THE MAGNIFICENT SEVEN (1960)

Chris. Vin. Britt. Bernardo. Harry. Lee. Chico. Tohle je pravých a jediných Sedm statečných, a nic na tom nezmění ani několik filmových pokračování, ani neúspěšný televizní seriál, a konečně ani efektní, ale vyprázdněný loňský remake. Ten jsem v recenzi srovnával s originálem, nyní tradičně napíšu sedm poznámek k tomuhle a neodpustím si se k remaku ještě takhle nevrátit.

1) Pořád jsem neviděl originálních Sedm samurajů. Viděl jsem kdysi hodinu a pak už jsem se k tomu nevrátil, asi z důvodů celkové délky. I tak ale myslím, že vím, co přesně bylo z předlohy převzato (možná i tak trochu zploštěno, ale pořád to zůstalo v dobré formě). Hloubka. Sedm statečných není, narozdíl od remaku či kteréhokoli pokračování příběhem sedmi borců, co zachránili partu poserů. Je to příběh malé vesnice, které sedm hrdinů vrátilo sebevědomí a pomohlo jim postavit se na nohy. Stejně tak jsou prohloubeny i motivace hlavních postav, které si zoufalou akcí vlastně vrací sebevědomí sami. A když padnou, cítíte, že se neobětovali nadarmo - nejen kvůli vesnici, ale i kvůli sobě. A kromě toho tu máme i téma nadšeného mladíka, který poznává, že pistolník není tak super řemeslo, jak si myslel. Tohle v tom remaku prostě místo nemělo.

2) Multikulturní obsazení nového filmu mi vadilo především proto, že to byl jediný způsob, jakým scenárista jednotlivé hrdiny odlišil. Tady je pět bílých, jeden míšenec a jeden Mexičan, na první pohled zdánlivě tak snadno rozlišitelní nejsou. Zdejší scenáristé si ale dali sakra záležet na charakterech - měli to tedy snazší v tom, že některé převzali z originálu, některé sloučili z více jiných původních, a některé vytvořili nově (Lee). Díky tomu je každá postava zapamatovatelná. Chris je schopný šéf, Vin je spolehlivý vtipálek, Chico zbrklý kluk, Harry bodrý, ale trochu chamtivý, Bernardo je zdánlivě nepřístupný, ale sblíží se s dětmi, Britt je zádumčivý mistr a Lee řeší komplexy z minulosti - na jednu stranu vypadá chladně, na druhou se odkrývá jeho strach. A díky tomu všemu se o postavy i zajímáme až do konce.

3) Co vím, proti originálu Sturges a spol. věnovali mnohem větší péči padouchům. Ti sice tvoří obrovskou masu banditů v sombrerech, vyčnívá však jejich šéf Calvera. Není to generický padouch z westernů, jakých je všude plno. Není ani sadistický, ani megalomanský, ani šílený. Ba dokonce se nedá říct, že by byl vyloženě sobecký. Naopak je to sice samolibý bezohledný zloděj, který se ale stará o svoji bandu. Jeho banda nejsou pro něj jen štíty, které před sebe nastavuje při přestřelce, ale vlastně rodina, kterou musí zabezpečit a živit. Dělá to ovšem na úkor chudých vesničanů. Se statečnými nejedná, jak je v běžných westernech u padouchů zvykem, jako s póvlem, ale jako se sobě rovnými, právě proto, že není schopen pochopit morální rozdíl mezi nimi. Perfektní jsou pak scény, kdy se snaží se statečnými dokonce vtipkovat. Eli Wallach si toho ve filmu před Statečnými moc nezahrál, tímhle ale nastartoval hvězdnou kariéru, která trvala skoro až do jeho poměrně nedávné smrti.

4) Co pak film dělá nezapomenutelným, jsou legendární scény, které si každý pamatuje. Ať je to úvod s Calverou, nebo jízda na pohřebním voze, verbování Britta a jeho souboj s noži (perfektně vygradovaný s množstvím skvělých detailů, jako třeba smějící se chlap), trénink vesničanů, korida s krávou u potoka, jednotlivé přestřelky, hlášky, rozhovor o údělu pistolníka v závěru filmu... Ještě bych vypíchl zajímavou a nevídanou pasáž po první přestřelce, kdy se ukáže, že boj není ještě zdaleka vyhraný. Místo další akce, kterou čekáme, dojde k několika zajímavým rozhovorům, které prohlubují charaktery postav.

