RICHARD HARRISON (1936-2026)

Už dlouho nebyla něčí biografie mimo speciál, ale upřímně, zaslouží si Richard Harrison speciál? Jeho kariéra je ovšem docela zajímavá.

Narodil se 26. května 1936 (někdy se uvádí 1935) v Salt Lake City. Jako mladý se věnoval sportu a kulturistice, což ho vedlo i k pokusu zkusit štěstí ve filmovém průmyslu. Už v roce 1957 se objevil v prvních filmech a následně podepsal smlouvu se společností American International Pictures. Dceru šéfa společnosti, Jamese H. Nicholsona, si dokonce vzal za svou první ženu.

Smlouva s AIP však pro Harrisona neznamenala úspěch na poli amerického filmu, ale přesun do Itálie, kde se stal pro svou svalnatou postavu poměrně vyhledávaným představitelem hlavních rolí v peplum filmech a prvních spaghetti westernech. Sice se mihl vedle Vincenta Price a Charlese Bronsona v Pánu světa, ale hned v roce 1961 si zahrál v pirátském filmu Il giustiziere dei mari, u Alberta de Martina si zahrál v několika peplum filmech včetně třeba Perseo l'invincibile (1963), u nás vyšly filmy Dva gladiátoři a Vzpoura pretoriánů (oba 1964).

Ve stejné době se ve Španělsku a Itálii začínají točit spaghetti westerny a Harrison ani tady nechyběl. Blascův Duello nel Texas (1963) bývá označován jako ten vůbec první a Harrison tu ztělesnil hlavní roli Gringa. V Marchentově El sabor de la venganza (1963) si zase zahrál jednoho ze tří bratrů pátrajících po vrahu jejich otce. K westernům se ale v šedesátých letech vracel poměrně sporadicky - další byl až El Rojo (1966), v roce 1968 filmy Joko invoca Dio... e muori (režie Antonio Margheriti), Anche nel west c'era una volta Dio (režie Marino Girolami) a Uno dopo l'altro (režie Nick Nostro), více westernových příležitostí si našel až v roce 1971, kdy se ale obrovsky snížila i kvalita filmů a produkce, takže ze spousty westernů té doby stojí za zmínku jen filmy La lunga cavalcata della vendetta (1972), kde si zahrál spolu s Anitou Ekbergovou, a Due Fratelli (1972), kde se pokusil i o režii.

V mezičase, zatímco peplum filmy, jimž byl až do konce věrný, vymřely, se Harrison věnoval jinému populárnímu šedesátkovému žánru - eurospy. Asi nejzajímavější z nich bude film Colpo maestro al servizio di Sua Maestà britannica (1967), kde Harrison představuje herce hrajícího ve westernu. Poté, co i obliba eurospy vyhasla, se Harrison na chvíli obrátil k žánru macaroni combat (Bez návratu, 1970), než zakotvil na chvíli u spaghetti westernů a u poliziotteschi. I jeho filmy z tohoto žánru jsou však povětšinou laciné a špatně dostupné. U nás na DVD vyšel Kmotrův přítel (L'amico del padrino, 1972), který ale i tak vyšel v kvalitě jako na VHS. Navíc šlo o tureckou koprodukci, a to předznamenávalo, že Harrisonovi už se moc nedařilo ani v Itálii a začal se pomalu přesouvat na východ

Takže od roku 1972 se začal objevovat ve filmech tureckých a následně i hong-kongských (Ma Ge Bo Luo, 1975, kde ztvárnil Marca Pola). V Itálii se objevoval stále, ale v čím dál levnějších a horších produkcích, až skončil v několika pornofilmech Joea d'Amata (Orgasmo nero, 1982). Zároveň podepsal smlouvu na ninjovský film se zetkovým hong-kongským producentem a režisérem Godfreym Ho, s kterým natočil film Ninja (1984). Bez Harrisonova vědomí ale Ho záběry s Harrisonem použil ještě v mnoha dalších filmech, takže najednou videotrh zaplavily filmy jako Ninja Terminator (1985), Dračí ninja, Golden Ninja Warrior (oba 1986), Kobra proti ninjovi (1987)...

Sám Harrison v 80. letech točil filmy obdobné kvality na Filipínách, kde asi stačilo, že byl Američan, aby dostával hlavní role v zetkových filmech. Z filmů jako Blood Debts (1983) nebo Fireback (1983) se ale staly na videokazetách kultovní klasiky. Na konci 80. let se Harrison vrátil do USA, kde pokračoval v natáčení zetkových filmů určených pro distribuci na VHS, jako například Nudist Colony of the Dead (1991). Poté pověsil herectví na hřebík, nějakou dobu spolu se synem Sebastianem vedl elektronickou firmu Gladiator Electronics, než odešel na odpočinek.

