OHNIVÉ ZNAMENÍ & ZLATÉ ÚDOLÍ

Na začátku 90. let vypukl velký hlad po všem,co do té doby nebylo. Kromě spotřebního zboží, cest do zahraničí a spousty nových západních kulturních artefaktů si mnozí stýskali po starých časopisech, které komunisté zrušili. Pokusy o obnovu Mladého hlasatele hned dvakrát nevyšly, mimo záplavy různých vydání Rychlých šípů (v prvních letech po revoluci vyšly hned v několika různých edicích najednou) tak byly sestaveny dvě knihy, které vybíraly to nejlepší z oněch starých časopisů. První, Ohnivé znamení (1990, podle povídky Otakara Batličky), zpracovává především Mladého hlasatele (Melantrich 1935 - 1941) a Malého čtenáře (J. R. Vilímek 1882 - 1941) a částečně i Vpřed (Mladá fronta 1945 - 1951), a zahrnuje především povídky a komiksy - zejména Rychlé šípy.

Z povídek je tu především Otakar Batlička, a tyto jsou asi nejzajímavější a nejatraktivnější. Nevím, co jsem z nich četl, žádnou si podle názvu nepamatuji, a ty dvě, co jsem si přečetl pro osvěžení taky nevím, zda jsem kdysi četl nebo ne. Něco mi to říkalo. Každopádně to vůbec není špatné - tedy tehdy jsem možná byl nadšenější, ale nepamatuju si to. Z povídek z Malého čtenáře jsem pravděpodobně nečetl nic. Nic mi to neříká. Teď mě zaujaly povídky Aloise Musila z prostředí Orientu - že by předobraz pro Žlutého ďábla šejka Peterky? :) Všechno je doplněno původními ilustracemi, takže povídky mají i pěkná záhlaví. Podle závěrečné poznámky mezio ilustrátory najdeme Bohumila Konečného - Bimbu, pak Miloše Nováka či architekta Ferdinanda Fialu.

Z komiksů tu jsou především Rychlé šípy (výběr, zdaleka ne všechno), a to v barevné úpravě z konce šedesátých let, takže různobarevná pozadí. Založení klubu je ve čtyřech dílech z roku 1947 (takže "Protestuji! To je nečestné a nesportovní!" a ne jen "Ztracený závod! To je nečestné..."). Od původního dílu Rychlé šípy hrají dívadlo se zřejmě originál ztratil, takže byl do Vpředu nakreslen nově a tato verze se objevuje i zde, stejně jako pár dalších drobných překreslení a textových úprav (ano, učitel se ani tady neoholí a nechá si jen narůst plnovous). Na závěr jsou přidány i některé epizody Rychlých šípů již ze Vpředu. Druhým komiksem jsou tři stripy s Kačerem Donaldem, rovněž ze Vpředu. Na obálce jsou pak ilustrace Bohumila Konečného, původně z obálek Mladého hlasatele.

Druhý výbor nazvaný Zlaté údolí (1991), zpracovává především Vpřed a potom časopis Klas mladých (1923 - 1948). Opět obsahuje povídky a komiksy. Batlička zahynuvší za války už tu bohužel není, pod pseudonymem Dug Savigan se však skrývá Jaroslav Foglar a některé z jeho lepších povídek (Váhy života a smrti třeba). Kniha tentokrát začíná komiksem a to nikoli Rychlými šípy (ale i ty tu máme, opět výběr ze 2. a 3. ročníku Vpředu, chronologicky trochu proházený), ale Výpravou Toma Bartona Františka Běhounka a Václava Junka, vycházející ve Vpředu ve 2. ročníku. Tu jsem sem kdysi dával skenovanou, ale v ne moc dobrém rozlišení. Toma Bartona se týče i článek o prehistorických zvířatech, která se v seriálu vyskytují, a upozornění na technickou chybu. K Rychlým šípům ještě poznámka - díl Potápníci vyzývají k boji se zřejmě taky nedochoval, i v souborné knize je poměrně nekvalitně natištěn, a zde to dokonce vypadá, že ho někdo podle Fischerových obrázků překreslil. (Po porovnání se totéž týká i dílu Rychlé šípy se předstihují, a zde se překreslená verze dostala i do souborné Olympijské edice.)

