SAMOA, REGINA DELLA GIUNGLA (1968)

Edwige Fenech coby domorodá dívka trávící většinu času jen v látce zakrývající prsa a sukni! A víc se tu hledat nedá.

Už jsem všemi těmi Godzillami, Gappami a Gamerami zblblý, ale vlastně mi tu nějaké monstrum chybělo. Na začátku bohatý čínský překupník vypraví výpravu směřující na ostrov Borneo, v jehož hlubinách mají dobrodruzi hledat ukryté diamanty. Jak kamera švenkuje po účastnících zájezdu, hned je vidět, že s výjimkou Rogera Browneho jsou to všechno nedůvěryhodné typy, zvláště ušatý Ivano Staccioli. Výpravy se z blíže neobjasněných důvodů účastní taky sexy blondýna, která je sekretářkou mineraloga výpravy. Takže naši cestovatelé se vydávají do hlubin ostrova, kde na ně číhá nebezpečí v podobě divé zvěře, ale i domorodců, lovců lebek. Nakonec se dostanou k celkem mírumilovnému kmeni, kam je zavede naše hvězda týdne, která se zničehonic vynoří ze skal, a tam hledají tajemství... A kéž by to bylo spící monstrum v hoře...

Natočíme dobrodružný film! Ale nemáme prachy, abychom vyvezli štáb a herce z Itálie! Tak co s tím? Jednoduše do filmu nastříháme záběry z archivních, především dokumentárních filmů! Co na tom, že mají odlišnou kvalitu obrazu, protože narozdíl od originálních scén byly točeny na osmi či šestnáctimilimetrový film. Takže sledujeme archivní záběry zvířat v džungli, a prostřihy na herce, kterak kráčejí po zoraných a posetých polích, čerstvě posekaných loukách, nebo v uměle vytvořené džungli. Skalnatou krajinu den předtím opustil Giuseppe Vari, který zde točil western s Georgem Eastmanem, a týden po Malatestově týmu se tu bude prohánět Giuliano Gemma pod taktovkou Giorgia Ferroniho. Nebo Anthony Steffen pod taktovkou Maria Caiana, to je úplně jedno.

Fajnšmekři se možná při pohledu na scénu, kde jeden had v souboji zabije a posléze sežere druhého, zasní, že třeba půjde o film s kanibaly, ale ne. Jinak tahle scéna je taky převzata z dokumentu. A ve vsi jsou pak přebírány především záběry buď koupajících se nahých domorodek, nebo tančících nahých domorodek. A doplněny jsou novými záběry koupajících se nahých Edwige Fenech a Femi Benussi, představujících domorodé dívky! Rozdíl v proporcích je zcela jasně patrný. Edwige aspoň dali krycí historku o smíšeném původu, ale Femi hraje s velikou vrstvou make upu domorodou dívku, kterou jeden z cestovatelů učí mluvit svým jazykem. K smíchu.

Jinak Edwige sice hraje Samou, ale ta rozhodně není královnou džungle a už vůbec hlavní postavou. Tou je jednoznačně nejednoznačný Browneův hrdina, u kterého si člověk není jist, jestli mu má fandit, nebo ne. Většinu filmu se totiž chová prakticky stejně jako jeho nedůvěryhodní kumpáni.

Nečekal jsem moc, a moc jsem taky nedostal. Odlišná kvalita archivních záběrů člověka vytrhne z vnímání a jasně poukazuje na umělost celé produkce, přestřelky s domorodci jsou mizerné, protože spočívají jen ve vybíhajících domorodcích s oštěpy či foukačkami, kterak jsou masakrováni puškami bělochů. Domorodci prakticky nikdy nic netrefí. Taky tu máme napadení jedné postavy tygrem, což vypadá prakticky stejně jako souboj se lvem z Monty Pythona. V podstatě nebýt Edwige Fenech, film by totálně zapadl a není divu. I když hraje jen vedlejší roli, díky ní a jejím (ne)kostýmům se to aspoň dalo dokoukat. 4,5/10

a.k.a. Samoa, Queen of the Jungle

Režie: Guido Malatesta

Hrají: Roger Browne, Edwige Fenech, Ivano Staccioli, Tullio Altamura, Ivy Holzer, Andrea Aureli, Umberto Ceriani, Claudio Ruffini, Femi Benussi

Hudba: Angelo Francesco Lavagnino
Produkce: Romana Film

Itálie 1968

WHO YOU GONNA CALL?