 

Filmy:

1963 - Duello nel Texas

1963 - El Sabor de la venganza
1965 - Centomilla dollari per Ringo

1968 - Joko invoca Dio... e muori

1968 - Uno dopo l'altro

1971 - Lo chiamavano King

1971 - Abre tu fossa, amigo... llega Sabata

1971 - Acquasanta Joe

1972 - Kmotrův přítel

1980 - Dráždění svižníka

L'AMICO DEL PADRINO (1972)

Jeden z pár filmů, které v sedmdesátkách udělali Italové v koprodukci s Tureckem. Upřímně mám spíš pocit, že jde více o turecký než italský film. Podle toho to taky vypadá.

Poslední film s Richardem Harrisonem, co jsem viděl, byl Challenge of the Tiger. Tohle bylo v podstatě na podobné úrovni, akorát bez všeho, co dělá z Dráždění svižníka trashovou zábavu, a zůstává jenom trash. 

Richard Harrison je tu opet skoro pořád nahoře bez a sklátí snad skoro všechny ženské, které se ve filmu objeví. V dlouhých, nudných milostných scénách. S jednou z nich mu pomůže i jeho turecký parťák, do té doby velmi vedlejší postava. Jinak se v tom čumí, přemýšlí, a Harrison hraje mafiánského hitmana, který svoje nepřátele vraždí plynem ze zapalovače. Což zní bizarně, ale je to nuda, zvláště když všichni ti Turci umírají asi tak rychle, jako ta slavná nejhorší umírací scéna.

Harrison pracuje pro muže známého jako Kmotr, kterého za celý film neuvidíme, i když v jedné scéně vystupuje, a krom toho, že likviduje jeho nepřátele, vždy jsou to lidi, kteří kdysi zavraždili jeho rodinu. Což je zvláštní, že americkou rodinu vyvraždili Turci.

Když už se ve druhé polovině konečně dopíchá a začne se něco trochu dít, je akce natočená tak nezáživně, že by snad člověk radši, aby se Erika Blanc nebo Krista Nell přece jen svlékly, sotva se objeví. Blanc má hlavní ženskou roli, ale je to jen Harrisonova milenka a nic víc. Zrovna u ní je to plýtvání. Nell má zajímavější, ale dost pitomou roli.

V podstatě jediné, co stojí za vidění, jsou netradiční turecké lokace a Bongustova hudba. I když mám pocit, že byl i hodně čerpán archiv, a zaslechl jsem i něco, co znělo jako hudba z Vinnetoua. Vyšlo to tu sice u nás na DVD, ale stejně to přeskočte. 3,5/10

PS. Ač ze stejného roku, už to stíhá vykrádat Kmotra včetně hlášek. 

a.k.a. Revenge of the Godfather, The Godfather's Friend

Režie: Frank Agrama

Hrají: Richard Harrison, Erika Blanc, Krista Nell a o turecká jména se ani pokoušet nebudu

Hudba: Fred Bongusto

Itálie / Turecko 1972

THE RED SHOW WITH SEVEN NAMES - MUKA NEVIŇÁTEK

Yellow Killer vytvořený umělou inteligencí, je zpět, aby vám nakecal spoustu nesmyslů o Fulciho klasice, které pak musím vyvrátit.

THE SHOW WITH NO NAME - BIG LEBOWSKI

Na stránce The Show With No Name najdete další epizodu podcastu, tentokrát o klasice Big Lebowski.

Odkaz ZDE.

INDIANA JONES AND THE DIAL OF DESTINY (2023)

Na YouTube na mě v poslední době vyskakují recenze na nejnovějšího Indyho s názvy jako Nejhorší film všech dob, Zničený kult, Horší než Křišťálová lebka atp. Obrázky Phoebe Waller-Bridge s popisky jako "vše, co nenávidíte, zkoncentrováno do jednoho obrázku." Internet si zase vymyslel, že nového Indyho je třeba nenávidět, takže ač očekávání nebyla velká, snažil jsem se do toho jít s čistou hlavou.

Ani nevím, co jsem čekal, ale asi největší zklamání pro mě představuje, jak je ten film průměrný. Ale opravu strašně průměrný. Chrám zkázy nemám rád, ale nejde ho ignorovat a posledních dvacet minut je opravdu výborných; Křišťálová lebka má momenty, které jsou příšerné, ale také momenty, které jsou skvělé; Nástroj osudu nemá ani jedno z toho. Nebo spíš má momenty, které jsou příšerné, ale skoro žádné, které by se mi opravdu líbily.

