MUŽ TISÍCE TVÁŘÍ ZA MINUTU

Když mi bylo něco kolem deseti let, neexistovaly filmy, na které bych se těšil víc. Ať běžely kdykoli, v zimě, v létě, odpoledne, večer, vždycky jsem se s chutí díval. Věděl jsem, že Funès mě stoprocentně rozesměje.

Napoprvé mě tedy moc nepřesvědčil. Napřed jsem totiž viděl Četníka v New Yorku. První polovina je výborná. I po letech mi přivozuje úsměv na tváři už jenom pochodová melodie, za jejíchž zvuků se četníci naloďují, procházejí po lodi. A celá první polovina je zábavná (výuka angličtiny a návštěva psychiatra asi nejvíc). Jenže ve druhé, a vlastně už dřív, když jde o četníkovu dceru, vtip mizí a už je to poměrně nuda. Takže tenhle film se mi v těch cca osmi nelíbil a do funèsovek jsem se zažral patrně díky trilogii o Fantomasovi. Kterou vlastně moc nemusím dneska.

Je pravda, že jsem ty filmy už hodně dlouho neviděl, ale naposledy mi připadaly dost nevyrovnané. Temný příběh plný akce a mrtvol a do toho Funèsovo zběsilé šaškování, k tomu nepasující jemný humor Jeana Maraise, děsivý přízrak se zelenou maskou doprovázený děsivou varhanní skladbou... První díl je co se týče Funèse ještě dost umírněný, byť už tady je jasné, kdo z hlavní trojice Fantomas - Fandor - Juve je ten nejméně zajímavý, byť má nejvíce prostoru ze všech. Dvojka a trojka přidaly na bláznivinách, ubraly na atmosféře, ale i tak působí dojmem divného slepence. Navíc ty honičky! První film má skvělou dlouhou honičku, kde se vystřídá několik prostředků, skáče po střechách vlaku a podobně. Dvojka už vystřídá jenom auto, které se promění v letadlo, ve třetím díle už se jenom běhá po schodech zámku! Mimochodem, trojka už je i poměrně hloupá a dementní postavy kolem Funèse ji kazí. Louis de Funès totiž funguje především, pokud všichni okolo jsou normální.

Běžné odpoledne v práci. Zaměstnanci jsou unavení, nenáviděný šéf všechny buzeruje. Najednou se stane něco, co šéfa naprosto vykolejí, co naruší to běžné odpoledne. A tento šéf se najednou stane agresivním prckem, který vypadá, že mu přeskočilo. Zběsile křičí, rozhazuje rukama, koulí očima, rudne, padá na zem. A všichni okolo něho se ho snaží uklidnit. Takhle Funès funguje. Jenže ve chvíli, kdy zaměstnance hrají komici, kteří se snaží uhrát si vedle Louise vlastní komické číslo, efekt mizí. Stává se z toho jenom soutěž, kdo udělá větší bláznivinu. Možná i proto neměl Funèse moc rád Jean Lefèbvre, který si vedle něj ten prostor nedokázal urvat, zatímco Michel Galabru coby komik civilnějšího typu si ten prostor vytvořil a výborně se s Funèsem doplňoval. Blbec musí být vždycky jenom jeden. Když se Funès setká s dementním sluhou, který větu "v mém pokoji je oběšenec" vztáhne na sebe, nefunguje to. Jedině to fungovalo s Paulem Préboistem, kterému stačilo přiblble se usmívat a víc vlastně nemusel.

Nejvíce filmů Funès udělal s Jeanem Giraultem. Popravdě, jsou to většinou ty nejbláznivější. Spolupráce začala už dříve, ale zásadním byl Četník ze Saint-Tropez. Naprostá klasika. Film je sice pro jistotu rozdělen na dvě části, na část věnující se pedantickému otci a část věnující se jeho dospívající dceři (Geneviève Gradová), která se snaží zapadnout do kolektivu. Tato pasáž snad byla vytvořena ve snaze cílit na mladé publikum. Nicméně byť zde to ještě funguje, u druhého, výše rozebraného dílu, už bylo jasné, že i mladí chodí na toho legračního dědka a kolem jeho mnohem méně temperamentní dcerky se moc legrace nevymyslí. Nicole se objevila naposledy v mnohem marginálnější úloze ve třetím filmu Četník se žení, kde ji v roli ženského doplňku Funèse nahradila Claude Gensacová, jejíž postava byla zajímavější. Byť od dalšího dílu už jde prakticky o stejnou Funèsovu manželku, kterou Claude vytvářela tak často. U Giraulta ještě v Senzačních prázdninách či ve filmu Jo, dále třeba ve filmech Oskar a Hibernatus. Čtvrtý Četník ve výslužbě je ještě dost dobrý, poslední dva díly už ale vůbec nestály za to. Zvláště Četníka a mimozemšťany jsem nesnášel už jako malý.

