GIOVANNI CIANFRIGLIA 85

85. narozeniny včera oslavil kaskadér, dablér třeba Steva Reevese, a také herec Giovanni Cianfriglia. Tvář, kterou můžete vidět ve vedlejších rolích mnoha italských sandálovek, spaghetti westernů, kriminálek, komedií včetně Spencera a Hilla a dalších žánrovek, ve druhé polovině 60. let ale dostával i větší role pod anglickým pseudonymem Ken Wood, a to především záporné (Pohřběte je hluboko, If you want to live, shoot!), tak i kladných, jako byl třeba maskovaný hrdina Superargo.

Tomu německému videu rozumím. Je tu opět někdo italsky hovořící a schopný mi popsat, o čem se tam mluví?

JOE V BARVĚ

Dnešek jsem strávil s programem, který je volně k dispozici online. Nahrajete černobílou fotku a automaticky se vybarví. Samozřejmě, čím kvalitnější fotka, tím lepší výsledek. Zkoušel jsem vybarvovat leccos, kromě osobních památek hlavně věci, které si člověk ani jinak než černobíle představit neumí. Třeba Masaryka, fotky z 19. století... ale třeba taky Limonádového Joe!
Aplikaci najdete na myheritage.com.
Takže tady je pár fotek z Joea a pár dalších, jak vypadaly asi, když vznikly, a nikdy jsme je tak vidět nemohli.

THE MALTESE FALCON (1941)

Základ filmu noir, film, který vynesl ke slávě Humphreyho Bogarta a režiséra Johna Hustona. Bogart hraje o trochu vzteklejšího detektiva, než je Marlowe, ale jinak je to totéž - soukromé očko, které cynicky pohlíží na svět a musí se mít na pozoru naprosto před každým. Poldové ho nesnáší, soudci ho nesnáší, gauneři ho nesnáší a on je s tím naprosto v klidu. Spadea si akorát více kolem prstu omotá femme fatale, která lže, kudy chodí. A vůbec se se ženami zaplétá mnohem více než jeho melancholičtější protějšek Phil. Příběh ovšem stojí na dlouhých dialogových scénách, které jsou radost sledovat, pokud Bogartovi hrají partnery Peter Lorre, Sydney Greenstreet nebo Elisha Cook jr., ale slabší je to s představitelkou femme fatale. Ne, že by byla vyloženě špatná, jen to prostě není tak zajímavá herečka. Ale jinak dobré. 7,5/10

a.k.a. Maltézský sokol
Režie: John Huston
Hrají: Humphrey Bogart, Mary Astor, Peter Lorre, Sydney Greenstreet, Elisha Cook jr., Ward Bond
Hudba: Adolph Deutsch
Podle románu Dashiella Hammetta
Produkce: Warner Bros
USA 1941

200 SW

A ten první špageťák byl mým oficiálně dvoustým. Další padesátka trvala pět let, což není tak moc, vzpomenu-li na to, kolik nových spaghetti westernů za rok jsem v těch pěti letech sledoval.Jak už jsem tady několikrát psal, novým kouskům už věřím čím dál méně a radši se dívám znovu na ty staré a osvědčené. Ne, že bych si řekl 200 a dost, jen jestli mi bude další padesátka, kterou už asi ani nebudu počítat, trvat třeba deset let, je to celkem jedno.

Z toho, co jsem si posledně naplánoval, jsem splnil většinu, ale zdaleka ne všechno. Stále jsem neviděl filmy Cut-Throats Nine a Man, Pride and Vengeance. S Vassilim Karisem jsem viděl asi všechno, co s ním za zkoušku stálo, a k zopakování z toho není nic, ač on sám mi nevadí. Robert Woods, ač pár filmů jsem s ním viděl, pořád zůstává trochu záhadou a nemůžu se rozhodnout, jestli ho vlastně můžu nebo ne. S Georgem Martinem jsem nového neviděl nic, s Andreou Giordanem či Brettem Halseym taky ne, Anthonyho Ghidru a Edda Byrnese jsem prozatím vynechal úplně. S Huntem Powersem jsem viděl snad všechno kromě jednoho filmu, Petera Lee Lawrence jsem taky ozkoušel trochu víc, Johna Irelanda jsem viděl snad jen v Machine Gun Killers (ale několikrát v Americe).
Mám si dávat nějaké plány na budoucnost? Co by ještě třeba za vidění stát mohlo?
No, zkusit to můžu:

Cut-throats Nine (1972)

Man, Pride and Vengeance (1968)

Comin' at ya! (1981)
Tony Anthony ve 3D!

