Tři příběhy, které inspirovaly
Tonyho Iommiho i
Quentina Tarantina (i když nevím, v čem přesně kromě struktury, pro kterou tento film není unikátní, toho druhého).
BLACK SABBATH (1963)
Ať se
Universal, Roger Corman i
Hammer Films jdou vycpat. Králem gotického hororu nebyl nikdo jiný než
Mario Bava. Řekněme, že pokud mě filmy výše jmenovaných nenudily, spíše mě tak jako příjemně bavily lehce morbidními tématy a pokusy o vyvolání strachu za pomoci umělých netopýrů či
Vincenta Price. I když se jim ale třeba podařilo vytvořit pěknou atmosféru, nikdy to nedokázali tak dobře, jako
Mario Bava. A ten to dělal především za pomoci světel, zvukových efektů a šikovného natáčení a střihu. Zajímalo by mě, zda o
Bavovi něco věděl
Alfred Hitchcock. Známý odpůrce filmů ála fotografií lidí, kteří mluví, by
Bavovy filmy jistě velice ocenil.
Black Sabbath, v originále
I tre volti della paura, je povídkovým filmem, který tentokrát, ač to tak zpočátku vypadá, nespojuje žádný rámec. V úvodu nás sice uvítá
Boris Karloff coby průvodce, ale po krátkém úvodním slově ho pak vidíme až v samém závěru, nepočítáme-li jeho hranou roli v prostřední povídce. Tedy, prostřední. Kdo naprosto
Bavu nedocenil, byli producenti, a zvláště američtí distributoři
American International Pictures, mimo jiné producenti
Cormanových filmů. Protože podle jejich názoru by filmu "diváci nemohli rozumět" (miluju lidi, kteří jsou přesvědčení o tom, že vědí, co ostatní chtějí),
Bavovy filmy přestříhali a vyměnili u nich hudbu. Takže pokud sledujete italskou verzi, sice neuslyšíte hlas
Borise Karloffa, ale vše je jinak v pořádku. Pokud si pustíte americkou, místo hudby
Roberta Nicolosiho uslyšíte hudbu
Lese Baxtera a povídky v jiném pořadí. Název "Tři tváře strachu" byl rovněž změněn na
Black Sabbath, aby více pasoval k předchozímu
Bavovu filmu
Black Sunday (původně Maska démona). Tak proč jsem nahoře použil anglický název? Protože dal jméno jedné z nejslavnějších kapel a pomohl jí najít styl, kterým se začala ubírat. Proč by lidi, kteří platí za strach v kině, nezaplatili za strach v hudbě, řekli si
Iommi,
Osbourne a další, a vytvořili metalovou kapelu. A jak metal nemusím,
Black Sabbath jsou neopominutelná klasika a zvláště jejich rané věci si poslechnu rád.
Všechny tři povídky jsou natočeny na motivy povídek klasiků 19. století. První napsal
Anton Pavlovič Čechov a v tomto podání nese název Telefon. A tohle je vlastně první giallo vůbec. Osamělá vystrašená žena, záhadný volající, který hrdinku více a více nervuje, nečekaná pointa.
Michèle Mercier je s tmavými vlasy mnohem více sexy než později jako odbarvená Angelika, s každým zazvoněním telefonu se nervozita stupňuje. V porovnání s dalšími dvěma povídkami je toto ale jen rozcvička. V americké verzi byla povídka zařazena doprostřed. Možná má ale lepší hudbu, protože zdejší jazzový soundtrack není nijak extra sedící.
Druhá, v americké verzi třetí povídka, je nejdelší, na motivy
Alexeje Konstantinoviče Tolstého, a nese název Wurdulak. Přestože slovo wurdulak nám připomene spíše vlkodlaka, jde o upírský příběh o nemrtvých, odehrávající se snad na přelomu 18. a 19. století, možná někde na Balkáně. Hrabě Vladimir v podání
Marka Damona, známého nám z několika spaghetti westernů, nalezne bezhlavou mrtvolu s dýkou v zádech. V nedalekém domě zjišťuje, kdo byl mrtvý a kdo a proč ho zabil. Šlo o obávaného muže, o kterém šly zvěsti, že je wurdulak. Otec rodiny, který se mu odvážně postavil, se o půlnoci vrací domů. Je ale ještě skutečně naživu?
Bava se zde rozjíždí ještě více, vytváří dusnou, bezvýchoou atmosféru a čaruje obrazem tak, že ani nejde dýchat.
Borise Karloffa si sice zase tolik neužijeme, ale ve výsledku je tam akorát.
No a závěrečnou povídku Kapka vody Američani posunuli na úvod, čímž podle mě americkou verzi zabili. Příběh
Guye de Maupassanta sice je ohraný a předvídatelný, ale to, jak dokáže
Bava vyděsit prakticky z ničeho, je fascinující. Kapající kohoutek mě vždycky znervózňoval, co teprv teď...
Pamatuji se, že jsem tento film kdysi rozkoukal a skončil někde v polovině druhé povídky, nevím proč. Je možné, že i proto, že jsem se u toho tolik bál, a je fakt, že jsem se bál i teď. A to je určitě velké plus. První povídka je slabší než další dvě, ale to neznamená, že je špatná. Zbylé dvě jsou ale výborné.
9/10
a.k.a. I tre volti della paura
Režie: Mario Bava
Hrají: Michèle Mercier, Lydia Alfonsi, Boris Karloff, Mark Damon, Susy Andersen, Glauco Onorato, Massimo Righi, Rika Dialyna, Jacqueline Pierreux, Milly Monti, Harriet Medin, Milo Quesada
Hudba: Roberto Nicolosi
Produkce: Warner BrosItálie / Francie / USA 1963
