FRANCO NERO 80

Django slaví 80! Všechno nejlepší!

CAPTAIN APACHE (1971)

Dobře, tohle vlastně není spaghetti western. Ale až na to, že zvuk se z většiny natáčel přímo, a není tu zastoupení italské produkce, jako by byl.

Sabata a Sartana bývají označováni jako Jamesové Bondové spaghetti westernu. Jestli má něco z eurowesternů ale k Bondovi opravdu blízko, je to tohle. Lee Van Cleef tu hraje vyšetřovatele, apačského vojáka, který pátrá jednak po vrazích muže, který zprostředkovával kontakt mezi Indiány a bělochy, a jednak po tom, proč jeho poslední slova byla April Morning. Kdokoli ale cokoli třeba ví, tak hned umírá. Stopy vedou od místního šerifa přes místní krasavici, která je natolik počestnou pannou, že dá každému, kdo si řekne (Carroll Baker), až po uhlazeného pašeráka zbraní a vůbec šéfa celého městečka, kde se zločin stal (Stuart Whitman). Takže Lee pátrá, padouši ho buď zavádí na špatnou stopu, nebo se ho rovnou snaží zabít... A zase taková zábava to není.

Dost dlouho totiž tvůrci zavádí i nás, takže z velké části jsem jen kroutil hlavou, co zase mělo tohle znamenat, kdo to byl, proč v tom byl, proč hned umřel... No a v půlce nás hodí do strašlivě špatné halucinogenní scény, která Leemu osvětlí vše a najednou chytí jasnou stopu! Ale řekl bych, že závěrečná část už byla docela dobrá.

Akční scény jsou docela špatné, a film díky nim vypadá o dost zastaraleji, než je. K tomu pomáhá i anamorfický proces, použitý pro natáčení, kdy se postavy a objekty občas na krajích záběru deformují. Asi jako v prvních českých širokoúhlých filmech. To, že Lee je Indián, v podstatě vede jen k tomu, že ho padouši nazývají "redass" a víc z toho není. Akorát tu má jedinkrát opodstatněně paruku a ojediněle nemá knírek. A ještě bych zmínil naprosto hroznou hudbu, psychedelický rock se k westernu prostě nehodí. A Lee sám nazpíval dvě písničky! A jako zpěvák by se určitě neuživil. 6/10

a.k.a. The Guns of April Morning

Režie: Alexander Singer

Hrají: Lee Van Cleef, Carroll Baker, Stuart Whitman, Percy Herbert, Elisa Montés, Tony Vogel, Charly Bravo, Dan van Husen, José Bódalo, Ricardo Palacios, Jess Hahn, Milo Quesada

Hudba: Dolores Claman
Produkce: Scotia International

Velká Británie / Španělsko 1971

SETTE DOLLARI SUL ROSSO (1966)

Tradičně dávám do spagvemberu aspoň jednoho Steffena, kterého jsem ještě neviděl, což při počtu nějakých 25 spaghetti westernů s ním není zase tak těžké. 8 filmů mi ještě zbývá, takže osm let mám ještě co dohánět. Tenhle film patří mezi ty nejranější steffenovky, a člověk už tak nějak ví, co čekat - Tondu s malým kloboukem, hodně pěstních bitek, pomstu až za hrob, trochu romantiky a samozřejmě klasický trik se skočením na zem a válením sudů těsně před odstřelením padoucha. Také stojí za povšimnutí poměr mezi padouchy odstřelenými, a padouchy, kteří padnou tak, že se při rvačce na něco nabodnou.

Začátek je klasická zívačka, pak se to docela ale rozjede. Jenže následných cca čtyřicet minut pokrývá nějakých dvacet let, takže jsou nabité dějem. Pak ale bandité pod vedením Sancha začnou plánovat přepadení banky v malém městečku, aděj hodně zpomalí, začnou se budovat charaktery a vztahy... a už je pozdě. Oživí to pak závěrečná čtvrthodina, ta je docela dobrá. 