Další povídky jsou z Klasu mladých a působí školometským a naučným dojmem - ostatně takové bylo i zaměření časopisu. Ale mezi autory najdeme i Karla Čapka, Františka Langera či Vladislava Vančuru. Ze Vpředu tu pak kromě Foglara najdeme i povídky Františka Běhounka (včetně delší prózy V horách Větrné řeky), a pár dalších autorů. Ovšem kromě povídek tu najdeme i Foglarovy rady a návody z rubriky Z bobří hráze a také hru Zlaté údolí. Ilustrace u textů pocházejí většinou opět od Konečného.

Celkově myslím, že obě knihy jsou docela dobrým přehledem, které sice ty staré časopisy idealizují (zrovna jsem našel skeny Vpředu, a v číslech po únoru 48 jsou tam velké fotky Gottwalda a Stalina a radost, že teď bude všechno konečně skvělé), ale zase přibližují, proč byly ve své době tak oblíbené. Já je z antikvariátu koupil hlavně kvůli Batličkovým povídkám, nedařilo se mi najít jiný soubor. Když si tak vezmu časopisy, co jsem četl v dětství já, tak buď to byly samé komiksy (Čtyřlístek, Kačer Donald) a sem tam rubrika s obrázky, které poslaly samy děti. V ABC byly samé články buď o přírodě, nebo o něčem, co zrovna frčelo - přestal jsem to kupovat, když tam byly pořád jen mobily, do komiksové série o vědcích násilně nacpané nahotiny a Snowboarďáci (kamarád později, když jako dárek dali do příbalu umělé hovno). Povídky si nikde nepamatuji. Přitom bych si je býval přečetl určitě radši než ty přiblblé články stále o tomtéž.

Co se týče podobných výborů, o deset let později se v nich pokusilo pokračovat nakladatelství Leprez, které vydalo knihy plné povídek a komiksů ze Vpředu, Junáka a Mladého hlasatele 13 nožů z Jamboree, Závod o měsíc, Sázka v klubu AGS a Příběhy statečných, přičemž poslední dva svazky byly věnovány čistě Otakaru Batličkovi. V Závodu o Měsíc je i komplet Výprava Toma Bartona, zabloudila tam i Schekova komiksová verze Srubu u zlatého klíče. Tehdy slibovali ještě pátý díl, ale zřejmě nevyšel, což je škoda - hlavně proto, že v něm měla být nikdy nevydaná druhá část Výpravy Toma Bartona. (Já se tehdy k těmhle knihám nedostal, jen matně si je pamatuju z knihkupectví.) No a jestli se něco podobného objevilo i později, netuším. Asi ne.

POLIZIOTTO SUPERPIU (1980)

"Až bude po všem, budeš večeřet s bělochem číslo jedna."
Superhrdinský film v podání Terence Hilla, vytvořený dávno před tím, než začaly být parodie na superhrdinské filmy cool. Všichni ti hrdinové pokousaní radioaktivními pavouky a přežívající nukleární výbuchy, které odzbrojí mimozemská látka se mohou jít vycpat - Dave Speed přežil infračervené záření a odzbrojí ho právě červená barva v jakékoli podobě. Navíc je svým konáním pro lidi prospěšnější, než všichni ti supermani, kteří při boji se šílenými superpadouchy rozmlátí celé město - Dave přeparkovává špatně parkující auta, odhaluje zločiny a chytá náboje do pusy.

