OIK´S BLOG

úterý 6. října 2015

ZORRO E I TRE MOSCHETTIERI (1963)

Vypadá to, že Italové by snad byli schopní natočit i film Rychlé šípy a Sandokan. Ale tenhle romanticko-dobrodružný snímek, ač jeho námět zní bizarně (a ano, s Dumasem ani tím, kdo stvořil Zorra, nemá nic společného), byl docela fajn zábavný kousek.

Kdyby mi bylo deset, asi bych byl nadšený, má to totiž všechno, co jsem v té době od filmu vyžadoval. Sympatické hrdiny - tady jich je rovnou pět, kteří se nebojí dobrodružství a ještě je s nimi legrace. Toho dobrodružství samozřejmě hodně, pak taky hodně akce, šermování a tak podobně. A ačkoli mi deset už není, bavil jsem se skoro tak, jako kdyby bylo.

Co na tom, že příběh je naprosto klasický a nijak originální. Je tam Zorro mstitel, jsou tam tři mušketýři i s D'Artagnanem. Tudíž až na pomalejší rozjezd není kdy se nudit, protože na scéně je buď jeden nebo druzí. Mušketýry jsem měl samozřejmě radši, Zorro se samozřejmě musí zamilovat a bojovat o srdce své dámy, kdežto mušketýři bojují vlastně jen za vlastní čest. A naštěstí tady ani tolik s romantikou neotravují a vlastně si nepamatuju, že by se ústřední pár kdy políbil.

Gordon Scott je poměrně sympaťák, byť jako Zorro moc nevypadá, mušketýry pak hrají staří známí z westernů Livio Lorenzon (Porthos), Nazzareno Zamperla (D'Artagnan) Giacomo Rossi Stuart (Aramis - všude píšou, že hraje Athose, ale minimálně v angličtině se představoval jako Aramis a navíc byl převlečený za kněze, což na Aramise taky ukazuje) a představitele Athose neznám, ale vlastně byl dost v pozadí. A kolem dokola další známí, padouchem je Franco Fantasia, afektovaným králem Gianni Rizzo, kardinálovu stráž hrají mj. Benito Stefanelli a Riccardo Pizzuti. Jediné postavy, bez kterých bych se obešel, jsou sluhové. Zvláště Planchet (teda věřím, že to byl Planchet) byl na zabití a naprosto nehumorný, jen se blbě motal kolem. Mimochodem, že ti čtyři blbci, kteří jsou všude, jsou sluhové, mi došlo asi tak v půlce filmu. A Zorro má navíc taky blbého sluhu.

Hudba Carla Saviny je naprosto klasická, mám pocit, že snad může pocházet i z jiných filmů. Je na tom všem vidět, že tvůrci neměli nijak velký rozpočet, ale nakonec to ničemu nepřekáží. Je to hodně naivní film, ale dost jsem se bavil. Jestli jste fanatickými ctiteli Dumase, uberte si body. Za mě 7/10.
PS. Už jsem dlouho neviděl Tři mušketýry. Myslím to zpracování z roku 1961 s Gérardem Barrayem a Myléne Demongeotovou, to se mi docela líbilo a vlastně jsem ani jiné neviděl.

a.k.a. Zorro a tři mušketýři
Režie: Luigi Capuano
Hrají: Gordon Scott, José Greci, Roberto Risso, Gianni Rizzo, Livio Lorenzon, Giacomo Rossi Stuart, Nerio Bernardi, Enzo Maggio, Franco Fantasia, Ignazio Balsamo, Mario Pisu, Charles Fawcett, Nazzareno Zamperla, Benito Stefanelli, Riccardo Pizzuti
Hudba: Carlo Savina
Produkce: Jonia Film
Itálie 1963

FRANCO NERO (1941)

- Leží v té rakvi někdo?
- Ano. Jeho jméno je Django.
Slavný italský herec se narodil 23. listopadu 1941 v obci San Prospero poblíž italské Parmy jako Francesco Sparanero. Už od dětství projevoval umělecký talent, hrál v ochotnickém souboru a zpíval s jazzovou kapelou. Na vysoké škole sice studoval ekonomii, ale zároveň se věnoval opernímu zpěvu, později účinkoval ve fotokomiksech a následně se dostal i k herectví. Své jméno si ovšem byl nucen zkrátit, vytvořil si tedy pseudonym Franco Nero, ovšem ten byl producenty zpočátku různě měněn na více anglicky znějící Frank Nero, či dokonce Frank Black.

Poprvé se ve filmu objevil v roce 1964, přičemž zpočátku především v béčkových filmech, například v sérii sci-fi filmů Antonia Margheritiho (mj. I criminali della galassia / Wild, Wild Planet, 1965) či kriminálním filmu Tecnica di un omicidio (Hired Killer, 1966). V roce 1965 se objevil i ve svém prvním westernu, Gli uomini dal passo pesante (The Tramplers), kde se sešel s kulturistou Gordonem Scottem či hollywoodskou legendou Josephem Cottenem.

Koncem roku 1965 přišel v jeho kariéře zlom. Na radu přítele, režiséra Elia Petriho, přijal roli ve westernu Sergia Corbucciho Django, který se záhy stal legendou (často napodobovanou) a Nero se stal v Evropě hvězdou. Záhy poté ho producent Dino De Laurentiis obsadil do amerického velkofilmu Johna Hustona Bible (1966), kde Franco ztvárnil roli Ábela. Franco se tedy učí anglicky (byť přízvuk má dodnes) a vrhá se na světovou kariéru. Záhy na to natáčí v Americe ještě muzikál Camelot (uváděný u nás i pod názvem Král Artuš a jeho družina, 1967), kde se setkává v roli Lancelota s mladou britskou herečkou Vanessou Redgraveovou v roli královny Ginevry. Láska mezi nimi propuká nejen na plátně a Nero a Redgraveová tvoří pár dodnes (byť se vzali až v roce 2007).

Od té doby Franco točí všude, s každým a snad cokoli. Doma v Itálii platí za jednu z největších hvězd, jak westernů (např. Keoma, 1976), tak krimifilmů (Street Law, 1974) či dobrodružných filmů všech druhů (Lovec žraloků / Il cacciatore di squali, 1979). Pracuje zde s režiséry, jako byli třeba Sergio Corbucci, Lucio Fulci, Damiano Damiani či Enzo G. Castellari, pracuje ovšem i s těmi největšími, například s Luisem Bunuelem (Tristana, 1970). V Jugoslávii natáčí Bitvu na Neretvě (Bitka na Neretvi, 1969) či Banoviče Strahinju (1983), v Sovětském svazu dvoudílné Rudé zvony Sergeje Bondarčuka (1982), často pracuje i ve Spojených státech (Force 10 from Navarone, 1978, Enter the Ninja, 1981, televizní seriál The Pirate, 1978, Die Hard 2, 1990, Letters for Julia, 2010, dokonce namluvil i postavičku v animovaném filmu Cars 2, 2011) a postupem let se dokonce dostal ke spolupráci i tady a na Slovensku, byť na tu českou být hrdí rozhodně nemůžeme (Post Coitum, 2004, slovenská Bathory, 2008, je sporná), v obou případech šlo o spolupráci s Jurajem Jakubiskem.

I v současnosti je Franco Nero velice vytížený. Už nějakou dobu plánují s Enzem G. Castellarim další western, tak doufejme, že to nakonec vyjde.