BANDIDOS (1967)

Tak u tohohle jsem čet sice kladný ohlasy, nicméně ústřední písnička mě nikdy neoslovila natolik, abych jim nějak moc důvěřoval. A ono to nakonec bylo dost dobrý, o dost lepší, než jsem čekal. Prakticky nemám moc co vytknout, až na tu ústřední písničku, jinak ta hudba špatná nebyla - nicméně škoda, že si Massimo Dallamano, původně kameraman, co točil první dvě dolarovky, nepřizval Morriconeho. Ale jasně, Morricone nemoh bejt všude. Jinak ale samá chvála.

Příběh je zajímavý a obsahuje dost zvratů na to, aby člověk neměl představu, co se bude dít v další minutě. Zkušený divák samozřejmě sem tam tuší, ale spousta věcí mě pořád překvapila. Líbilo se mi, že banda záporáků nejsou nerozlišitelné okloboukované bestie, ale že mezi tím úhlavním padouchem, šéfem mexické bandy, a zbytkem je poměrně rozdíl. Venantino Venantini je jako vždycky perfektní svině (známe hlavně z francouzských filmů), ze které mají nahnáno nejen ubozí civilisté, ale i jeho vlastní banda a vlastně vůbec všichni. Všichni mají důvod se ho zbavit, ale každý se snaží přesvědčit někoho jiného, aby to udělal. Hlavně právě šéf mexické bandy Cris Huerta je zbabělý parchant, který se hojí na bezbranných, ale sám je, ač s velkou bandou, vlastně slabý.

A pak je tu pozitivní strana. Enrico Maria Salerno coby zmrzačený střelecký mistr, který touží po pomstě, je samozřejmě vynikající. Nicméně nevadil mi ani jeho mladý pomocník, obsazený tedy hlavně pro podobu s Clintem. Jeho postava samozřejmě není tak zajímavá, ale divák tuší, že to nebude jen nástroj pomsty řízený Salernem. Ostatně nakonec je pomsta vlastně vedlejší, ale to bych spoiloval. Jenom k tomu poznamenám, že v určitém momentu mi přijde, že tenhle film silně inspiroval Tarantina k Nespoutanému Djangovi. Ale ten je v tomhle ohledu daleko, daleko plošší.

Ještě bych chtěl zmínit nádhernou kameru, kterou, ač je pod ní podepsán někdo jiný, údajně obstaral režisér sám. Dočkáme se i řady zajímavých záběrů, jako třeba následování láhve poslané po pultu směrem k zákazníkovi. A scéna s vlakem některými záběry připomíná o rok mladší Tenkrát na Západě. Určitě doporučuju. Možná akorát závěrečná přestřelka byla trochu delší, než být měla. 8,5/10
PS. Ještě jsem chtěl zmínit zajímavou scénu umírání jedné z postav (nebudu jmenovat, to by byl taky spoiler), ale nenašel jsem pro to v textu místo.

a.k.a. You Die... But I Live, Crepa tu... che vivo io
Režie: Massimo Dallamano
Hrají: Enrico Maria Salerno, Terry Jenkins, Venantino Venantini, Marco Guglielmi, Cris Huerta
Hudba: Egisto Macchi
Produkce: Euro International Film
Itálie / Španělsko 1967

PROFESSIONISTI PER UN MASSACRO (1967)

Další z těch občanskoválečných špageťáků, kde prim hraje samozřejmě jih. Trojice darebáků (George Hilton, George Martin a Edd Byrnes) je odsouzena válečným soudem k smrti, ale protože v téže době zradil major jižní armády a ukradl náklad zlata, je jim trest podmínečně prominut, pokud zlato a majora dostanou.

Ale Clintovo pončo krást nemuseli. A zvlášť ho dávat zrovna Martinovi.

Od začátku se tato trojice projevuje jako partička vždycky free, cool a in maníků, kteří si poradí se vším, ať už za pomoci dynamitu, kterého má ujetý kněz Hilton vždycky dost při sobě, nebo selským rozumem a pěstmi, čímž oplývá Martin. Edd Byrnes neoplývá ničím a vlastně je tu do počtu. Z ústřední trojice hrdinů tak zaujme jedině Hilton, Martin je jako vždycky nesnesitelný, podpořeno šílenou parukou.

Děj nemá cenu řešit, jde vlastně jen o sled scének z dobrodružné výpravy na šílenější a šílenější místa, hospodou vlastněnou ožralou bábou počínaje a mexickou vesnicí ovládanou bandou, již zdánlivě vede José Bódalo ve své typické roli, ale i ten se podřizuje své poloslepé matce (inspirace z White Heat?) konče. Tudíž děj je slepenec epizodek, postavy se objevují a mizí, a filmem tak prostupují jen naši tři hrdinové a onen zrádce, hraný Gérardem Herterem v překvapivě takřka nearistokratické roli. Objeví se i ženská postava, další z hysterických krvelačných mexických dívek, nicméně zmizí ještě rychleji, než se objevila. Prima.