5) V roce 1960 bylo možná docela riskantní obsadit hlavní role velké westernové produkce, natáčené v Mexiku, hvězdami tehdy druhé kategorie (Yul Brynner), herci z TV seriálů (Steve McQueen, Charles Bronson), nebo v podstatě začátečníky (James Coburn).Taky se původně uvažovalo o tom, že by Chrise ztvárnil Anthony Quinn. Ale dnes už je vpravdě nepředstavitelné, že by se v čele party objevil někdo jiný než holohlavý Brynner. Většině zúčastněných film nastartoval hvězdnou kariéru, někteří naskočili rychle (McQueen), další se k hvězdným výšinám ještě chvíli propracovávali (Bronson, Coburn), jiní, jako Horst Buchholz, se nakonec vrátili do Evropy, ale v rozjeté kariéře pokračovali tam, snad jen Brad Dexter už si toho moc nezahrál a v budoucnu se věnoval spíše produkci. Každý herec je jiný, všichni do rolí sedí a ztvárnili je nezapomenutelně.

6) Jak už jsem zmínil, natáčelo se v Mexiku, což filmu jen prospělo. Prostředí působí opravdově, mexičtí herci se snaží, a záběry mexické krajiny jsou úchvatné. Z těch technických záležitostí je ovšem zcela po zásluze nejlegendárnější hudba. Je až škoda, že Elmer Bernstein se ve všech dalších svých westernových soundtracích v podstatě vykrádal a skládal pořád podobnou hudbu (třeba téma k Synům Katie Elderové je tak podobné zdejšímu, až je to zarážející). Soundtrack k tomuto filmu je skutečně legendární a zná ho každý. Já ho z mnoha četných zhlédnutí znám nazpaměť natolik, že bych ho valnou část snad dokázal zapískat :)

7) Bylo jich sedm, já už to viděl víckrát než sedmkrát a ještě to určitě hodněkrát uvidím. Není to ten nejlepší western na světě, ale mezi ty nejoblíbenější a nejzábavnější se řadí určitě. A nejen u mě. Po celém světě je to legenda, u nás i díky tomu, že šlo v šedesátých letech o jeden z vůbec prvních westernů, které sem soudruzi pustili, a televize jej dodnes často opakují. A nebylo potřeba přidělávat další zbytečná pokračování, a nebylo potřeba natáčet znovu film s názvem Sedm statečných, který myšlenku tohoto filmu zcela překroutil a vyprázdnil. 10/10

a.k.a. Sedm statečných
Režie: John Sturges
Hrají: Yul Brynner, Eli Wallach, Steve McQueen, Charles Bronson, James Coburn, Brad Dexter, Robert Vaughn, Horst Buchholz
Hudba: Elmer Bernstein
Scénář: Walter Bernstein, William Roberts
Podle filmu Sedm samurajů Akiry Kurosawy
USA 1960

ZNÁMÍ NEZNÁMÍ

Venantino Venantini patří k těm hercům, jehož tvář známe ze spousty různých filmů, aniž bychom znali jméno herce, ačkoli jeho jméno v titulcích patří rovněž k nepřehlédnutelným. Venantini, narozený v roce 1930, je sice Ital, ale velkou část filmů natočil ve Francii, kde se mnohokrát objevil po boku třeba Louise De Funese (Smolař, Grand Restaurant pana Septima, Pošetilost mocných) či Jeana-Paula Belmonda (Policajt nebo rošťák). V Itálii však také nezahálel a rovněž se objevoval v různých filmech všech druhů, od komedií s Budem Spencerem (Milionový brouk, Big Man), přes různé kriminální filmy, westerny (Bandidos) až po ta nejhorší softerotická céčka s Laurou Gemser (Emanuelle nera, La via della prostituzione), objevil se i ve francouzské Emmanuelle se Sylvií Kristel. Až do své smrti v říjnu 2018 byl jako herec aktivní.