Herci tu hrají to, co vždycky, Steffen je toporný, Sancho přehrává a střílí bez míření, Montes se usmívá, Nusciak se mračí, Conversi se šklebí, Martín je zbabělá svině. Jediné, co je zajímavější, je námět s hledáním ztraceného syna, kterého ale zloduch převychoval k obrazu svému. To určitě obšlehli z nějaké antické tragédie. De Masiho hudba je tradiční a moc nezaujme. Zkrátka, na jedno zkouknutí, proč ne, ale asi si brzo tenhle film pamatovat nebudu. 6/10

a.k.a. Seven Dollars on the Red, Seven Dollars to Kill

Režie: Alberto Cardone

Hrají: Anthony Steffen, Fernando Sancho, Roberto Miali, Loredana Nusciak, Carla Calo, Elisa Montes, Spartaco Conversi, Franco Fantasia, José Manuel Martín, Fortunato Arena, Gino Marturano, Silvana Bacci

Hudba: Francesco de Masi

Itálie / Španělsko 1966

UOMO AVVISATO MEZZO AMMAZZATO... PAROLA DI SPIRITO SANTO (1972)

O existenci tohohle filmu jsem věděl hrozně dlouho, a hrozně dlouho jsem ho chtěl vidět. Po nějaké době jsem ale spíš začal mít obavy, že to bude nakonec ta trapná komedie s lacinými rádoby gagy, které nemám rád. A hlavně, jediná dostupná verze byla prakticky nekoukatelná. Naštěstí se mi loni podařilo sehnat verzi, která má jednak čistší zvuk, než všechny předtím, jednak lepší obraz. Před několika lety totiž film odvysílala v HD a původním formátu španělská televize. Jenže tady problémy nekončí, protože španělská verze je o jedenáct minut kratší. Takže verze, kterou jsem viděl, je složená hned ze tří (!) zdrojů - španělského TV ripu v HD, italského DVD, které je ale trochu zkrácené a ořezané do 16:9, a anglického VHSripu, rovněž s ořezem.

Jasně, už máme rok 1972, tuíž ano, tento film je komedie. Ovšem to neznamená, že se nezačne masakrem, a padouši nebudou bezlítnostně popravovat každého, koho zrovna můžou, a chovat se i jinak krutě. Na druhou stranu do celého vážného dění mexické občanské války vstupuje Gianni Garko. V podstatě je to jeho další Sartana, akorát dohnaný do krajností. Svatého ducha nevyvede vůbec nic z míry, vždycky má v kapse trumf, který by pravého Sartanu asi ani nenapadl (lesknoucí se oděv je top), nosí s sebou holubici, která je přesvědčená, že je orel (není to podáno tak pitomě, jak by se mohlo zdát) a oproti Sartanovi choí celý v bílém. Vedle něj Carnimeo tentokrát postavil Crise Huertu v jedné z jeho rolí, kde napodobuje Buda Spencera, ale ne tak docela, takže je celkem v pohodě, a jeho dvojka s Garkem funguje.

No a jinak je to přehlídka známých tváří, které u Carnimea najdeme úplně vždycky. Počínaje Federicem Boidem přes Nella Pazzafiniho či Roberta Dell'Acquu až po Franca Pesceho, snad každou roličku (a je jich hodně) hraje někdo, koho ze spousty dalších spaghetti westernů bezpečně poznáte. Hlavní ženskou roli hraje krásná Pilar Velazquez, padoucha opět Paolo Gozlino, Eduarda Fajarda v roli generála schopně nahradil Poldo Bendandi s černými brýlemi. Vše doplňuje tradičně pěkná Nicolaiova hudba.