Tahle linka je skvělá, stejně jako pošťuchování Hilla a Ernesta Borgninea coby jeho naštvaného šéfa. Zamrzí ovšem zápletka, která je totožná jako všechny ostatní hillovsko-spencerovské komedie z této doby. Prostě mafiáni a tečka. V první polovině je jich navíc strašně málo. Vlastně jsem kvůli zápletce tenhle film málokdy dokoukal. První hodinu jsem viděl snad dvacetkrát, ale poslední část už tolikrát ne. Marc Lawrence je jako hlavní padouch křečovitý, Joanne Dru sice vypadá (ostatně byla) jako hvězda starých filmů, ale jako padouch taky není nijak výrazná. A Sal Borgese, Claudio Ruffini a Sergio Smacchi jako trio přitroublých padouchů to už moc nevytrhnou, byť jejich kontrola na letišti je skvělá.

Lacinou trikovou stránku tomu vyčítat rozhodně nebudu, naopak tomu přidává trochu na rozmarné atmosféře. Komu by vadilo, že když jde Hill po vodě, je pod ním vidět molo, když jsou s Borgninem na obří žvýkačkové bublině, jsou na ní vidět švy, ostatně sám let na modrém pozadí taky není vůbec dobře udělaný. Tady to nevadí. Stačí prosluněné Miami, pohodová hudba, která se do zblbnutí opakuje dokola, Hillovo blbnutí a Borgnineovo vztekání, abych se bavil. 7,5/10

PS. Vždycky jsem to sledoval s tím hrozným VHS dabingem s Pavlatou. Teď jsem zkusil televizní dabing se Skopalem. Má sice mnohem lepší obsazení, ale překlad kupodivu přidává body té VHS. Například když na začátku šéf vyčítá Borgnineovi, že poslal Hilla na smrt, řekne mu "strážníku Dunlope", na ČT jen "Dunlope" - tím ale nedává smysl Borgnineova reakce, protože tím mu oznámil, že byl degradován. Stejně tak v nemocnici, VHS: "nemá v těle jedinou kost celou", ČT "nemá v těle jedinou kost zlomenou". Na to druhé přece nesedí Evelynina reakce. A taky mi chyběly ty blbě přeložené hlášky jako "fazole Azuki", "běloch číslo 1", "Havaja Hunkaka" nebo Soukupovo "Kurva!", když Hill chytí kulku mezi zuby.

a.k.a. Superpolda, Superfuzz, Superčmuchal
Režie: Sergio Corbucci
Hrají: Terence Hill, Ernest Borgnine, Joanne Dru, Julie Gordon, Marc Lawrence, Sal Borgese, Claudio Ruffini, Sergio Smacchi
Hudba: Carmelo a Michelangelo la Bionda
Scénář: Sabatino Ciuffini, Sergio Corbucci
Produkce: Warner - Columbia Films, Avco Embassy
Itálie 1980

THE GREAT ESCAPE (1963)

24. března 1944 uteklo 76 spojeneckých důstojníků z tábora Stalag Luft III. Vykopali tři tunely, jeden však byl objeven. Uprchlíci si vyrobili falešné civilní oblečení, falešné doklady, naučili se německy. Pouze třem z nich se však podařilo utéct na svobodu, zbytek byl pochytán. Třiadvacet z nich bylo vráceno do tábora, padesát jich bylo popraveno a tajně spáleno. Mezi nimi byl i plukovník Arnošt Valenta, český letec RAF.

Při čtení o podrobnostech útěku mě překvapuje, jak se filmová adaptace málo odchyluje od reality. Valenta se v ní bohužel neobjevuje, národnosti byly zhuštěny - drtivá většina tábora jsou Britové, tři Američané, jeden Polák a jeden Australan. Vůbec postavy byly spojeny třeba ze dvou, ze tří - ono by při množství zajatců asi nebylo možné, aby zde bylo třeba třicet hlavních postav. I tak je tu těch důležitých a výraznějších docela dost, přesto se Sturgesovi povedlo, že v nich divák absolutně nemá zmatek, každá je nějak odlišená a snad každou si člověk oblíbí. Taky s každým zhlédnutím objevuju někoho dalšího, koho lze sledovat. Napoprvé jsem se samozřejmě soustředil na McQueena, Bronsona, Pleasence, později třeba na Ashley-Pitta, Cavendishe, a teď mě zase zaujal Haynes, kterého prve Gordon Jackson zmate při zkoušce z němčiny a následně prchá v přestrojení za vojáka.

