KRAUSBERRY - OHNÍČKY

Docela by mě zajímalo, jestli je starší tohle nebo Prokopovy Krásný ztráty...

RIDE LONESOME (1959)

Další film ze série Ranown, kterou vytvořil v padesátých letech režisér Budd Boetticher s Randolphem Scottem v hlavní roli. Tady se mi zdálo, že v určitých momentech film předznamenává spaghetti westerny. Třeba sám Scott, který se drtivou většinu filmu jeví jako málomluvný chlapík, který sice pořád je dost pozitivní, ale první polovinu děje to vypadá, že mu jde jen o peníze. V té druhé se to zvrátí ještě tím způsobem, že je vlastně posedlý pomstou. Krásné exteriéry jako by z oka vypadly některým exteriérům ze spaghetti westernů. A některé záběry Italové také později okopírovali.

Nicméně pořád je to americký western. Béčko, abychom byli přesní. Scénář je přímočarý, ale příběh nevystačí ani na stopáž 75 minut. Tudíž i přes krátkost jednotlivých scén se protahuje různými zbytečnými motivy. Třeba ti Indiáni tam být vůbec nemuseli, v půlce zmizí a už je neuvidíme. Protahované jsou také rozmluvy mezi postavami, zvláště mezi hlavní ženskou hrdinkou a dvěma hlavními mužskými postavami, Scottem a Pernellem Robertsem.

Abych řekl pravdu, ani jeden z herců se mi moc nelíbil. Scott je dost toporný, jen stojí v pozoru a odříkává repliky, Karen Steele je sice potěchou pro oko, ale herectví asi nebyla její silná stránka, Roberts je celkem v pohodě, ale je to takový ten typický padesátkový hrdina, tmavovlasý opálený hromotluk typu Glenna Forda, Clinta Walkera a jiných. Králem špatného hraní však je zajatý bandita.

No a pak jsou tu dvě pozdější legendy. Na správné straně je James Coburn, který hraje totálního blba a nijak zvlášť taky neoslní. A hlavním padouchem je Lee Van Cleef, který je ve filmu dohromady asi tři minuty.

Ono tu totiž kromě krajiny neoslní nic. Boetticher režíruje rutinně, nezajímavě, jako by se jen kochal krajinou a co se mu jinak děje před kamerou jako by ho ani nezajímalo. Scény, které by jinde byly vypjaté a člověk by nervózně koukal na film a nemohl odtrhnout oči, jsem tu dokonce prozíval. A nijak neprospívá pohodičková hudba, která hraje v nevhodných momentech. Celkem jsem se nudil a asi už to nechci vidět znova. I když to bylo rozhodně filmovější než The Tall T. 6/10

Režie: Budd Boetticher
Hrají: Randolph Scott, Karen Steele, Pernell Roberts, James Coburn, Lee Van Cleef
Hudba: Heinz Roemheld
Scénář: Burt Kennedy 
Produkce: Columbia
USA 1959

MEIN ROTE BRUDER!

Když už jsem tu napsal o Foglarovi, chtěl jsem se zastavit i u Maye. Problém tkví v několika věcech. Já už si zaprvé nepamatuju, co všechno jsem četl a co ne. Vím, že jsem rozhodně četl hlavně ty divokozápadní knížky s Vinnetouem a Old Shatterhandem, po těch orientálních jsem neprahl a žádnou jsem vlastně nedočetl. Za druhé, vlastně vlastním jenom čtyři Mayovky, z toho jedna je výbor povídek s názvem Old Firehand, druhá podivné vydání Vinnetoua z Levných knih, kde první díl končí sbratřením hrdinů a smrtí Rattlera, správně to ještě pokračuje, třetí je blízkovýchodní, Divokým Kurdistánem. Ale to je docela kuriozita, jedná se o vydání J. R. Vilímka z roku 1905. Teda asi, protože chybí datace. Čtvrtá je pak povídka Ohnivá puška v sešitu z edice Dálky z r. 1991.
Takže o knížkách to tentokrát nebude, ale já tu vlastně ještě nic pořádně nenapsal o filmech! Recenze tu najdete na tři, z toho ani jeden nepatří mezi moje oblíbené. A přitom jsem ty filmy viděl všechny a víckrát.
No a teď začal semestr, neměl jsem na koleji co na práci, tak jsem se pustil do takového maratonu Vinnetouovek, počínaje Pokladem a Údolím smrti konče. Nevzal jsem všech šestnáct filmů. Na orientální filmy jsem neměl náladu, ty dva aztécké mě nebavily ani jako špunta a pak jsem samozřejmě nekoukal na Old Firehanda a Old Surehanda, ty už asi nikdy chtít vidět nebudu.
Tož vydejme se s Vinnetouem a Old Shatterhandem na cestu za dobrodružstvím...

(číst dál)

PINK FLOYD - THE GREAT GIG IN THE SKY

Napřed jsem ji moc nemusel, dneska je to snad moje nejoblíbenější z téhle desky. Kterou teda žeru celou. Možná bude recenze.

LE PISTOLE NON DISCUTONO (1964)

Předleonovský spaghetti western se vším, co od takového filmu čekáme. Jasný, kladný hrdina, zákeřní padouši, krásná dívka, veselý chlapec, plno dobrodružství, minimum brutality a na konec dokonce přijede kavalerie, aby spasila den. Hrdina je sice dost fotr, taky ho hraje stejný Rod Cameron, který v nezapomenutelně idiotském krautwesternu ztvárnil Old Firehanda. A nerozumím tomu, proč se jmenuje Pat Garrett, s tím skutečným nemá nic společného. Padouši jsou vlastně dva, v první půlce je to perfektní zloduch Horst Frank, který se prosadil i v pozdějších špagetách. Jenže ten film není o konfliktu mezi Cameronem a jím, ale o nápravě, spáse a statečnosti. Proto prim hraje jeho bratr poseroutka Ángel Aranda a Horst Frank musí poměrně brzy vyklidit pole. A zlikvidovat nejlepší postavu daleko před koncem, to je zločin. Jeho místo pak převezme klasická banda Mexičanů v čele se svalovcem Mimmem Palmarou a zbrklým José Manuelem Martínem, jenže absolutně nejsou zajímaví. Člověk si pak až do konce jenom odškrtává klasická klišé. Honička, přestřelka, bitka, hájení ranče, souboj s noži. A to mi na začátku přišlo osvěžující, že se tu ještě úplně všechno neřeší násilím, na rozdíl od pozdějších špaget. Ale pak to rychle upadne do zdlouhavého průměru. Navíc to zabíjí Caianova neinventivní režie, takže i potenciálně zajímavé pasáže typu blouznící žíznivý muž v městě duchů vyzní omšele. Takže to zachraňuje prakticky jenom výborná Enniova hudba. Hlavně titulní písnička Lonesome Billy, ta se mi líbí. 5,5/10
PS. Tak druhej ze série loni padesátiletejch filmů, jak jsem to nestih... A zbytek plánu třeba zvládnu během dalších deseti let a dokončení si necháme k šedesátce ;)
PPS. Někde jsem četl, že Leone točil Fistful of Dollars v kulisách po tomhle filmu. Asi to nebude úplně pravda, to městečko se tu totiž objevuje jenom v jediné scéně.

 

 

a.k.a. Bullets Don't Argue
Režie: Mario Caiano
Hrají: Rod Cameron, Horst Frank, Ángel Aranda, Mimmo Palmara
Hudba: Ennio Morricone
Produkce: Jolly Film, Unidis
Itálie / Španělsko 1964