Když mi bylo něco kolem deseti let, neexistovaly filmy, na které bych se těšil víc. Ať běžely kdykoli, v zimě, v létě, odpoledne, večer, vždycky jsem se s chutí díval. Věděl jsem, že
Funès mě stoprocentně rozesměje.
Napoprvé mě tedy moc nepřesvědčil. Napřed jsem totiž viděl
Četníka v New Yorku. První polovina je výborná. I po letech mi přivozuje úsměv na tváři už jenom pochodová melodie, za jejíchž zvuků se četníci naloďují, procházejí po lodi. A celá první polovina je zábavná (výuka angličtiny a návštěva psychiatra asi nejvíc). Jenže ve druhé, a vlastně už dřív, když jde o četníkovu dceru, vtip mizí a už je to poměrně nuda. Takže tenhle film se mi v těch cca osmi nelíbil a do funèsovek jsem se zažral patrně díky trilogii o
Fantomasovi. Kterou vlastně moc nemusím dneska.
Je pravda, že jsem ty filmy už hodně dlouho neviděl, ale naposledy mi připadaly dost nevyrovnané. Temný příběh plný akce a mrtvol a do toho
Funèsovo zběsilé šaškování, k tomu nepasující jemný humor
Jeana Maraise, děsivý přízrak se zelenou maskou doprovázený děsivou varhanní skladbou... První díl je co se týče
Funèse ještě dost umírněný, byť už tady je jasné, kdo z hlavní trojice Fantomas - Fandor - Juve je ten nejméně zajímavý, byť má nejvíce prostoru ze všech. Dvojka a trojka přidaly na bláznivinách, ubraly na atmosféře, ale i tak působí dojmem divného slepence. Navíc ty honičky! První film má skvělou dlouhou honičku, kde se vystřídá několik prostředků, skáče po střechách vlaku a podobně. Dvojka už vystřídá jenom auto, které se promění v letadlo, ve třetím díle už se jenom běhá po schodech zámku! Mimochodem, trojka už je i poměrně hloupá a dementní postavy kolem
Funèse ji kazí.
Louis de Funès totiž funguje především, pokud všichni okolo jsou normální.
Běžné odpoledne v práci. Zaměstnanci jsou unavení, nenáviděný šéf všechny buzeruje. Najednou se stane něco, co šéfa naprosto vykolejí, co naruší to běžné odpoledne. A tento šéf se najednou stane agresivním prckem, který vypadá, že mu přeskočilo. Zběsile křičí, rozhazuje rukama, koulí očima, rudne, padá na zem. A všichni okolo něho se ho snaží uklidnit. Takhle
Funès funguje. Jenže ve chvíli, kdy zaměstnance hrají komici, kteří se snaží uhrát si vedle Louise vlastní komické číslo, efekt mizí. Stává se z toho jenom soutěž, kdo udělá větší bláznivinu. Možná i proto neměl
Funèse moc rád
Jean Lefèbvre, který si vedle něj ten prostor nedokázal urvat, zatímco
Michel Galabru coby komik civilnějšího typu si ten prostor vytvořil a výborně se s
Funèsem doplňoval. Blbec musí být vždycky jenom jeden. Když se
Funès setká s dementním sluhou, který větu "v mém pokoji je oběšenec" vztáhne na sebe, nefunguje to. Jedině to fungovalo s
Paulem Préboistem, kterému stačilo přiblble se usmívat a víc vlastně nemusel.
Nejvíce filmů
Funès udělal s
Jeanem Giraultem. Popravdě, jsou to většinou ty nejbláznivější. Spolupráce začala už dříve, ale zásadním byl
Četník ze Saint-Tropez. Naprostá klasika. Film je sice pro jistotu rozdělen na dvě části, na část věnující se pedantickému otci a část věnující se jeho dospívající dceři (
Geneviève Gradová), která se snaží zapadnout do kolektivu. Tato pasáž snad byla vytvořena ve snaze cílit na mladé publikum. Nicméně byť zde to ještě funguje, u druhého, výše rozebraného dílu, už bylo jasné, že i mladí chodí na toho legračního dědka a kolem jeho mnohem méně temperamentní dcerky se moc legrace nevymyslí. Nicole se objevila naposledy v mnohem marginálnější úloze ve třetím filmu
Četník se žení, kde ji v roli ženského doplňku
Funèse nahradila
Claude Gensacová, jejíž postava byla zajímavější. Byť od dalšího dílu už jde prakticky o stejnou
Funèsovu manželku, kterou
Claude vytvářela tak často. U
Giraulta ještě v
Senzačních prázdninách či ve filmu
Jo, dále třeba ve filmech
Oskar a
Hibernatus. Čtvrtý
Četník ve výslužbě je ještě dost dobrý, poslední dva díly už ale vůbec nestály za to. Zvláště
Četníka a mimozemšťany jsem nesnášel už jako malý.