Obsazení filmu je takřka dokonalé. Zvláště Britové válí, z Američanů je asi nejlepší James Coburn jako vtipný Australan s obřím kufrem. Steve McQueen je sice hrozně cool, jeho motorku, odchody na samotku i házení s míčkem nejde nežrat, ale v některých scénách docela přehrával. Charles Bronson pak imituje polský přízvuk tak, až je občas nechtěně směšný. Klaustrofobie mu ale šla docela dobře. Vadí to ale celkovému dojmu? Mně tedy ne. Dál tu máme ještě Jamese Garnera coby handlíře, který sežene snad úplně všechno, Donalda Pleasence coby slepnoucího padělatele, pozorovatele ptáků, milovníka čaje (hned jsem si taky musel uvařit), Richarda Attenborougha jako velkého organizátora,  Gordona Jacksona jako jeho pobočníka a další a další a další.

Spousta lidí si různě stěžuje, že tábor je příliš pohodový, že se tam mají jako na dovolené a že se tam provádějí až moc komické kousky (viz moje oblíbená scénka s převlekem za ruské zajatce). Částečně s tím souhlasím, přidat trochu aspoň na buzeraci ze strany dozorců by neškodilo. Na druhou stranu mám pocit, že tato část diváků jednak nedávala pozor na začátku, jednak si plete zajatecké tábory s vyhlazovacími. Klíčem k té atmosféře je velitel Von Luger, který není nacista, je to pilot, který zajatce bere jako kolegy piloty, a jak sám říká, jde mu o to prostě tam tu válku v klidu přečkat. Zjevně má i u svých trochu více svinských podřízených dostatečnou autoritu, aby zajatce příliš nešikanovali. A kdo se diví, že zajatci vůbec chtějí utíkat, ten zjevně není schopen vůbec myšlenku filmu pochopit.

Možná bych měl maličkou výhradu k jazykům. Až příliš mnoho Němců totiž umí v této době až příliš dobře anglicky. A občas se Němci mezi sebou baví anglicky i ve chvílích, kdy by dávala smysl spíš němčina. Ta není titulkovaná, takže v ní zazní spíše nedůležité informace, nebo zní ve chvílích, kdy je to nezbytně nutné. Ale jazykové znalosti zaráží především u komického bachaře Wernera. Ale to je častá filmová chyba, cizinci mají silný přízvuk, ale neskutečně bohatý slovník. Tady to nejde do takové absurdity jako jinde, ale přesto je těch anglicky mluvících cizích postav moc.

I přesto, že film má téměř tři hodiny, se u něj nedokážu nudit. Není v něm snad jediná slabá chvilka. První skoro dvě hodiny sledujeme přípravy na útěk, ve zbylé hodině pak útěk samotný. Akce střídá akci, napětí nepolevuje a na konci pěkně zamrazí. I zde jsou trochu humornější pasáže s Jamesem Coburnem, které ale nijak neruší vážnost toho ostatního. Kapitolou samou pro sebe je soundtrack, který Elmer Bernstein skládal snad přímo v kině. Tam je fakt ozvučený naprosto přesně snad každá pohyb, každá akce. Fakt nemám, až na ty drobnosti výše, co bych tomu vytknul. Součást mého Top 10. 10/10

a.k.a. Velký útěk
Režie: John Sturges
hrají: Steve McQueen, James Garner, Richar Attenborough, James Donald, Charles Bronson, Hannes Messemer, Donald Pleasence, John Leyton, James Coburn, David McCallum, Gordon Jackson a další
Hudba: Elmer Bernstein
Scénář: James Clavell, W.R. Burnett 
Produkce: United Artists
USA, 1963

10 LET SE SPAGHETTI WESTERNY

Deset let jsem snil o téhle chvíli. Deset let! Každou noc. Každou noc.

