jeho dějová linka je pak tak trochu opsána z Peckova filmu Pistolník. Bill si vzal vdovu s dítětem, jenže vdova odmítá násilí a přesvědčuje Billa, aby pověsil kolt na hřebík.

Film jinak jede podle klišé, ale ne špatně, občas logicky škobrtne, ale pokud je na scéně Lorenzon, dá se na to dívat dobře. Jinak jsou herci vesměs neznámí, akorát v miniroli barové zpěvačky se mihne začínající Erika Blanc - ani jsem ji nepoznal, nesoustředil jsem se na ni. Nebo je to dáno tím, že jsem se koukal z originální VHS, nevím. Hlavní hrdinka je nehezká s umělou pihou nad ústy a otravná, dítě ještě víc, ale není v tom moc.

Závěr pak přináší docela zajímavé dilema, kdy hrdina má buď na výběr postavit se padouchům s koltem, nebo potupně prchnout z města. Problém ale je, že ve městě nikdo zbraně nemá a hrdinovu vlastní jeho žena schovala. Bohužel, konečné rozřešení je strašně rychlé a tupé.

Hudba je asi nepůvodní, zněla mi povědomě, možná už předtím někde zazněla. Točilo se v Itálii, ale naštěstí ještě ne v pískovnách, kde Mauri točil většinu svých sedmdesátkových levnowesternů, stejně tak tu nemáme žádné scény vystříhané ze starších filmů. Celkově shrnuto, Colorado Charlie neurazí, ale rozhodně to není nic zásadního, bez čeho by se člověk neobešel. 6/10

a.k.a. Un meticcio chiamato Cimitero

Režie: Roberto Mauri

Hrají: Jacques Berthier, Livio Lorenzon, Brunella Bovo, Andrea Aureli, Luigi Ciavarro, Alfredo Rizzo, Erika Blanc, Alberto Cevenini, Mimmo Poli, Gladys Richener, Luigi Batzella

Hudba: Gioacchino Angelo

Itálie 1965

SPAGVEMBER 2023

Přes dvacítku se asi letos nedostanu, koneckonců začínám později. Ale co půjde, to dám.

Už jsem připraven. Tři formáty domácího videa + disky + stream čekají. Chybí jen 35 mm filmy.

 

Tady si AI, až na obličej, poradila se zadáním dobře.

Po zadání "spaghetti western" ale vyjelo toto.

 

1. Colorado Charlie (1965) /4.11./

Z VHSky. Článek bude.

2. Tre pistole contro Cesare (1966) /4.11./

Nic světoborného, ale pořád dost zábavný kousek. Lepší obsazení by byl George Hilton než Thomas Hunter, ale nevadí mi tu, plusem je ale především Giombiniho hudba a Delia Boccardo.

3. Pravá a levá ruka ďábla (1970) /5.11./

Mnohokrát viděná klasika, o které asi už nic nového napsat nemůžu.

4. Malý unavený Joe (1971) /5.11./

Vlastně totéž. 

5. Co my máme společného s revolucí? (1972) /5.11./

Hele, dohnal jsem to. Článek bude.

6. Velká přestřelka (1966) /7.11./

Blu Ray od Powerhouse - nádherná kvalita. Nový překlad italské verze, ne ten vyhádaný od Franco Cleefa, trochu odhalil nové významy některých scén.

7. And God Said to Cain (1970) /8.11./

Bůh není, ďábel není, a je-li, má tvář Klause Kinskiho. Blu Ray od Arrow opět výborné, zejména vynikne vynikající vizuální stránka.

8. Navajo Joe (1966) /10.11./

A víte že se mi to po letech líbilo víc, než kdysi? Reynolds jako hrdina ani Sambrell jako hlavní padouch mi sice pořád moc nesedí, ale dějově už mi to nepřipadalo tak strašně zlé a má to tu správnou špagetovou atmosféru. Top 5 Corbucci to sice pořád není, ale posunulo se to o něco výš.

9. Specialista (1969) /10.11./

Tohle jsem neviděl ještě déle. Ze začátku jsem měl pocit, že tohle asi bude opravdu spíš podprůměr, ale od objevení se Mario Adorfa se to dost zvedne a ujetý konec se mi tentokrát líbil. V místě, kde přestala platit jakákoli pravidla, se totiž může opravdu stát naprosto cokoli. 

10. Two Faces of the Dollar (1967) /11.11./

Článek bude.

11. Gentleman Killer (1967) /13.11./

Článek bude.