Grand Restaurant pana Septima

Bandidos

Byl jednou jeden policajt

WINNETOU & OLD SHATTERHAND (2016)

Nein, Sie haben den Mythos getötet

Remaky vládnou světem, a výhled do budoucna nevypadá o moc optimističtěji. Ovšem je pravda, že v případě Vinnetoua jde spíše o novou adaptaci románu, což je mnohem ospravedlnitelnější. Jenomže nakonec to vypadá tak, že tvůrci kdysi možná četli něco o těch knihách, a pak napsali etno-eko-western, v němž je nejlepší ze všeho žít ve stanu v přírodě a být Indián. A to všechno se snahou o zachycení reality amerického Západu. Což je nesmysl. Natočit realistický western v Chorvatsku s místními herci v rolích Indiánů? Ale no tak. Tak jako May psal o Americe, ve které nikdy nebyl, staré filmy se točily stejně naivně pohádkovým způsobem. Jsou to sny, ne realita. Ale někdo v německé televizi si to neuvědomil.

Do Ameriky tak přichází Karl May, nicméně seriálový Old Shatterhand s osudy skutečného spisovatele nic společného nemá. A s knihami taky ne. Knižní Šárli byl sice zelenáč, ale všechno uměl, hned na poprvé se mu dařilo vystopovat Indiány, chytit mustanga, ubodat grizzlyho i nejsilnějšího bojovníka Kiowů, překonával svého učitele Hawkense ve všem. Jediný, kdo se mu vyrovnal, byl Vinnetou. Knižní Shatterhand ve svých dobrodružstvích pomáhal slabším, tenhle se do půlky rozhoduje, jestli je spíše bělochem nebo Apačem, a stará se pak vlastně jen o sebe, o Nšo-či, která tu všechno přežije a Shatterhanda si vezme, a o kmen Apačů.

Vinnetou je mladý, dost divoký, a když mluví indiánsky (proč použili řeč Lakotů? To už je radši měli nechat mluvit smyšlenou hatmatilkou jako ve starých filmech), vypadá jako magor. Což nevadí v prvním díle, ale ve druhém a třetím trochu ano. Vinnetou je pak spíš místo hrdiny Old Shatterhandovým kámošem, který sem tam utrousí vtípek. Nik Xhelilaj se snaží, jisté sympatie probudí, ale kde je respekt, jejž budil Brice? Kdyby natočili scénu ze smrti Nšo-či a Inču-čuny na Nugget tsilu, kde Vinnetou vzplane hněvem a přísahá smrt všem bledým tvářím, z Xhelilaje by nešel strach, protože to všechno myslí smrtelně vážně, ale proto, že bychom si mysleli, že je šílenec. Smrt Brice (a knižního Vinnetoua) jsme si ani nepřipouštěli. Ten silný, udatný, nepřemožitelný náčelník Apačů, že by měl zemřít? Xhelilaj působí překvapivě křehce, tak na to spíš čekáme.

Nšo-či tu je úplně změněná. Je tu mnohem samostatnější, je šamankou, a je na ní vidět, že už měla třicet. Kde je to nevinné osmnáctileté děvče z Mayových knih? Kde jsou velké oči Marie Versiniové? (Ta tu jen jede ve vlaku.) Iazua Larios se sice snaží, ale tohle je prostě nějaká jiná Indiánka, ne Nšo-či.

Změnou prošel i Sam. V prvním díle se jen míhá, ve druhém hraje větší roli, ale nevadilo by snad tolik ani to, že se v průběhu děje oholí, usadí a ožení, ale prostě je proti Ralfu Wolterovi strašně nevýrazný. Což je škoda, protože Sam je moje oblíbená postava ze všech Mayových knih i filmů. Vlastně si říkám, že ho mohli úplně škrtnout jako Klekí-Petru, třeba by to bylo zajímavější.

Dlužno říct, že na televizní produkci má seriál docela dobrý rozpočet. Městečka jsou zaplněna lidmi, rekvizity i kostýmy vypadají hodnověrně, potěší složité stavby jako železniční most, herci jsou slušně typově vybraní, zamrzí však počítačové efekty v prvním díle. Ve třetím, při výbuchu ropného vrtu, však byly použity pyrotechnické efekty, což vypadá o dost líp. Série se točila v Chorvatsku, bohužel fanoušky tamních krásných exteriérů potěší jen druhý díl, jako jediný točený v létě. Ostatní se točily na podzim a v zimě, a využity v nich jsou jen nepříliš pohledné travnaté a lesnaté plochy. Více ale u popisu druhého dílu.
Ale popořadě k jednotlivým epizodám.