Asi největším problémem je stopáž. Všechno, a hlavně akční scény, trvá mnohem déle, než by mělo. Úvod se odehrává v nacistickém Německu roku 1944, s omlazeným Fordem (ale stále stařeckým hlasem), kde představení toho, o čem film bude, nemá ani deset, ani patnáct, ale snad dokonce více než třicet minut. V podstatě je tahle část celá jako samostatný krátký film, na který se naváže o pětadvacet let později v New Yorku. Tam se Indy vyděsí nahlas vyřvávaných Beatles, setká se se svou zatím sympatickou kmotřenkou, a šup, už tu máme další, dlouhou, dlouhatánskou honičku, na které je fajn jenom její zakončení v metru. Následně se přesouváme do Maroka, a co se nestane, další dlouhatánská honička v ulicích města. To už jsou ale dvě v podstatě úvodní honičky, které by mohly být nahrazeny jedinou. A když už myslíte, že je konec, film ještě dalších dvacet minut pokračuje.

Akční scény jsou navíc samé CGI, a Spielberg by je natočil přehledněji. Kolikrát jsem měl pocit, že se dost ztrácím v tom, co se vlastně děje. 

Kromě předchozích dílů série rovněž film silně připomíná jiné filmy. Nejvíc jsem si vzpomněl na bondovku Jen pro tvé oči, rovněž obsahující mrzoutského staršího muže a zapálenou mladou slečnu, honičku v exotickém městě a potápění pod mořem přerušené padouchy. Samotný plán nacistů připomíná velmi špatný odvar plánu nacistů ze Zítra vstanu a opařím se čajem. Ostatně sami padouši mi tu nějak připadali slabí. Mads Mikkelsen asi není nejslabší hlavní padouch z Indyho, ale ani ten nejlepší, a jeho brutální poskok nemá ani na Wolfa Kahlera, ani na Michaela Byrnea. 

Indy s sebou tahá dvě další hlavní postavy. Phoebe Waller-Bridge se mi líbila jen na začátku, než se ukázala její opravdová povaha, což je namyšlená, chamtivá svině, která je nám ale předkládána jako vtipná feministická postava která vše vyřeší. Pak ještě s sebou tahají arabského smrada, u kterého mi bylo totálně jedno, jestli se ho náckům náhodou nepovede zabít. 

Jedno mi byl i titulní MacGuffin. Ale upřímně, není to poprvé. Jediné artefakty, které mají nějakou váhu v sérii, jsou ty biblické. Ty vymyšlené jsou o ničem. Aspoň tu ale má Indy motivaci, proč do všeho jít - ví, co ten "nástroj" (v titulcích jako soukolí, což by byl mnohem lepší název) dokáže, a musí náckům zabránit, aby ho použili.

Objeví se tu pár starých známých ze starých filmů, a také nové vedlejší postavy. Třetí v titulcích je uveden Antonio Banderas. Objeví se asi až po hodině a půl, asi tak na pět minut. Ale jeho postava má aspoň nějakou funkci v ději. John-Rhys Davies jako Sallah se objeví asi jen proto, abychom věděli, že je i po válce v pořádku. Mohl se objevit i Ke Huy Quan jako Kraťas, třeba jen pozdravit nebo tak. Dozvíme se, co se stalo s Muttem a Marion z předchozího dílu.

Samotný závěr asi leckomu vyrazí dech, ne tím, jak epicky vypadá (na to, co se v něm děje, bohužel moc epicky nevypadá), ale tím, co se v něm stane. Je to totálně šílený, obešel bych se bez toho, ale v rámci tohohle filmu to nějakej smysl dává a vlastně proč ne...

Až to vyjde na nosičích, asi si zkusím sestříhat nějakou kratší verzi, dokážu si představit, jak by se to dalo celé vylepšit a zvládnout za dvě hodiny. Včetně toho, že některé dějové linky se načnou a nedokončí. Já to honem nedokážu porovnat s ostatními díly, ale jako celek je tohle asi nejslabší. 6/10

a.k.a. Indiana Jones a nástroj osudu

Režie: James Mangold

Hrají: Harrison Ford, Phoebe Waller-Bridge, Mads Mikkelsen, Ethann Isidore, Boyd Holbrook, Antonio Banderas, Toby Jones, John Rhys-Davies, Karen Allen, Thomas Kretschmann, Shaunette Reneé Wilson

Hudba: John Williams
Produkce: Disney

USA 2023