To nejlepší ovšem
Louis vytvořil společně s
Gérardem Ourym. Jejich první spolupráci kde je hlavním ještě
Bourvil, tedy
Smolaře, jsem zatím neviděl, ale následující
Velký flám je to vůbec nejlepší, co lze s
Funèsem vidět. Kromě veselých jsou tu i dojemné pasáže, a byť jsou nacisté zesměšňováni, člověk se přesto o hrdiny bojí (což třeba u
Sedmé roty už nehrozí, snad leda že bych se bál, aby si sami něco nezpůsobili). Souhra mezi
Funèsem a
Bourvilem je mimořádná (opět komik jiného druhu), k tomu bodrý Angličan
Terry-Thomas a snad jenom ten šilhavý ostřelovač
Modo je tak nějak navíc.
Pošetilost mocných už je z jiného soudku.
Bourvil se měl k
Funèsovi vrátit, bohužel těsně před natáčením zemřel a tak byl nahrazen
Yvesem Montandem. Což ovšem dle mého filmu nijak neublížilo. S
Bourvilem by se naráželo na jeho početné sluhy
Jeana Maraise v jeho šermířských dobrodružstvích,
Montand vypadá jako typický hrdina takového filmu (ostatně v adaptaci "předlohy", románu
Victora Huga Ruy Blas, si Blase zahrál sám
Marais), takže humor funguje trochu jinak, ale opět skvěle. Scénář je povedený, vtipný, navíc film vypadá skoro až jako spaghetti western! Krajina jižního Španělska, kde se možná
Funès těsně minul s
Jamesem Coburnem,
Francem Nerem či
Tomasem Milianem, westernová hudba
Michela Polnareffa (ústřední téma jako by z nějakého špageťáku přímo vypadlo) a spousta starých známých ve vedlejších rolích, královským párem
Karin Schubert a
Albertem De Mendozou počínaje a grandy
Eduardem Fajardem či
Venantinem Venantinim konče.
Moc tu píšu o jednotlivých filmech, což jsem zpočátku vůbec nechtěl. Poslední
Ouryho spoluprací je už funèsovsky klasičtější
Dobrodružství rabína Jákoba, které sice má výborné momenty (továrna na žvýkačku), ale občas je až přehnaně bláznivé (a
Louis vedle sebe nemá nikoho sobě rovného). Zapadá to do té linie filmů, které jsou už postavené vyloženě na tom, že
Funès blázní, a co hůř, blázní i všichni kolem. Co s jeho postavou? Zamotáme ho do mezinárodního spiknutí (zde,
Grand Restaurant pana Septima s geniální první částí a nudnou druhou), nebo mu rozmrazíme dědečka (
Hibernatus), většinou ale snaha o nový příběh končí tím, že je
Funèsův cholerik postaven tváří v tvář násilným charakterům, často mafiánům. Proč?
Cestu, jak naložit s touhle postavou, nenaznačily ani filmy
Serge Korbera Piti piti pa s banální zápletkou nemanželského dítěte a hledání jeho rodičů, ani bizarní film
Na stromě (chvílemi nudný, chvílemi výborný a kupodivu se mi víc líbila ta první část, kde si vystačí jen otec a syn
Funèsovi a
Geraldine Chaplinová). Po infarktu se cesta našla ve formě filmu
Křidýlko nebo stehýnko Claude Zidiho, kde
Louis (nuceně) ubral a humor je tak založen na něčem trochu jiném, bohužel hned následujícím filmem se vrací do starých kolejí a jeho filmy z konce sedmdesátých let mě už moc nebaví. Vlastně kromě obou posledních
Četníků už jsem je neviděl celé.
V současnosti už se k těmto filmům tak často nevracím. Na televizi už se nedívám, a ve volném čase se radši dívám už na něco jiného. Konečně, to jádro nejlepších funèsovek dávno dobře znám, a když už člověk najde něco nového, bývá zklamán. Kolikrát i dabingem.
František Filipovský Louise de Funèse nadaboval vskutku dokonale, ovšem po jeho smrti se nenašel žádný dabér, který by důstojně navázal. Všichni měli pocit, že je třeba napodobovat
Filipovského, takže napřed dostal šanci
Jiří Císler, jehož verze
Jo sice není tak špatná, dělá to po svém, ale dabovat neumí, pokus s
Jiřím Lábusem v
Zelňačce se moc nevydařil a následně nastoupil
Krampol, který už jenom
Filipovského imituje a celé filmy jenom huhlá. A když už se
Krampol přejedl, nastoupil přímo imitátor
Faltus, který ovšem nedokáže společně s
Funèsem hrát.
Ovšem jednou za čas mě přepadne nostalgická nálada a znovu se podívám na něco z těch nejlepších
Funèsových filmů. Ostatně některé momenty, byť celé filmy tak dobré nejsou, jsou skutečně geniální. Kázání ve zchátralém kostele v
Tonoucí se stébla chytá, stín Hitlera v
Septimovi, židovský tanec v
Rabínu Jákobovi, šílenství v
Oskarovi, dort ve tmě ve
Velkém flámu, či výuka angličtiny v
Četníkovi mě rozesmějí i po sto desáté. A vlastně proto vám to tady všechno tak rozsáhle píšu.
 |
| Das ist přestávka. |
Žádné komentáře:
Okomentovat