A proč sem zas jednou nedat povídku...
VYMÍTÁNÍ
Otec Johann do té vesnice nechtěl. Cesta, ač pouze stokilometrová, trvala dva dny. Zpožděný vlak, navazující autobus zajížděl jen do deset kilometrů vzdálené obce. Po cestě přes les v husté mlze otec Johann zabloudil a obešel vesnici třikrát, než se dostal konečně, naprosto vyčerpaný, promočený, zpocený, špinavý, hladový, na místo, kde ho nikdo nečekal.
Liduprázdná náves s rozbitým pomníkem připomínajícím tři padlé z první a dva z druhé světové války. Přes cestu proběhla černá kočka a proletěl kus igelitu z nedaleké stavby. Toto místo už Bůh málem opustil, řekl si otec Johann. Je na čase to změnit.
Kostel byl v katastrofálním stavu. Už tři roky zde neměli kněze ani kostelníka. Hřbitov u kostela rozbitý, část hrobů rozpadlá, všude pomalu usychající, páchnoucí plevel. Uvnitř v kostele sutiny a vlhký pach, rozbité lavice, rozkradený mobiliář, oltář velmi chatrný. Prastarým varhanům chyběly tři píšťaly a klávesa malé E.
Otec Johann se celý večer poté, co zjistil, že na faře není zavedena elektřina a plynový kotel je rozbitý, modlil. Zabalil se do spacího pytle, všechny myšlenky na hřích zaplašil myšlenkou na Ježíše na kříži, a brzy usnul. Zdálo se mu, že je arcibiskupem. Zdálo se mu, jak mu papež třese rukou.
Uprostřed noci ho vzbudila rána. Otec Johann vstal, pokřižoval se a vydal se hledat její původ. Tmavá loď zčásti gotického, zčásti barokního kostela se zdála naprosto nepřehledná. Otec Johann neviděl na krok. Posvítil si baterkou, ale neviděl nic.
Ozvala se další rána.
Otec Johann pátral po tom, odkud rána přišla. Když se ozvala třetí, zdálo se mu, že z půdy. Vystoupal po dřevěných, velmi chtatrných schodech, až došel k těžkým dubovým dveřím s prastarým rezivým zámkem. Otec Johann vzal za kliku a dveře se neotevřely.
Otec Johann sešel ze schodů a došel zpět do své ložnice. Na stole ležel svazek velikých klíčů od všeho možného. Mezitím se ozvala další rána. Otec Johann se vrátil ke dveřím na půdu a začal hledat ten správný klíč.
Rány najednou přicházely rychle po sobě a byly hlasitější.
Otec Johann horečně hledal správný klíč a snažil se být co nejtišší. Kdo může na půdě být? Zloděj? Duch? Pekelný démon?
Otci Johannovi se tak třásly ruce, až mu klíče vypadly. Padaly nekonečně dlouho (aspoň to tak otci Johannovi připadalo), až dopadly na kamennou podlahu kostela, kde s ohromnou ozvěnou zazvonily.
Rány na chvíli utichly.
Otec Johann strnul a chvíli se jen tiskl ke zdi, čekaje, co se stane. Po chvíli čekání sestoupil ze schodů, klíče sebral a vyšel potichu zase nahoru. Znenadání pod ním jeden schod praskl, což ve veliké lodi kostela znělo opět jako ten nejhlasitější zvuk na světě.
Otec Johann udržel balanc a přes prasklý schod přeskočil. Vyšel úplně nahoru, našel správný klíč a odemkl.
Dveře se s hlasitým nestvůrným skřípěním ztuha otevřely a Johann stanul na půdě. Rozhlížel se po temném prostoru, ale kromě trámů, krovů, popadaných tašek a pootevřeného vikýře nic neviděl.
Ozvala se rána. Nebyla na půdě.
Otci Johannovi se pojednou zdálo, že rána vychází zvenku. Vyšel z půdy, zamkl za sebou, sešel ze schodů, dávaje pozor na prasklý schod, prošel přes kostel. Ač měl pocit, že našlapuje velmi tiše, kroky se ozývaly po celém prostoru s obrovskou ozvěnou. Konečně došel ke dveřím kostela, odemkl je a otevřel.
Vesnice byla stejně klidná jako ve dne. Vanul velmi silný vítr. V dáli vylo několik psů. Otce Johanna polekal zvláštní vřískot, než mu došlo, že to jsou mrouskající se kočky.
Náhle uviděl spoustu temných světýlek. Šel k nim blíž.
Na otce Johanna se šklebil hned tucet démonů. Z očí i rozšklebených úst jim šlo pekelné světlo a otec Johann měl pocit, že slyší i jejich pekelný smích.
Otec Johann popadl lopatu, která ležela větrem převrácená poblíž, a začal démony bít hlava nehlava. Jejich nestvůrné palice se rozlítávaly na kousky a na oděvu i těle otce Johanna ulípvala nestvůrně oranžová krev. Démoni se chechtali, ale pod ranami Johannovy lopaty zhasínala světla v jejich tvářích, které byly rozpůlené, rozčtvrcené, a ještě na menší kousky. A tu máš, ďáble! A tady! Tak! A ještě tady!
Již nesvítila světla v tvářích démonů. Před otcem Johannem byla hotová spoušť. Ale otec Johann znovu viděl, jak mu třese rukou papež, a za jeho hrdinný boj s ďáblem ho jmenuje arcibiskupem.
Druhého dne před farou zazvonili policisté. Prý že někdo zničil halloweenskou výzdobu, co si před školou udělaly místní děti. Měly tam lampičky z dýní. Škola je naproti kostelu, tak jestli otec Johann někoho neviděl.
S policisty, kteří se na Johanna dívali naprosto tupýma, mrtvýma očima, přišla místní učitelka. Otec Johann se s nenávistí díval na její ďábelsky temné oči, pekelně rudé rty a svůdná veliká kulatá prsa. Boj s peklem není v této vesnici ještě dokončen. Ďábel je tu v nové podobě a všichni okolo jsou jím již ovládnuti. Ještě bude dlouho trvat, než otci Johannovi potřese papež pravicí.
Tento příběh je zcela fiktivní a jeho podoba s jakoukoli skutečnou událostí z Moravy je čistě náhodná.
Žádné komentáře:
Okomentovat