Feed s oblíbenými blogy, který mám tady v panelu, mě občas trkne k něčemu, co by mi samotnému nedošlo. V úterý vydala na své stránce Odpadlik123 článek, kde se rozepsala o tom, že je to přesně pět let, co viděla první spaghetti western, a jak jí to změnilo život. A já si uvědomil, že já mám letos taky výročí, ale desetileté. Respektive, že už to proběhlo. Někdy v únoru, přesné datum nevím. Pamatuju se jen, že jsem byl nemocný, trávil jsem dny u počítače a na čsfd jsem při vyhledávání westernů, které by mohly být dobré, našel Tenkrát na Západě. Italové? Nejlepší western? Už nevím, jak to přesně bylo, nějak jsem se odtamtud dostal k Malému unavenému Joe, a zkrátka a dobře jsem zjistil, že existuje celá řada zajímavě vypadajících westernů evropského původu, které se nazývají spaghetti westerny.

Předtím jsem toto sousloví slyšel v souvislosti právě s Malým unaveným Joe, o kterém táta u televize pronesl, že je to "špagety western". Tehdy (asi o rok dříve) mi to přišlo strašně vtipné. Až pak jsem si uvědomil, že se to vztahuje i na ty vážné filmy, a že už je to vlastně odborný termín. Pak jsem tedy viděl Tenkrát na Západě a můj život už nebyl jako dřív. :)

Co bych dělal, kdybych neznal Sartanu?

V mým nadšení mě tehdy podpořily i webový stránky, který jsem objevil. Z A Fistful of Westerns  jsem zjistil, jak rozsáhlé spaghetti westerny jsou, kolik jich je, kdo všechno v nich hrál... (Teď zjišťuju, že se tam autorovi některé filmy pod různými názvy množí). Na Shobaryho stránce jsem pak nacházel, co je lepší, co horší, na co bych se měl podívat v první řadě, na co bych se neměl dívat vůbec (to už jsem taky neposlechl).

Na světě jsou dva druhy lidí. Ti, kteří mají rádi spaghetti westerny, a ti, kteří kopou.

Mezi webovými inspiracemi bych asi neměl opomíjet Erlův blog, který jsem objevil v této době, a kde tehdy Erl psal mnohem víc a hodně právě o špagetách (skrze něj jsem vlastně postupně objevoval z Itálie snad všechno... spaghetti, giallo, poliziotteschi... Edwige Fenech, Franca Nera, ale třeba i japonský filmy s Mifunem, Katsuem či Nakadaiem...) dále Pinkass, který jsem objevil skrze aktivity bloggera Ady na fóru na lidech.cz, jak u westernů, tak u Clinta Eastwooda. Samotné filmy jsem sháněl po různu - tehdy frčelo Warfórum, takže klasika s Rapidsharem či Megauploadem, taky jsem hledal na googlu, až asi po roce jsem objevil Cinemageddon a založil si tam první z několika účtů (protože mi vždy leech převýšil seed).

No a mezitím jsem založil tenhle blog. Primárně ne za účelem seznámit českou veřejnost s tímhle fenoménem, pokud se pamatujete na ten otřesnej úvodní článek, co už jsem raději smazal, tak je vám asi jasné, že to tu původně ani žádné zaměření nemělo. Ostatně první záhlaví bylo se Šimonem a Matoušem. Pokud se nepletu, prvním spaghetti westernem, o kterém jsem (hned asi druhý nebo třetí den) psal, byl Django.

