BANG BANG ALL'ITALIANA

V poslední době jsem viděl pár filmů subžánru eurospy, kam se teda kroě napodobenin Bonda a dalších špionážních záležitostí řadí vlastně leccos, včetně adaptací komiksů a dalších maskovaných hrdinů, kteří jako by vypadli ze zažloutlých ilustrovaných stránek plných bublin a křiklavých barev. Trochu mě to v poslední době začalo zajímat. Jak člověk sleduje spaghetti westerny, giallo a další záležitosti, čte o tom, sleduje dokumenty, nějakým způsobem se seznamuje s italskou popkulturou 60. a 70. let jako takovou. Takže pokud měly westerny a další obrovský úspěch ve filmu, nepokusil se někdo ždímat tento úspěch i na jiném poli? Co třeba právě komiksy?

Problém v poznávání v tomhle případě tkví v jazykové bariéře. Italsky neumím, a byť v anglickém překladu se leccos těžko shání. Narozdíl od frankofonního komiksu u nás překlady z italštiny nemají žádnou tradici. Prakticky u nás, pokud vím,  vyšel jen Tex a nějaké práce Mila Manary. A nic z toho jsem nečetl. Takže tenhle článek bude přehled na základě četby veškeré jiné než komiksů jako takových.

Italové mají svoje slovo pro leccos, komiks není výjimkou. Označují je slovem fumetti, což je výraz označující komiksové bubliny (doslovný překlad by byl obláčky). Zatímco komunisté komiksy potlačovali jakožto západní úpadkovou degradaci, která čtenáře odvádí od četby skutečné literatury, fašisté v Itálii vycítili možnost nacpat propagandu i sem. Po válce je omezoval jen nedostatek papíru. Zajímavé je, že na jednom z komiksových časopisů té doby se podílel i Damiano Damiani, stejně tak se v této době komiksem zabýval Federico Fellini. Brzy začaly vznikat komiksové knihy, které s sebou přinesly zlatý věk italského komiksu. Což byla i šedesátá léta, kdy vznikla řada komiksových sérií pro dospělé, z nichž mnohé se podívaly i na filmová plátna.

Goldrake, neboli Belmondo a Andressová hrdiny komiksu.

A tehdy vznikl i subžánr "fumetti neri", vhodný pouze pro dospělé. Protože zatímco u nás se na komiksy pohlíží jako na čtení pro děcka, které z dospělých čtou jen v osobním životě neúspěšní nerdi snící o životě mezi elfy, ve světě tento pohled neplatí a neplatil. Ne, že by silná cenzura nefungovala i na Západě, právě v Itálii, spojená s katolickou církví, působila značně. Ale vládnoucí moci se nepodařilo, narozdíl od východního bloku, vnutit společnosti takový pohled, přetrvávající i 30 let po revoluci. Právě z důvodu, že fašisté pochopili propagandistické možnosti média. Narozdíl od komunistů, kteří takhle pochopili jen film. A to můžeme být rádi. (Na druhou stranu, u nás nikdy nevznikl komiks vhodný jen pro dospělé, který by měl velký vliv na společnost.)

Sadismus, erotika, lacinost, vše co v těchto výtvorech převládalo. Ale taky vycházel Topolino. To je, prosím, italský název Mickeyho Mouse.

Fumetti neri jsou určeny dospělým, což neznamená žádné umění, jako je to u nás. To, co obsahují žánrové filmy, o kterých tu píšu, obsahují i komiksy. Spoře oděné ženy, hrůzné násilí, nemorální chování. Je s podivem, že série Diabolik se udržela dodnes - série Kriminal a Satanik skončily po deseti letech a všechny ostatní poměrně záhy, právě vlivem cenzury, která neváhala tvůrce žalovat pro narušování mravního vývoje, a přísně trestat.

Vnadné tělo, exotické jméno, hrdinky jako lusk. Výše náhled toho, co je na stránkách potkávalo.

Aby se ušetřilo, většina sérií vycházela v kapesním formátu, což znamenalo méně okének (třeba jen dvě) na stránce, černobílou barvu a laciný papír, zároveň ale každé vydání mělo více než 100 stran (oproti americkým sešitovkám obsahujícím 22 stran komiksu a reklamy, které ho prolínají). Společným prvkem většiny hrdinů je, oproti americkému -man, přítomnost písmene K v názvu, písmene, které italština takřka nepoužívá.

Diabolik (1962 -)

Maskovaný padouch, kterému nemůže přijít na stopu policie, zatímco on s pomocí své milenky krade víc a víc. Inspirace Souvestrovým a Allainovým Fantomasem nezapřena, akorát Diabolika vytvořily ženy - Angela a Luciana Giussaniovy. První, úspěšný zářez do subžánru "fumetti neri", vycházející dodnes. V roce 1968 byl zfilmován Mariem Bavou s Johnem Philipem Lawem, Marisou Mell a Michelem Piccolim v hlavních rolích.