His Name Was Holy Ghost (1972)
Tohle mi uniká už dlouho, ale sakra, i když komedie, Gianni Garko a Giuliano Carnimeo, a k tomu na Pilar Velazquez se dívá moc dobře.


El Puro (1969)
Nevím, co od toho čekat, tohle je jeden z těch, na které se názory hodně různí.

The Dirty Outlaws (1967)

Píseň ohlašuje pomstu (1970)
Jeden z mála Milianů, co mi pořád uniká. Asi kvůli tomu, že to není úplně western.

DUELLO NEL TEXAS (1963)

Zpátky k naprostým kořenům! Přestože pár westernů v Itálii už předtím vzniklo, tenhle bývá označován jako vůbec první spaghetti western. Ty předdchozí byly většinou komedie s westernovým tématem, typu co dělali následně Franco Franchi a Ciccio Ingrassia, parodie slavnějších filmů. Blascův film se snaží asi jako první či jeden z prvních udělat v Evropě western, který by nic netušící divák považoval za americký film, a přitom nevědomky vytváří něco zcela typicky jihoevropského.

Nevím, kolik westernů přesně v Itálii vzniklo mezi premiérou Duello nel Texas a premiérou Pro hrst dolarů, která, jak víme, odstartovala tu horečku. Z čehož plyne očekávání, že když Pro hrst dolarů přineslo zcela nový styl, tento film bude zcela poplatný americkým filmům. Snaží se, ale moc mu to nejde - naopak, spoustu dějových prvků najdeme i v mnoha pozdějších špagetách, ať je to pomsta, hysterická mexická dívka, falešné obvinění či neustále se smějící padouch. Co ještě tento film nemá, jsou lepší makety zbraní, tyhle fakt vypadají jako kapslíkovky za stovku, typické zvuky výstřelů (ale tyhle mi nevadily), brutalitu a sexuální podtext. A navíc je třeba to, že se hrdina vrací do rodného města, kde má mnoho přátel.

Jinak je to samozřejmě béčko o malém městečku, kde sice vládne zlý šerif, který se ale snaží tvářit jako správňák. Hrdinou je adoptovaný syn mexického zlatokopa zvaný Gringo, který se vrací po letech z Mexika k otci, mladšímu bratrovi a mladší sestře. Jenže synek je trochu pako, před zlosyny ve měsě ukazuje, že má zlato, a tak není divu, že na ranč vtrhnou tři maskovaní muži a otce zabijí. Gringo nyní musí vypátrat vrahy, což půjde těžko.

Těžko se dá cokoli o filmu rozepsat, je to western na nedělní odpoledne, v němž nejvíc ze všeho vyruší odporně incestní scéna u řeky. Co tohle sakra mělo znamenat? A to se to tváří jako rodinná pohodička. Jakože když to není pokrevní sestra, ničemu to nevadí? Ještě, že pak už se tomuto tématu film nevěnuje.

Harrison není nejsympatičtějším westernovým hrdinou, ale tady mi nijak extra nevadil, Giacomo Rossi Stuart taky není nic moc, ale to on nebyl nikde. Známějších tváří tu přece jen pár najdeme - majitele saloonu hraje Barta Barri, stájníka Tito Garcia, jako přítel hrdiny na začátku se objeví José Calvo a mihne se tu v miniroličce Aldo Sambrell. O kameru se postaral Massimo Dallamano no a o hudbu, která je tím nejlepším z celého filmu, samozřejmě nikdo jiný než Dan Savio. Ehm, tedy Ennio Morricone.

První hodinu jsem uvažoval o nižším hodnocení, moc mě to nebavilo, ale konec překvapivě začal. I proto nakonec půjdu výš, než jsem chtěl.Je to sice film, který stojí za zmínku jen kvůli tomu, že jde o první špageťák asi vůbec, ale možná by bez něj nebylo nic dalšího. 6/10

a.k.a. Gunfight at Red Sands
Režie: Ricardo Blasco
Hrají: Richard Harrison, Giacomo Rossi Stuart, Mikaela, Daniel Martín, Barta Barri, José Calvo, Tito Garcia, Aldo Sambrell
Hudba: Ennio Morricone
Produkce: Jolly Film, Unidis
Itálie / Španělsko 1963