Takže deset let znám spaghetti westerny, viděl jsem jich něco ke sto osmdesáti. Teď už tři měsíce nic, ale zase naposled to byl monstrózní sedmifilmovej maraton, po kterým bych se nedivil, jestli jsem ze spaní dělal "pšššbum!" (to měl bejt takovej ten typickej špagetovej zvuk koltu). A film Tre pistole contro Cesare ukázal, že i teď lze najít kousek, který sice není nijak extra kvalitní, ale zato je zábavný a příjemný. Cíle a plány v tomhle ohledu nemám. Vidět úplně všechny se mi asi nikdy nepoštěstí. Film Crisantemi per un branco di carogne je asi ztracený nadobro. A až dokoukám všechny dostupné, co pak budu dělat? Co se zbytkem života? Budu si pořád dokola pouštět ty, které znám? Objevím něco nového? Oslepnu? A co Jan Tleskač?

Není nad rodinnou zábavu

Ještě jedna drobnost - je to čtrnáctistý článek, který tu publikuji (plus mínus). Tak náhodou to akorát vyšlo.

A kdo tu najde nějaký bilanční článek bez Claudie, dostane bod. (Vidíte, jak si ti hoši hezky tiše hrají?)

OCTOBRIANA A RUSKÝ UNDERGROUND

Nejslavnější česká komiksová postava silně připomíná Járu Cimrmana. Nikdo neví, že je česká. V České republice ji skoro nikdo nezná, zato v západních undergroundových kruzích vyvolala pozdvižení. Její praví autoři ji nevytvořili tak, jak se proslavila. A podle legendy těmi autory ani nejsou oni, ale sovětští disidenti. Taková je Octobriana.

Petr Sadecký

Na počátku všeho stál Petr Sadecký. Dnes bychom o něm řekli, že je geek či nerd (jak se to liší?) - hubený, kudrnatý, obrýlený, měl málo kamarádů a utíkal do světa fantazie, v jeho době ještě tvořeného hlavně knihami a filmy. Dobrodružná literatura od Karla Maye, Otakara Batličky či Jaroslava Foglara ho nadchla, a především ilustrace Zdeňka Buriana a Bohumila Konečného - Bimby. Již v útlém věku oba umělce začal navštěvovat a blízce se s nimi spřátelil. Jeho obdiv k Burianovi byl až chorobný - když později studoval na FAMU, neustále se na něj snažil zavést v hodinách dějin umění řeč, psal o něm práce, články, došlo to tak daleko, že si chtěl později vzít malířovu dceru - o šestnáct let starší, v té době již dvakrát rozvedenou matku dvou dětí. Kromě geekovství byl i grafomanem, snílkem a fabulátorem, který si neustále něco vymýšlel.

Bohumil Konečný - Bimba a Zdeněk Burian

Brzy mu přestal stačit obdiv, chtěl své vzory, tedy Konečného a Buriana, překonat. Kreslit tolik nedokázal, proto vymyslel megalomanský projekt, s kterým hodlal prorazit ve světě. Přesvědčil Konečného, že je možnost získat velkou zakázku na vytvoření velkého dobrodružně-erotického komiksu, jen je třeba dodat pár návrhů zdarma. Nadiktoval mu, co má kreslit, a důvěřivý Konečný kreslil. Burian měl zase namalovat obálky ke komiksu, který byl pracovně nazván Amazona a jeho hrdinkou byla polonahá vnadná divoška. Na jaře 1967 si Sadecký od Konečného, Buriana, Miloše Nováka a dalších výtvarníků půjčil stohy jejich kreseb včetně všeho, co souviselo s Amazonou - a emigroval do Západního Německa.

Tam se snažil kresby udat, ovšem Amazona tvořená Konečným byla proti soudobému západnímu komiksu dost zastaralá. Proto se nakonec Sadecký rozhodl kresby upravit - přimaloval Amazoně na čelo pěticípou hvězdu, přejmenoval ji na Octobrianu, k některým ilustracím nalepil obrázky Lenina a vymyslel si dechberoucí legendu, které pro neznalost poměrů věřil kdekdo. Podle ní Sadecký údajně v roce 1961 (v 18 letech!) přednášel na univerzitě v Kyjevě, kde se seznámil s partou disidentů vytvářejících undergroundový komiks o Octobrianě, ženě bojující proti sovětské vládě za skutečné komunistické ideály. Požádali prý Sadeckého, aby některé díly uvedl na západě, a on to udělal. Když roku 1971 kniha Octobriana and the Russian Underground vyšla, způsobilo to otřes na obou stranách železné opony.