To nejlepší ovšem Louis vytvořil společně s Gérardem Ourym. Jejich první spolupráci kde je hlavním ještě Bourvil, tedy Smolaře, jsem zatím neviděl, ale následující Velký flám je to vůbec nejlepší, co lze s Funèsem vidět. Kromě veselých jsou tu i dojemné pasáže, a byť jsou nacisté zesměšňováni, člověk se přesto o hrdiny bojí (což třeba u Sedmé roty už nehrozí, snad leda že bych se bál, aby si sami něco nezpůsobili). Souhra mezi Funèsem a Bourvilem je mimořádná (opět komik jiného druhu), k tomu bodrý Angličan Terry-Thomas a snad jenom ten šilhavý ostřelovač Modo je tak nějak navíc.

Pošetilost mocných už je z jiného soudku. Bourvil se měl k Funèsovi vrátit, bohužel těsně před natáčením zemřel a tak byl nahrazen Yvesem Montandem. Což ovšem dle mého filmu nijak neublížilo. S Bourvilem by se naráželo na jeho početné sluhy Jeana Maraise v jeho šermířských dobrodružstvích, Montand vypadá jako typický hrdina takového filmu (ostatně v adaptaci "předlohy", románu Victora Huga Ruy Blas, si Blase zahrál sám Marais), takže humor funguje trochu jinak, ale opět skvěle. Scénář je povedený, vtipný, navíc film vypadá skoro až jako spaghetti western! Krajina jižního Španělska, kde se možná Funès těsně minul s Jamesem Coburnem, Francem Nerem či Tomasem Milianem, westernová hudba Michela Polnareffa (ústřední téma jako by z nějakého špageťáku přímo vypadlo) a spousta starých známých ve vedlejších rolích, královským párem Karin Schubert a Albertem De Mendozou počínaje a grandy Eduardem Fajardem či Venantinem Venantinim konče.

Moc tu píšu o jednotlivých filmech, což jsem zpočátku vůbec nechtěl. Poslední Ouryho spoluprací je už funèsovsky klasičtější Dobrodružství rabína Jákoba, které sice má výborné momenty (továrna na žvýkačku), ale občas je až přehnaně bláznivé (a Louis vedle sebe nemá nikoho sobě rovného). Zapadá to do té linie filmů, které jsou už postavené vyloženě na tom, že Funès blázní, a co hůř, blázní i všichni kolem. Co s jeho postavou? Zamotáme ho do mezinárodního spiknutí (zde, Grand Restaurant pana Septima s geniální první částí a nudnou druhou), nebo mu rozmrazíme dědečka (Hibernatus), většinou ale snaha o nový příběh končí tím, že je Funèsův cholerik postaven tváří v tvář násilným charakterům, často mafiánům. Proč?

Cestu, jak naložit s touhle postavou, nenaznačily ani filmy Serge Korbera Piti piti pa s banální zápletkou nemanželského dítěte a hledání jeho rodičů, ani bizarní film Na stromě (chvílemi nudný, chvílemi výborný a kupodivu se mi víc líbila ta první část, kde si vystačí jen otec a syn Funèsovi a Geraldine Chaplinová). Po infarktu se cesta našla ve formě filmu Křidýlko nebo stehýnko Claude Zidiho, kde Louis (nuceně) ubral a humor je tak založen na něčem trochu jiném, bohužel hned následujícím filmem se vrací do starých kolejí a jeho filmy z konce sedmdesátých let mě už moc nebaví. Vlastně kromě obou posledních Četníků už jsem je neviděl celé.