 Nechápu, proč to vzniklo, nevím, jestli to zpívá sama, ale jestli vás někdy napadlo, jak by vypadal crossover Edwige Fenech a Krotitelů duchů, tak takhle. (Mě by tohle nikdy nenapadlo.)

EDWIGE FENECH A JEJÍ FILMY

Většinou ve speciálech přikládám biografii, jenže Edwige už ji tu samozřejmě má. Takže tak jako onehdy u Merliho, trochu si projedeme filmy s Edwige, protože v nich může být zmatek.

Na internetu se dá narazit na rozhovor s Edwige, který v roce 1970 vedl ještě coby novinář Luigi Cozzi. V něm Edwige tvrdila, že už natočila asi dvacet filmů, a zrovna se chystala na Lo strano vizio della signora Wardh. Brzy zjistíme, že ač už v prvních třech letech kariéry točila jako divá, dvacet filmů to před Signorou Wardh nebylo. Ale popořadě:

TAXI GIRL (1977)

Začínáme týden s Edwige Fenech, a asi to bude kapku náročnější.

Taxi Girl, film, který tu dokonce Ústřední půjčovna filmů za socialismu uvedla a dokonce nadabovala (zajímalo by mě, jestli nebyly vystřiženy odhalené scény),má dvě pozitiva. Jedno, to slabší, je, že to není erotická komedie. Když už se někdo svléká, nebo když už tam jde o sex, je to všechno jen okrajové, asi jako v Slunce, seno, jahody. Což nás ale přivádí k jednomu z hlavních problémů, protože úroveň humoru je asi ta stejná, jako u Trošky. Druhým pozitivem je hlavní představitelka, a to i bez toho, že je to moje oblíbenkyně.

Děj skoro neexistuje. Mladá a pitomá taxikářka Edwige jezdí s taxíkem po Římu a skáče z maléru do maléru. Na začátku je svědkem přepadení banky, což mě celkem navnadilo, protože jsem doufal, že z toho bude částečně poliziotteschi, ale ne, ukáže se, že Edwige zavolala policii na natáčení filmu. Jindy sveze mafiánského bosse Tassina (tedy Alda Maccioneho, ne, nejmenuje se tu Tassin) a přivede tak policii na jeho stopu. Pak zase sveze arabského šejka, který se ji snaží získat do svého harému. Do všeho se přimotává George Hilton coby nadržený španělský model, který se celý film marně snaží se zamilovanou Edwige podvést svou tlustou manželku, debilní taxikář s rádoby komickým obličejem, který si celý film nevtipně omylem ubližuje, nebo dvojice policistů, z nichž jeden se zamiluje do Edwige a touží si ji vzít, a druhý si hraje na filmové hrdiny, což končívá katastrofou. Až ke konci se znovu vrátí Tassin a jako příběh, kdy se Edwige coby policejní špeh vydává za striptérku, aby zjistila, kde mafióso přechovává drogy.

Půlku problémů už nastínily předchozí odstavce, ještě přidáme. Pamatujete si na pohádku Byl jednou jeden král?

král Já I.: Hej osobo! Osobo, neviděla jsi Marušku?
bába kořenářka: Proč já bych lezla na hrušku?
král Já I.: Ne, ptám se, jestli jsi tu neviděla moji dcerku?
bába kořenářka: A tak, že tu číháš na veverku.
král Já I.: Né, jestli jsi neviděla holku, děvče, dceru mojí?
bába kořenářka: Á ták, že se lesní včely rojí.
V jedné scéně, kde babka navíc předstírá hluchotu, je to vtipné. Jenže Maccione tu má poskoka, který je nahluchlý, a podobným způsobem svému šéfovi na všechno odpovídá celý film! Už ve druhé scéně to bylo strašně otravné. Na závěr se pak film totálně zvrhne do šílené honičky, která mi ze všeho nejvíc připomněla Casino Royale, tedy to s Peterem Sellersem. Jenže tam ta praštěná bitka v casinu na závěr v podstatě byla vysvobozením od nudných dvou hodin předtím, tady to jen přidává k nehumornosti celého filmu.