Asi tak do tří čtvrtin jsem se dobře bavil nad absurditou a černým humorem, který vším prochází. Je to celé na stejné úrovni, jako první Aleluja, a ten se mi líbil. Jenže konec sklouzne bohužel, na úroveň druhého Aleluji a skoro i hůř, se závěrečnou bitkou, která se změní v totální frašku s chlapy převlečenými za ženské, a pitomě knokautovanými vojáky. Hrozná škoda. Úplný závěr to sice zase trochu vylepšuje, ale škoda už byla napáchána. Jako by si tvůrci najednou řekli, že se musí co nejvíc přiblížit vzoru Trinityovek a pokud možno je i předehnat. 7/10

a.k.a. His Name Was Holy Ghost

Režie: Giuliano Carnimeo

Hrají: Gianni Garko, Pilar Velazquez, Cris Huerta, Poldo Bendandi, Paolo Gozlino, George Rigaud, Aldo Barberito, Fortunato Arena, Nello Pazzafini, Carlo Gaddi, Tomas Rudy, Franco Pesce, Federico Boido, Claudio Ruffini, Roberto Dell'Acqua, Piero Ceccarelli, Riccardo Petrazzi, Gildo de Marco, Salvatore Baccaro, Dada Gallotti, Furio Meniconi

Hudba: Bruno Nicolai
Produkce: Titanus

Itálie / Španělsko 1972

CONDENADOS A VIVIR (1972)

Další skládačka do inspirace pro Tarantinových Osm hrozných. Žádná kladná postava, mrazivé hory, každý každého nenávidí, nikdo nikomu nevěří a každý má důvod zabít všechny ostatní. Problém je samozřejmě v tom, že nemůžou, protože mají jen jednu pistoli a jednu mačetu. Na druhou stranu, jaká je to pro osm brutálních vyvrhelů (v což počítám i strážce) překážka...

Problém filmu je ovšem taky v tom, že jednak bylo strašně málo peněz, takže spoustu věcí neuvidíme (například vlak), jednak se všechny postavy slévají dohromady a člověk si zapamatuje jen rozdílné obličeje. Ano, Antonio Iranzo je ten největší hnusák, vždyť má srostlé obočí. Ano, José Manuel Martín by zase rád znásilňoval, to už je u něj taková tradice. Zbytek postav je si ale poměrně dost podobná, a jakmile opustí, většinou s nějakým gore efektem, scénu, už si na jejich tváře prakticky ani nevzpomenete. Stejně tak postava Emmy Cohenové je pasivní, takřka němá, a herečka tu kromě vystrašeného pohledu velikých modrých očí a letmého ukázání poprsí nic víc na práci nemá. Jediné, co se tak dá ocenit opravdu, je nevypočitatelnost. Netušíte, kdo to přežije, kdo odejde první, a vlastně to ani nikomu nepřejete. 

Co film proslavilo, jsou gore efekty. Podobnou porci násilí bychom našli v řadě dalších westernů, ale mozky vylétávající z rozstřelených hlav, usekávání ohořelých končetin nebo střeva vypadávající z rozřezaných břich v jiných westernech nenajdete. A vlastně... to ničemu nevadí. Neměl jsem pocit, že jsou ty gore efekty opodstatněné a jejich jediným účelem je prostě šokovat. Kromě toho ty efekty mají asi takovou úroveň, jako kuřecí stehno zalité kečupem, které je v Naschyho filmu vydáváno za vyrvané srdce. Což mi připomíná, že mi tu Paul Naschy chyběl. Místo něj ale dostaneme špagetového klasika Claudia Undariho, který mi tu vzhledem trochu připomínal Charltona Hestona.

Atmosféru to má, to nemohu popřít. I přes opakování stále těch samých situací, zvlástě na konci, nemůžu říct, že bych se vyloženě nudil. Uvažoval jsem přece jen o vyšším hodnocení, ale úplný konec to zhatil. Nevím, jestli to takhle neusekli američtí distributoři, ale vzpomněl jsem si u toho na skeč z Monty Pythona, a to prostě není dobře. 6,5/10

a.k.a. Cut-Throats Nine, Bronson's Revenge

Režie: Joaquín Luis Romero Marchent

Hrají: Claudio Undari, Emma Cohen, Antonio Iranzo, Alberto Dalbés, Manuel Tejada, José Manuel Martín, Ricardo Díaz, Carlos Romero Marchent, Lorenzo Robledo, Dan van Husen

Hudba: Carmelo A. Bernaola

Španělsko 1972