V současnosti už se k těmto filmům tak často nevracím. Na televizi už se nedívám, a ve volném čase se radši dívám už na něco jiného. Konečně, to jádro nejlepších funèsovek dávno dobře znám, a když už člověk najde něco nového, bývá zklamán. Kolikrát i dabingem. František Filipovský Louise de Funèse nadaboval vskutku dokonale, ovšem po jeho smrti se nenašel žádný dabér, který by důstojně navázal. Všichni měli pocit, že je třeba napodobovat Filipovského, takže napřed dostal šanci Jiří Císler, jehož verze Jo sice není tak špatná, dělá to po svém, ale dabovat neumí, pokus s Jiřím Lábusem v Zelňačce se moc nevydařil a následně nastoupil Krampol, který už jenom Filipovského imituje a celé filmy jenom huhlá. A když už se Krampol přejedl, nastoupil přímo imitátor Faltus, který ovšem nedokáže společně s Funèsem hrát.

Ovšem jednou za čas mě přepadne nostalgická nálada a znovu se podívám na něco z těch nejlepších Funèsových filmů. Ostatně některé momenty, byť celé filmy tak dobré nejsou, jsou skutečně geniální. Kázání ve zchátralém kostele v Tonoucí se stébla chytá, stín Hitlera v Septimovi, židovský tanec v Rabínu Jákobovi, šílenství v Oskarovi, dort ve tmě ve Velkém flámu, či výuka angličtiny v Četníkovi mě rozesmějí i po sto desáté. A vlastně proto vám to tady všechno tak rozsáhle píšu.

Das ist přestávka.

FLAMENGO - KUŘE V HODINKÁCH

Flamengo od svého vzniku v 60. letech do konce své existence prodělalo dost velký vývoj. Zpočátku hráli spíše popové věci s Petrem Novákem, Karlem Kahovcem či Viktorem Sodomou, posléze přešli k blues, což potvrdili angažováním anglické zpěvačky Joan Duggan, která však později společně s kytaristou Františkem Franclem ze skupiny odešla. Zůstali tak jen bubeník Jaroslav Erno Šedivý, kytarista Pavel Fořt a klávesista Ivan Khunt, kteří pak přibrali baskytaristu Vladimíra Gumu Kulhánka a následně i Vladimíra Mišíka, který tou dobou odešel z Blue Effect. Jako poslední pak do nové sestavy přibyl saxofonista Jan Kubík. V této sestavě se vrhli i do natáčení první a bohužel i poslední dlouhohrající desky, kterou Flamengo vydalo. Paradoxně jde o jednu z nejlepších rockových LP, která tu kdy vyšla. Možná vůbec nejlepší.

Počátek sedmdesátých let obecně rocku v Československu moc nepřál, takže kapely tak trochu utíkaly jinými směry, pokud nechtěly skončit vyloženě v undergroundu. I díky netradiční přítomnosti saxofonu může tato deska znít i trochu jazzově, oproti různým jazzrockovým fúzím třeba Blue Effectu z této doby je tu však mnohem víc toho bigbítu. Když ale Kubík namísto saxofonu hraje na flétnu, zní to až skoro jako Jethro Tull. Právě tento jeden hráč naprosto mění tvář kapely, deska zní úplně odlišně od předchozích nahrávek (o době s Novákem ani nemluvě). Nicméně všichni hudebníci hrají perfektně, vypíchl bych ještě Kulhánkovu baskytaru a Fořtovu kytaru. Mišíka netřeba ani chválit, zajímavou změnou je zpěv Ivana Khunta v písni Stále dál.

Co ovšem samozřejmě každý zmiňuje v souvislosti s touto deskou jsou texty. V téhle době ještě většina českých bigbítových kapel zpívala anglicky. České texty měl snad jen Olympic, ostatní si i u vlastní tvorby radši dělali angličtinu, udělat dobrý český text uměl málokdo. Na tuhle desku, stejně jako na Město R od Framus Five, se podařilo získat ke spolupráci významného básníka Josefa Kainara. Já od něj četl jednu sbírku a měl jsem pocit, že rozumím tak třem básním z celé sbírky. Takže není překvapením, že všem metaforám z textů na téhle desce taky nerozumím. Ovšem ty texty úžasně zní. Jedinou píseň z desky Kainar neotextoval, jde opět o píseň Stále dál. Nicméně text Hynka Žalčíka je dost kvalitní a stylově přiblížený, že nějaký rozdíl ani nepostřehnete.