12. Žoldnéř (1968) /15.11./

Blu Ray od 88 Films. Vypadá pěkně, ale Arrow či Powerhouse si daly větší práci.

13. Napřed střílej, pak se ptej (1975) /16.11./

Zopakovat veškerého Corbucciho, co můžu a dlouho jsem neviděl, nebyl v tomhle případě nejlepší nápad. Wallach a Gemma se snaží, natočené to není blbě, ale je to nevtipná nuda a Milian se zbytečně ztrapňuje. Rozjuchaná hudba od De Angelisů to taky moc nezachraňuje. 

14. Stříbrné sedlo (1978) /19.11./

Pomrkávání na starší Gemmovy westerny je fajn, Geoffrey Lewis dělá se svými ksichty konkurenci Kinskimu, potěší účast Fulciho stálice Cinzie Monreale i stálice pozdních špaget Donalda O'Briena, rovněž špagetové legendy Aldo Sambrella, natočené je to dobře... Jenže co je to platné, když ten spratek je nejotravnější dítě v dějinách filmu. Od začátku jsem měl chuť ho zabít sám.

15. Valdezovi koně (1973) /21.11./

Článek bude.

16. Chuck Moll (1970) /22.11./

Poprvé jsem to viděl po hodně dlouhém hledání jen v němčině a líbilo se mi to. Podruhé už moc ne. Teď po nějakých dalších deseti letech, některé nápady jsou dobré, Barboni režíruje úplně jinak než pak Trinityho, hlavní čtyřka funguje (nebo spíš trojka, Woody Strode je tu opravdu hodně dřevěný), jen té Idy je tu hrozně málo. Ale proč by jí taky mělo být víc, že. Úvodní pasáž s hořícím blázincem by fungovala i v hororu.

17. Kill, Django, Kill First! (1971) /24.11./

Článek bude.

18. $10.000 Blood Money (1967) /27.11./

Vizuálně i režijně výborné, jen scénář je trochu slabší a předvídatelný a kazí to postava komického fotografa, která se sem vůbec nehodí. Ale oceňuje se uvěřitelná romance i vztah hlavního padoucha a jeho otce, to jsou detaily, na které se ve špagetách většinou celkem kašlalo.

19. They Call Me Hallelujah (1971) /28.11./

Většinou dobře vyrovnané mezi klasickými špagetami a komedií, jen občas je humor nemístně laciný. Co do toho ale vůbec nepatří je postava kozáka v podání Charlese Southwooda. Stejně se objeví až za půlkou a působí v tom silně zbytečně.

ZLATÝ KOLT 2023

Nejlepší film: Velká přestřelka

(Nominace Žoldnéř, Pravá a levá ruka ďábla, $10.000 Blood Money, Co my máme společného s revolucí?)

 

Nejlepší režie: Sergio Corbucci (Žoldnéř)

(Nominace Sergio Sollima /Velká přestřelka/, Lucio Fulci /Stříbrné sedlo/, Romolo Guerrieri /$10.000 Blood Money/)

 

Nejlepší herec v hlavní roli: Charles Bronson (Valdezovi koně)

(Nominace Gianni Garko, Klaus Kinski, Lee Van Cleef, Paolo Villaggio)

 

Nejlepší herečka v hlavní roli: Delia Boccardo (Death Walks in Laredo)

(Nominace Ida Galli, Yanti Somer, Loredana Nusciak, Giovanna Ralli)

 

Nejlepší herec ve vedlejší roli: Claudio Camaso ($10.000 Blood Money)

(Nominace Tomas Milian, Jack Palance, Geoffrey Lewis, Robert Camardiel)

 

Nejlepší herečka ve vedlejší roli: Nieves Navarro (Velká přestřelka)

(Nominace Anna Orso, Cinzia Monreale, Krista Nell, Francoise Fabian)

Nejlepší hudba: Ennio Morricone (Velká přestřelka)

(Nominace Bruno Nicolai, Nora Orlandi, Guido a Maurizio de Angelis, Angelo Francesco Lavagnino)

Nejlepší souboj: Žoldnéř

Nejlepší přestřelka: 

Nejlepší bitka: závěr Pravé a levé ruky ďábla

Nejlepší šerif: Bambino (Pravá a levá ruka ďábla)

Nejlepší vrah šerifů: Stardust (Fernando Sancho v $10.000 Blood Money)

Nejlepší Caesar: Enrico Maria Salerno (Death Walks in Laredo) 

Filmy, které už ve Spagvemberu/Spagtemberu byly: Velká přestřelka