FLAMENGO - KUŘE V HODINKÁCH

Flamengo od svého vzniku v 60. letech do konce své existence prodělalo dost velký vývoj. Zpočátku hráli spíše popové věci s Petrem Novákem, Karlem Kahovcem či Viktorem Sodomou, posléze přešli k blues, což potvrdili angažováním anglické zpěvačky Joan Duggan, která však později společně s kytaristou Františkem Franclem ze skupiny odešla. Zůstali tak jen bubeník Jaroslav Erno Šedivý, kytarista Pavel Fořt a klávesista Ivan Khunt, kteří pak přibrali baskytaristu Vladimíra Gumu Kulhánka a následně i Vladimíra Mišíka, který tou dobou odešel z Blue Effect. Jako poslední pak do nové sestavy přibyl saxofonista Jan Kubík. V této sestavě se vrhli i do natáčení první a bohužel i poslední dlouhohrající desky, kterou Flamengo vydalo. Paradoxně jde o jednu z nejlepších rockových LP, která tu kdy vyšla. Možná vůbec nejlepší.

Počátek sedmdesátých let obecně rocku v Československu moc nepřál, takže kapely tak trochu utíkaly jinými směry, pokud nechtěly skončit vyloženě v undergroundu. I díky netradiční přítomnosti saxofonu může tato deska znít i trochu jazzově, oproti různým jazzrockovým fúzím třeba Blue Effectu z této doby je tu však mnohem víc toho bigbítu. Když ale Kubík namísto saxofonu hraje na flétnu, zní to až skoro jako Jethro Tull. Právě tento jeden hráč naprosto mění tvář kapely, deska zní úplně odlišně od předchozích nahrávek (o době s Novákem ani nemluvě). Nicméně všichni hudebníci hrají perfektně, vypíchl bych ještě Kulhánkovu baskytaru a Fořtovu kytaru. Mišíka netřeba ani chválit, zajímavou změnou je zpěv Ivana Khunta v písni Stále dál.

Co ovšem samozřejmě každý zmiňuje v souvislosti s touto deskou jsou texty. V téhle době ještě většina českých bigbítových kapel zpívala anglicky. České texty měl snad jen Olympic, ostatní si i u vlastní tvorby radši dělali angličtinu, udělat dobrý český text uměl málokdo. Na tuhle desku, stejně jako na Město R od Framus Five, se podařilo získat ke spolupráci významného básníka Josefa Kainara. Já od něj četl jednu sbírku a měl jsem pocit, že rozumím tak třem básním z celé sbírky. Takže není překvapením, že všem metaforám z textů na téhle desce taky nerozumím. Ovšem ty texty úžasně zní. Jedinou píseň z desky Kainar neotextoval, jde opět o píseň Stále dál. Nicméně text Hynka Žalčíka je dost kvalitní a stylově přiblížený, že nějaký rozdíl ani nepostřehnete.

Zvláštní je, že písně na sebe nenavazují, přesto z desky mám pocit jakési kontinuality. To taky přispívá k pocitu, že deska tvoří jednolitý celek, ne jen směs písní, stejně jako texty, které jsou na podobná témata cesty. Proto vlastně nemůžu říct, kterou ze skladeb mám nejradši - byť ty poslední dvě, Stále dál a Kuře v hodinkách, se i díky současnému hraní skupinou Blue Effect, přiblížily určité hitovosti. Taky se mi to různě střídá, v současný době mám asi nejradši Já a dým, jindymi v hlavě zase hraje pořád Rám příštích obrazů... Ale jako celek je to výjimečná deska, kterou si kdykoli znovu pustím.