Líbilo se mi, že postavy přemýšlely a nechovaly se jako idioti (někam vlezu a něco se tam stane - ne, tady přemýšlejí, kudy a proč jet a proč kam lézt). Ovšem ani to scénář nezachraňuje od logických děr. Druhá polovina (s Mexičany) je znatelně slabší, a konec je překombinovaný až hrůza. Začalo se příliš linek, aby se dobře daly dokončit. Taky přece jenom všichni hrdinové něčím divákovi lezou na nervy a nikdo jiný nezaujme. A chvílemi jsem se nudil. Žádné zajímavé nápady, klišé na klišé, hudba nezajímavá. 6/10

a.k.a. Red Blood, Yellow Gol, Professionals for a Massacre
Režie: Nando Cicero
Hrají: Edd Byrnes, George Hilton, George Martin, Gerard Herter, José Bódalo
Hudba: Carlos Pes
Produkce: Medusa Distribuzione
Itálie / Španělsko 1967

THE BETTER BEATLES - PENNY LANE

Přelom 70. a 80. let, USA, synťák, velká ega a lepší Beatles. Ale tahle má něco do sebe.

DIO LI CREA... IO LI AMMAZZO! (1968)

Divil jsem se tomu, ale docela jsem se bavil. I přes to, že jsem úplně všem postavám přál smrt. I přes lacinost koukající z každého záběru, ačkoli maskovanou rádoby bohatou výpravou - co však produkce utratila za šatečky a tupé pro vždy perfektně naleštěného Deana Reeda, evidentně jí chybělo při výběru lokací, takže to vypadá, jako by se všichni rádi projížděli po opuštěných lomech. Ale akce bylo docela dost, a hlavně dost WTF scének, od příchodu "neandrtálců", přes sebedestruktivní chování ultraloajálního poskoka, až po všechno s bohatým Donem Luisem, jehož krutost Pietro Martellanza neskutečně přehrává, až bych řekl, že se utrhl ze svěrací kazajky.

Jinak je to další pokus o zpracování Bonda ve spaghetti westernu. Pistolník Corbett je jeho asi nejdokonalejší kopií, nicméně tak dokonalou, že vyloženě leze na nervy. Z Corbetta jsou všechny ženské paf, sotva ho vidí, on sám je vždy dokonalý, naleštěný, všude jezdí povozem, i když jde třeba jen o přechod na druhou stranu ulice. Skoro mi to přišlo, že je to pokus o parodii a scénář si ze svého hrdiny dělá srandu sám. Nicméně soudruh Reed zaručuje, že veškerou sodu, které se mu dostane, mu budete přát. Samozřejmě se mu jí dostane jen málo.

Jestli mi tenhle film něco připomínal, tak Killer Caliber 32 s Peterem Lee Lawrencem. Tam bylo stejné prostředí, pokus o stejný typ filmu. Lawrence je proti Reedovi ovšem vyloženě nezajímavý, u Reeda aspoň víte, že toho chlapa nesnášíte. Lawrence přejdete poměrně bez zájmu. Jinak oba filmy si hrají na výpravou bohaté, ale působí lacině. Tady třeba postavy nadávají, že pistolníka platí a on zatím jenom balí všechny ženské ve městě. Přičemž kromě Lindy Veras v prologu se do konce filmu po Reedově boku objevují jen dvě herečky!

Opravdu si nejsem jistý, jak tenhle film scenárista Di Leo a režisér Bianchini zamýšleli. Všechno kolem hrdiny a jeho nesnesitelného poskoka (Fidel Gonzalez, kterého jsem měl chuť zabít už v Johnny Yumovi) mi připadá jako snaha o komedii. Martellanza taky, ale jeho úřadování se speciálně upravenou holí a vůbec celková násilnost filmu mi připadají, jako že to bylo všechno myšleno vážně. Ani humor v dialozích jsem popravdě nezaznamenal. Každopádně jsem se docela bavil. Zklamal mě konec, na závěr jsem čekal nějakou velkou akci a dočkal jsem se jen party kovbojů pobíhajících sem tam, aby byli stříleni jako zajíci. Hudba mi nijak nevadila, ani si ji nepamatuju. Celkově na pobavení možná jo, zvláště ty WTF scény za to stojí. 6,5/10

Nemám rád komunisty, amigo!

A cenu za nejošklivější lokaci získává...

Ale ten les je zase hezkej, to jo

Před Deanem, za Deanem nikdo nesmí stát...

Nicméně co do účesu, i Dean zaostává.

Nelíbí se vám barva koně? Nevadí, přelakujeme...

Oddanost až za hrob

Mučeníčko, to je moje potěšeníčko...

Welcome to USSR... teda NDR. Vlastně to až za pár let.

a.k.a. God Made Them I Kill Them
Režie: Paolo Bianchini
Hrají: Dean Reed, Pietro Martellanza, Piero Lulli, Agnes Spaak, Linda Veras, Ivano Staccioli, Fidel Gonzalez
Hudba: Marcello Gigante
Scénář: Fernando Di Leo
Produkce: Cineriz
Itálie 1968