Zvláštní je, že písně na sebe nenavazují, přesto z desky mám pocit jakési kontinuality. To taky přispívá k pocitu, že deska tvoří jednolitý celek, ne jen směs písní, stejně jako texty, které jsou na podobná témata cesty. Proto vlastně nemůžu říct, kterou ze skladeb mám nejradši - byť ty poslední dvě, Stále dál a Kuře v hodinkách, se i díky současnému hraní skupinou Blue Effect, přiblížily určité hitovosti. Taky se mi to různě střídá, v současný době mám asi nejradši Já a dým, jindymi v hlavě zase hraje pořád Rám příštích obrazů... Ale jako celek je to výjimečná deska, kterou si kdykoli znovu pustím.

SPAGHETTI WESTERN - PLAKÁTY 26

A dnes se podíváme na zoubek filmům s Georgem Eastmanem.
(Zbytek obrázků po rozkliknutí článku. Což mimochodem upravím i u předchozích článků s plakáty.)

PINK FLOYD - US AND THEM

ERCOLE CONTRO MOLOCK (1963)

A další film s Gordonem Scottem, tentokrát klasická sandálovka z mykénského Řecka. Ovšem víc než o souboje jde vlastně o náboženské kulty, kdy se královna Mykén (Rosalba Neri!) snaží svému lidu vnutit boha Molocha, kterého navíc vtělila do svého syna, skrývajícího se v podzemí a mučícího nebohé dívky. (Nicméně modelky urputně bušící do bubnů coby Molochovy kněžky pobavily). Aby zásobila syna čerstvým masíčkem, tyranizuje Rosalba všechna města v okolí. Když se rozhodne žádat rukojmí i od Tirén, Glaucus, syn tirénského krále, se rozhodne jednat...

A tím Glaucem je Gordon Scott! Že by tento film měl Herkula v názvu jen kvůli tržbě? Asi teda jo, ale Glaucus, aby se neprozradil, používá právě jméno Herkules jako krycí. Do všeho se zamíchá Rosalbina nevlastní dcera Médea (Alessandra Panaro), po které touží zlý generál, do všeho strká nos velekněz, navíc se objevuje i princezna z jiného města pojmenovaná Déianeira, čili film je přeplněný krásnými ženami, pletichami, plánováním a podobně, ovšem na akci vlastně moc nedojde. Dva krátké souboje s gladiátorem Nellem Pazzafinim a pak válčení, které je ale dost nepřehledné. Nebyl jsem si úplně jistý, kteří vojáci kam patří, protože jednak nemají jednotné uniformy, resp. jejich uniformy se zatraceně podobají (přesněji, jejich zbroj, uniformy dááávno ještě nebyly), a jednak do filmu byly bohužel nastříhány i bojové scény ze starších filmů. Takže to dělá ještě větší guláš.

Hudbu složil Carlo Rustichelli... ale k jinému filmu, zde byla jen zrecyklována. Vůbec to na mě celé působilo jako snaha o velkofilm se sníženými prostředky. A upřímně, recyklace staršího materiálu je mi mnohem méně sympatická než hlouček statistů (pravda, tady statistů bylo i tak dost) předstírajících, že jsou dav. Navíc to bylo občas tak zmatené, že třeba jak dopadla jedna ze záporných postav jsem ani nepostřehl - není to tam, nebo jsem to přehlédl? Zkrátka, ani jsem se moc nebavil. Už si to znova asi pouštět nebudu. 6/10

Film má, na to, že tu vyšel jen v devadesátých letech na kazetách, docela povedený dabing se zajímavým obsazením. Scotta sice dabuje matador Rímský, ale dál tu dabují třeba Simona Stašová (Rosalba Neri), Jiří Langmajer, Jan Přeučil, Jana Boušková nebo dokonce Rudolf Hrušínský ml., kterého jsem snad nikdy nic jiného dabovat ani neslyšel (pravda, zrovna na tuhle roli (dabuje Molocha) se moc nehodil).

a.k.a. Moloch, Hercules Against Moloch, Conquest of Mycene
Režie: Giorgio Ferroni
Hrají: Gordon Scott, Alessandra Panaro, Rosalba Neri, Nello Pazzafini, Geneviève Grad, Arturo Dominici, Nerio Bernardi
Hudba: Carlo Rustichelli
Produkce: Euro International Film
Itálie / Francie 1963