A teď říct, že Edwige Fenech tu podává výborný komediální výkon je dost zarážející. Jenže ono je to tak, ať je to nevtipné sebevíc, proti jejímu hraní nejde říct ani popel, jako jedna z mála v obsazení se nepitvoří a s lepším scénářem by se tomu opravdu dalo zasmát. Manžel producent a jeho bratranec režisér ale přece jen pořád sází na půvab své ženy/příbuzné, a Tarantini dokonce ještě slizčeji, než snad kdo jiný. Pod půlkou úvodních titulků sledujeme ve velkém detailu nahé poprsí hlavní herečky. Na druhou stranu, obnažených scén je tu fakt málo, a až na ty úvodní titulky děj nijak neruší a nepůsobí tu zas tak samoúčelně. Na druhou stranu, pokud je soudruzi z Barrandova v sedmdesátkách vystřihli, s filmem to asi neudělalo vůbec nic.

Všechno, co na italském humoru nemám rád, je tady přítomno. Vzpomněl jsem si na film Colpo in canna s Ursulou Andress, kde jsem si postěžoval, že komedie s Edwige Fenech nebyly aspoň takové. No, tahle k tomu má blízko, ale to neznamená, že je dobrá, spíš pravý opak. 5/10

a.k.a. Taxikářka

Režie: Michele Massimo Tarantini

Hrají: Edwige Fenech, Aldo Maccione, George Hilton, Alvaro Vitali, Michele Gammino, Enzo Cannavale
Produkce: Titanus

Itálie 1977

DJANGO & DJANGO (2021)

 

Na Netflixu se objevil tenhle dokument o westernech Sergia Corbucciho, a myslím, že určitě stojí za vidění. K filmu samotnému jen pár poznámek:

Většina Corbucciho filmografie je opomíjena, tohle je hlavně o westernech. Ukázky uvidíme z většiny, Massacro al Grande Canyon a Křiváci jsou aspoň zmínění, o Johnny Orovi a Napřed střílej, pak se ptej nepadne ani slovo.

Většinu filmu tvoří rozhovor s Quentinem Tarantinem, který tu na začátek popíše jednu scénu nezařazenou ani do filmu Tenkrát v Hollywoodu, ani do románového zpracování - setkání Ricka Daltona a Sergia Corbucciho. Člověk se trochu na začátek diví, proč se tolik času věnuje fiktivní události z fiktivního světa a většinou fiktivních postav, ale myslím, že ono vyprávění má vztah k celému dokumentu - spíš než biografický dokument o Corbuccim jde o pohled především Tarantina na jeho westerny a jeho osobnost, doplněnou výpověďmi Franca Nera a Ruggera Deodata. Django & Django má blíž k dokumentům jako je Bogdanovichův portrét Johna Forda nebo Scorseseho třídílná esej o klasických hollywoodských filmech. Tarantino komentuje Corbucciho filmy tak, jak je vnímá, a vlastně si tu tím nahrazuje svou nedopsanou knihu o Corbuccim. Nemluví o sobě, svých filmech a svém vztahu ke Corbuccimu, ale už třeba na začátek přinese interpretaci, kterou vztahuje na všechny Corbucciho westerny, vysvětlí ji a komentuje. A tohle není typ dokumentu, který by dával dohromady různé názory a přinášel polemiku, spíš ten typ, který přednese jednu interpretaci a čeká na další dokument, který by přinesl protinázor.

Vlastně je s podivem, že film režíroval italský dokumentarista, jako by vlastně přejímal Tarantinův názor a jen ho doplnil archivními materiály (včetně různých rozhovorů se samotným Corbuccim) a rozhovory s Ruggerem Deodatem a Francem Nerem, kteří přinášejí vzpomínky. Nero a Deodato mluví ve filmu italsky, Tarantino anglicky a ozve se i francouzština, v ukázce z dobového týdeníku, kde filmaři navštívili natáčení westernu Gun Shy Piluk. I zde se člověk dozví něco, co netušil - třeba, že se klidně v jedněch kulisách natáčely dva filmy najednou a stávalo se, že koně přebíhali z jednoho natáčení do druhého.

Čemu se film, ale poměrně pochopitelně, nevyhnul, to jsou spoilery. Takže pokud se na to podíváte, což doporučuji, jako první určitě zhlédněte minimálně Velké ticho, Djanga a Specialistu, doporučuje se rovněž Minnesota Clay a Žoldnéř.  Zajímavou interpretaci rovněž Tarantino přináší k filmu Sonny and Jed, což mě potěšilo, protože většinou bývá opomíjen. U filmu Co my máme společného s revolucí? pak neuvidíme bohužel ukázky přímo z filmu, ale zato bohaté materiály z natáčení.