O existenci tohoto románu už vím samozřejmě dlouho. Jenže jsem se o něm dozvěděl zhruba ve stejné době, kdy strašně frčela Šifra mistra Leonarda, kterou nenávidím. Tehdy jsem ji po sto stranách odhodil s tím, že ano, je to čtivé, ale je to blbost. Pak jsem byl nucen vidět film, který už jsem tu zkritizoval. Potomek Ježíše a náhodou je to zrovna hrdinka filmu? Ježíš, to je na hlavu. O Umbertu Ecovi jsem tehdy slyšel prvně a jedním dechem od lidí, kteří tak velebili Browna. Tak se nedivte, že se mi do toho nechtělo. Pak jsme Eca brali na gymplu v literatuře (Brown se do výuky doufejme nikdy nedostane) a v rámci předvánoční hodiny jsme sledovali (ale nedosledovali) filmovou adaptaci se Seanem Connerym. Tehdy mě to zaujalo, ale nevrátil jsem se k tomu. Až teď, když jsem to dostal pod stromeček, jsem se rozhodl, že to zkusím, i když se mi do tak tlusté knihy příliš nechtělo.
 |
| Z Baskervillu. Vilém z Baskervillu. |
To, co se mi na tom líbilo asi nejvíc, je právě to, jak můžeme číst román různými způsoby. Na jednu stranu ho můžeme brát jako historickou detektivku obohacenou řadou faktů. Mě osobně více brala právě ta rovina historicko-teologická. Vlastně je to jakýsi souhrn dějin a filosofie počátku čtrnáctého století. Eco knihu doplňuje mnohými citáty, dlouhými teologickými disputacemi, filosofickými úvahami, občas odbočí a vysvětlí nějaké dějinné souvislosti, aniž by uhnul z hlavního děje. Vlastně jsem zaznamenal jenom dvě delší pasáže, které mě příliš nebavily - popis monumentální výzdoby chrámu v první polovině a v závěru Adsův sen o podivném chování světců a biblických postav, který je prostě příliš dlouhý a monotónní. Zase ale obojí má význam pro další děj. Trochu se divím, že to byl takový hit - ale předpokládám, že většina čtenářů prostě sledovala linii s vyšetřováním a linii s inkvizicí.
No a jistě by šlo odhalit mnohem více dalších vrstev. Například i boj mezi tmářstvím a vzdělaností, nebo třeba rozpor mezi vnímáním starého vypravěče a mladého novice. Ostatně starý vypravěč má na své tehdejší pocity i na mnohé jiné detaily obdivuhodnou paměť - ovšem vzpomínky sklerotika by asi tak zajímavé nebyly. Zajímavá je z tohohle hlediska proslavená erotická scéna, u které si pro vzletné popisy (píše to mnich) a mnohé citáty různých církevních autorit ani snad neuvědomíte, že jde vlastně o sex. Pokud si pamatuji na film, tam byla tato scéna naopak dost vzrušující (jeden spolužák - jak píšu, sledovali jsme to ve škole - z toho byl vzrušený natolik (do té doby spal), že začal vykřikovat nějaké sprosťárny - možná to byl důvod, proč jsme to tehdy nedokoukali, nevím). Z filmu se spousta rovin vždy ztratí - tohle je jen jeden příklad. Ale celý film jsem zatím neviděl. Prý končí jinak.
Jedna věc mě mrzí, ale to je moje blbost. Text je prošpikován mnohými latinskými, staroněmeckými, staroanglickými a jinými citáty, a přímo v textu nejsou přeloženy. Občas jsem se se svou chabou latinou snažil překládat, ale jediné, co zvládnu, jsou slova jako bona, laudamus, deus, ovo nebo Graeca non leguntur, takže pro mě Latinae non legitur a až když jsem knihu dočetl, všiml jsem si, že vzadu jsou vysvětlivky... Já bych se kop. Kromě toho jsou vzadu také Ecovy pozdější eseje ke Jménu růže, které jsou sice zajímavé, ale v půlce jsem je odložil, protože jsem měl pocit, že mi sice nejen odhalují mnohé skryté významy, ale zároveň posouvají moji vlastní interpretaci, tedy moje vlastní vnímání textu. Nejsem natolik vzdělaný, abych to pochopil plně. Třeba si na ty další záležitosti přijdu příště. Protože se k tomuto románu určitě ještě vrátím. A to s moc knihami nedělám.