Kriminal (1964-1974)

Dalšího geniálního zločince Kriminala vytvořili Magnus (Roberto Raviola) a Max Bunker (Luciano Secchi). Kriminal má tajnou identitu anglického boháče, který krade a vraždí, aby pomstil smrt své rodiny. Tak jako po Diabolikovi jde inspektor Ginko, po Kriminalovi jde komisař Milton. I Kriminal byl zfilmován, pro změnu Umbertem Lenzim v roce 1966, hlavní roli vytvořil Glenn Saxson. O dva roky později vzniklo volné pokračování Il marchio di Kriminal.

Satanik (1964-1974)

Satanik je rovněž dílem Magnuse a Bunkera, zde jde o příběhy geniální vědkyně se znetvořeným obličejem, která vynalezne přípravek, který ji učiní  krásnou. Čehož vědkyně využívá ke zločinům. Oproti Kriminalovi a Diabolikovi používá ke zločinu nikoli sílu, ale svou nově nabytou přítažlivost, s čímž samozřejmě měla cenzura rovněž problém. Postupně tak museli tvůrci postavu zmírňovat a Satanik se musela stát ochránkyní práva a podobně. I Satanik se dostala do filmu, roku 1968 vznikla stejnojmenná adaptace, kde hrdinku ztělesnila Magda Konopka.

Dalšími sériemi byly třeba Zakimort (1965-67), což byla opět žena-kriminálnice, Fantax, Sadik, Demoniak nebo Genius.

V Americe by to byl jeden Man vedle druhého.

No a nesmíme zapomínat na záležitost, která byla v Itálii velice populární, a to byly fotokomiksy. U nás je zprofanovalo Bravíčko ("A pak se Patrik začal chovat jako pornohvězda!"), zatímco v Itálii to frčelo. Dokumentární film o nich s názvem Diabolikal Super-Kriminal jsem bohužel neviděl celý, ale přítomnost Ricka Boyda či Gabrielly Giorgelli ukazuje, že tyto komiksy užívaly známých herců.
Témat bylo hodně, od akce po erotiku.

Nejznámějším hrdinou byl Killing, opět maskovaný zločinec v obleku značícím kostru, sadistický mučitel krásných dívek. V Itálii vycházel v letech 1966-69. V Turecku měl ohromný úspěch, díky kterému tam s tímto hrdinou vzniklo několik filmů, z nichž jeden dokonce postavil Killinga proti Djangovi... A to už v roce 1967.

Jungla, italská obdoba Sheeny

Zjevně existovala erotická westernová série Calamity Sex, v níž hlavní hrdinku "hrála" Krista Nell. V jednom dílu si "zahrála" i Edwige Fenech.

Edwige Fenech jako modelka z fotokomiksů + jedna malovaná (nepříliš zdařilá) podoba

Když už jsme u Edwige Fenech, zjevně velice populární byly i fotokomiksy vyráběné z filmů. (V Americe to kreslili.) Časopisy jako Cinesex ovšem přinášely pravděpodobně pouze jejich erotické scény. Edwige Fenech a její gialla byly poměrně často přítomny, v časopise se na obálce objevila však třeba i Olga Schoberová. Z ukázek ze seriálů to vypadá, že scény na fotografiích byly často odvážnější než ve filmu samém.

Snad každý film s Edwige měl svoji fotografickou verzi...

Tak a teď se můžeme podívat na to, jak to bylo se spaghetti westernem a komiksem. Bylo jich hodně, tady jen stopy toho, co jsem našel a je nějak se spaghetti westerny spojeno.

Každý sešit je z jiné série. Rozdíl je v "El".

Desperado (1966)
Protagonistou byl hrdina jménem Ringo, vyšlo celkem 5 čísel. Aby se to nepletlo, vycházel rovněž

El Desperado (1968)
jehož hrdiny byly postavy Degueya a El Desperada. První byl drsný střelec, druhý maskovaný mstitel připomínající Diabolika. Každý však byl hrdinou své série vydávané pod stejnou hlavičkou.

Sartana (1971-74)
Rychlé zamotané příběhy, kapesní formát. Vyšlo 26 čísel. Hrdina Garka ani Hiltona ani nikoho jiného nepřipomíná. Přičemž na obálkách se objevovalo leccos od Gianniho Garka a Terence Hilla až po Lee Van Cleefa nebo i Johna Wayna... Později vycházel časopis Super Sartana (1972-73), mající jen 9 čísel, kde vycházely příběhy Sartany, Nevady a Trinity.

Trinita (1972-73)
Třinácti čísel se dočkala tato série zachycující Trinityho a Bambina, Terenci Hillovi a Budu Spencerovi ne zase tak moc podobné.

Různé podoby Spencera a Hilla.

Jestliže Trinita se dočkal třinácti čísel, Sabata už jen osmi, Nevada devíti, dále vycházeli třeba Dakota, Montana nebo Kociss. Sabata měl i sérii Sabata Big, a byly další a další a další... Tady najdete přehled.

Bylo by zajímavé si to přečíst, zvláště ty westernové věci, to ostatní mě až tolik nezajímá. Na druhou stranu, něco málo z Diabolika či Satanik se mi v originále najít povedlo, Trinitu ani Sartanu ne.

John Wayne jako Super Sartana!