Západní levicoví umělci byli uchváceni existencí sovětského undergroundového komiksu, a legenda začala žít vlastním životem. Octobriana měla vliv třeba na Davida Bowieho, který ji dokonce hodlal zfilmovat, mnozí britští, američtí, ale i finští autoři komiksů ji zapojili do svých děl, protože ji považovali za postavu, na kterou nejsou autorská práva (protože se domnívali, že taková věc v SSSR neexistuje, všechno přece patří všem). V roce 2003 byl dokonce ve Finsku natočen krátký amatérský film.

Jedna z moderních Octobrian

Na východě to bylo o dost smutnější. Konečný se naštěstí o Sadeckého záměrech dověděl včas a proto poslal ještě před vydáním knihy několik dopisů na úřady, že s tím nemá nic společného, proto nebyl vyšetřován, přesto byl novinami a televizním dokumentem vykreslen jako člověk, který se sníží za pár dolarů k čemukoli. Aféra mu zničila kariéru a v následujících letech už kreslil jen pro pár novin. Burian z toho díky spolupráci s paleontology vyvázl daleko lépe a mohl tvořit až do smrti v roce 1981. Konečný zemřel roku 1990 zapomenut. Sadecký zemřel nedlouho po něm na nádor v mozku.

Docela škoda je, že původní kniha u nás dodnes nevyšla. Seznámit se s původní Octobrianou, všemi obrázky a původními Sadeckého texty tak nelze jinak než z originálu, pokud se k němu lze dostat. Původní kniha samozřejmě nebyla normálním komiksem, začíná dlouhým úvodním textem, v němž Sadecký líčí, co to vlastně je, a následují ukázky, tj. Konečného, Burianovy a Novákovy ilustrace, do nichž jsou zamontovány komunistické symboly a text v angličtině či párkrát i v ruštině, nebo úplně chybí. Jediné, co tu kromě článků, které Octobrianu sem tam připomenou, vyšlo, je monografie Tomáše Pospiszyla z roku 2004, kterou jsem si zapůjčil proto, že jsem myslel, že se tam najde i všechno z původní knihy a k tomu vysvětlující statě. Místo toho jde o normální monografii, kde se dočtete všechno, co jsem napsal výše, a mnohem víc.

Náčrtky Amazony, tedy ještě bez hvězdy

Na začátku najdeme několik stran jednoho příběhu Octobriany, kterak zdolává obrovského mrože. To vše s prázdnými řečovými bublinami, takže zorientovat se je trochu těžké. Pak už tam jsou z původní knihy jen ukázky, a vše černobílé. Zato je zde přefocena řada dokumentů od dopisů přes novinové články až po náčrtky a podobně. Nechybí ani ukázky ze zahraničních nových Octobrian. V textu najdeme i profily Buriana a Konečného, poměrně rozsáhlý text o Sadeckém a zařazení do kontextu sovětské neoficiální tvorby, která skutečně, podobně jako na západě pop-art, pracovala s komunistickými symboly, ale vlastně až po Octobrianě. Navrch ještě dostaneme nový komiks vytvořený Karlem Jeriem pro časopis Aargh, ale kupodivu v angličtině. Kniha byla stylově graficky upravena tak, aby připomínala samizdat - font Courier New, škrty, ruční přípisky, podtrhávání. Ve výsledku to na mě působilo chaoticky.

Pospiszylova monografie

Příběh Octobriany je příběhem jednoho velkého podvodu, který zrodil podivnou legendu a zničil život jednoho umělce. Pospiszylova monografie ji mapuje skvěle. Jen je škoda, že jde o knihu o něčem, co český čtenář v podstatě pořádně neviděl. Chtělo to napřed vydat originál, a v plných barvách.