úterý 16. října 2018

OIK'S MONSTER CLUB - HALLOWEEN SPECIAL - část 3

Tři příběhy, které inspirovaly Tonyho Iommiho i Quentina Tarantina (i když nevím, v čem přesně kromě struktury, pro kterou tento film není unikátní, toho druhého).

BLACK SABBATH (1963)
Ať se Universal, Roger Corman i Hammer Films jdou vycpat. Králem gotického hororu nebyl nikdo jiný než Mario Bava. Řekněme, že pokud mě filmy výše jmenovaných nenudily, spíše mě tak jako příjemně bavily lehce morbidními tématy a pokusy o vyvolání strachu za pomoci umělých netopýrů či Vincenta Price. I když se jim ale třeba podařilo vytvořit pěknou atmosféru, nikdy to nedokázali tak dobře, jako Mario Bava. A ten to dělal především za pomoci světel, zvukových efektů a šikovného natáčení a střihu. Zajímalo by mě, zda o Bavovi něco věděl Alfred Hitchcock. Známý odpůrce filmů ála fotografií lidí, kteří mluví, by Bavovy filmy jistě velice ocenil.
Black Sabbath, v originále I tre volti della paura, je povídkovým filmem, který tentokrát, ač to tak zpočátku vypadá, nespojuje žádný rámec. V úvodu nás sice uvítá Boris Karloff coby průvodce, ale po krátkém úvodním slově ho pak vidíme až v samém závěru, nepočítáme-li jeho hranou roli v prostřední povídce. Tedy, prostřední. Kdo naprosto Bavu nedocenil, byli producenti, a zvláště američtí distributoři American International Pictures, mimo jiné producenti Cormanových filmů. Protože podle jejich názoru by filmu "diváci nemohli rozumět" (miluju lidi, kteří jsou přesvědčení o tom, že vědí, co ostatní chtějí), Bavovy filmy přestříhali a vyměnili u nich hudbu. Takže pokud sledujete italskou verzi, sice neuslyšíte hlas Borise Karloffa, ale vše je jinak v pořádku. Pokud si pustíte americkou, místo hudby Roberta Nicolosiho uslyšíte hudbu Lese Baxtera a povídky v jiném pořadí. Název "Tři tváře strachu" byl rovněž změněn na Black Sabbath, aby více pasoval k předchozímu Bavovu filmu Black Sunday (původně Maska démona). Tak proč jsem nahoře použil anglický název? Protože dal jméno jedné z nejslavnějších kapel a pomohl jí najít styl, kterým se začala ubírat. Proč by lidi, kteří platí za strach v kině, nezaplatili za strach v hudbě, řekli si Iommi, Osbourne a další, a vytvořili metalovou kapelu. A jak metal nemusím, Black Sabbath jsou neopominutelná klasika a zvláště jejich rané věci si poslechnu rád.
Všechny tři povídky jsou natočeny na motivy povídek klasiků 19. století. První napsal Anton Pavlovič Čechov a v tomto podání nese název Telefon. A tohle je vlastně první giallo vůbec. Osamělá vystrašená žena, záhadný volající, který hrdinku více a více nervuje, nečekaná pointa. Michèle Mercier je s tmavými vlasy mnohem více sexy než později jako odbarvená Angelika, s každým zazvoněním telefonu se nervozita stupňuje. V porovnání s dalšími dvěma povídkami je toto ale jen rozcvička. V americké verzi byla povídka zařazena doprostřed. Možná má ale lepší hudbu, protože zdejší jazzový soundtrack není nijak extra sedící.
Druhá, v americké verzi třetí povídka, je nejdelší, na motivy Alexeje Konstantinoviče Tolstého, a nese název Wurdulak. Přestože slovo wurdulak nám připomene spíše vlkodlaka, jde o upírský příběh o nemrtvých, odehrávající se snad na přelomu 18. a 19. století, možná někde na Balkáně. Hrabě Vladimir v podání Marka Damona, známého nám z několika spaghetti westernů, nalezne bezhlavou mrtvolu s dýkou v zádech. V nedalekém domě zjišťuje, kdo byl mrtvý a kdo a proč ho zabil. Šlo o obávaného muže, o kterém šly zvěsti, že je wurdulak. Otec rodiny, který se mu odvážně postavil, se o půlnoci vrací domů. Je ale ještě skutečně naživu? Bava se zde rozjíždí ještě více, vytváří dusnou, bezvýchoou atmosféru a čaruje obrazem tak, že ani nejde dýchat. Borise Karloffa si sice zase tolik neužijeme, ale ve výsledku je tam akorát.
No a závěrečnou povídku Kapka vody Američani posunuli na úvod, čímž podle mě americkou verzi zabili. Příběh Guye de Maupassanta sice je ohraný a předvídatelný, ale to, jak dokáže Bava vyděsit prakticky z ničeho, je fascinující. Kapající kohoutek mě vždycky znervózňoval, co teprv teď...
Pamatuji se, že jsem tento film kdysi rozkoukal a skončil někde v polovině druhé povídky, nevím proč. Je možné, že i proto, že jsem se u toho tolik bál, a je fakt, že jsem se bál i teď. A to je určitě velké plus. První povídka je slabší než další dvě, ale to neznamená, že je špatná. Zbylé dvě jsou ale výborné. 9/10
a.k.a. I tre volti della paura
Režie: Mario Bava
Hrají: Michèle Mercier, Lydia Alfonsi, Boris Karloff, Mark Damon, Susy Andersen, Glauco Onorato, Massimo Righi, Rika Dialyna, Jacqueline Pierreux, Milly Monti, Harriet Medin, Milo Quesada
Hudba: Roberto Nicolosi
Itálie / Francie / USA 1963

4 komentáře:

  1. Naprostá klasika. Kapka vody je podle mého jedna z nejděsivějších záležitostí jakou jsem na plátně dodnes viděl. Jednu dobu mě ta stařena strašila v nočních můrách.

    OdpovědětVymazat
  2. Bohužel mám teď jiné věci, které mě straší ve snech, takže o stařeně se mi nezdálo, ale když jsem špatně utáhl kohoutek ve sprše, to jsem si hned vzpomněl :D
    Měl bys jako hororový expert něco, co bys doporučil, o čem by sis tu rád tento měsíc přečetl? :)

    OdpovědětVymazat
  3. Co třeba Amando de Ossorio a jeho La noche del terror ciego? Nemrtví templáři patří do zlatého fondu eurohrůzy a horroru obecně :-)

    OdpovědětVymazat