(číst dál)

TOP SENSATION (1969)

Rosalba Neri a Edwige Fenech v jednom filmu, to si dám líbit. A pokud jste někdy chtěli tyhle dvě krásky vidět ve společné milostné scéně, tak tady máte hned několikrát příležitost. Ale jinak ten film docela klame tělem - názvem i vzhledem vypadá jako prachsprostý softeroťák s dvěma nejžhavějšími herečkami dobového italského béčkového filmu, a přitom se snaží jít mnohem víc do hloubky a o nahotu jde jenom na povrchu.

Děj se točí kolem pouhých sedmi postav, na nichž demonstruje zkaženost moderního světa. Pohádkově bohatá panička, pravděpodobně majitelka (nebo akcionářka) ropných vrtů, libující si v chlastu, nevázaném sexu a drogách, má problém. Její dvacetiletý syn je totiž autista, neprojevuje žádný zájem o ženy a celé dny si hraje s autodráhou. Zbohatlice ale věří, že když ho svede nějaká žena, bude syn záhy normální. Ovšem nedaří se. Nepomáhá ani to, že ho vezme na výlet na moře na jachtě, kde mu do postele strká Edwige Fenech! Syn je vůbec nějaký divný. Krom toho se na lodi vyskytuje ještě volně žijící manželský pár tvořený Rosalbou Neri a jakýmsi blonďatým slizounem, kteří nemyslí na nic než na sex a na prachy. Všichni se tam tak přiblble flákají, nudí, hrají si s dynamitem, nebo se v různých kombinacích milují. Kvůli blonďákově neschopnosti pak ztroskotají u ostrůvku, kde žijí jen primitivní pastýř a jeho krásná žena, kterou si Tony kupodivu oblíbí. To blonďákovi vnukne plán...

Od začátku jsem všechny postavy nesnášel a přál jim brzkou smrt. Režisér to tak zřejmě zamýšlel. Film zobrazuje boháče jako novodobou šlechtu, která negramotné vesničany vykořisťuje a ponižuje. Vesničané jsou ale rovněž zbabělá chamtivá prasata. Když Rosalba z nudy postřílí pastýřovy kozy, ten se napřed zlobí, nicméně po slibu peněz (ne moc vysoké částky) okamžitě nabízí, že nadžene Rosalbě další kozy na odstřel. Nicméně film aspoň nijak neagituje. Všechen ten sex a nahota pak jen ilustrují zkaženost znuděných zbohatlíků. Vlastně jediná trochu sympatická postava je naivní pastýřova žena. Po určitou část filmu sklízí sympatie i Tony, ale ten je přece jenom dost zvláštní a jde z nej strach.

Obsazení je typově dobré (bohatá bába budí nesympatie jen svou ošklivostí), role nejsou nijak složité, takže herečkám a hercům nedělají problémy. Problém je trochu s tempem, které docela drhne, a ze začátku dlouho musíme přežít jen s tou nesympatickou lodní pětkou. Jo, i přes to, že se tam máme dost příležitostí pokochat půvabem obou hvězd. Trochu mi vadila kamera, byť televizní poměr stran k tomuhle typu filmu sedí, hudba nebyla nic extra, takový dobový popíček, možná byla až příliš klidná, občas hrála na místech, kde hrát neměla. Asi nejhorší složkou mi přišel být střih, který je dost nepovedený.

Film existuje v několika verzích. Verze, která vyšla na DVD, je taková kompromisní,co do odvážnosti. Nevím, jak německé, ale anglické audio občas přepne do italštiny (po chvíli jsem to do ní přepnul definitivně, anglický dabing nebyl dobrý). Italská televizní verze ještě obsahovala prodlouženou závěrečnou scénu, americká odlišné úvodní titulky s tančící Rosalbou na lodi a zvláště prodloužené a odvážnější nahé scény. Nejvíce změn udělala německá verze, která přitočila ještě deset minut nového materiálu. Zcela zbytečně přidali nové scény se dvěma detektivy, kteří vyšetřují cosi, co vzdáleně má souviset s děním z filmu. V každé z těchto scén je navíc další nahá herečka, přičemž všechny jsou pěkně ošklivé. Obraz přitočených scén pak vypadá úplně jinak. A úplně změnili konec - poměrně nešikovným střihem. 6/10

Tak kdo tu vlastně pase kozy?

a.k.a. The Seducers
Režie: Ottavio Alessi
Hrají: Rosalba Neri, Edwige Fenech, Maurizio Bonuglia, Eva Thulin, Maud de Belleroche, Salvatore Puntillo, Ruggero Miti
Hudba: Sante Maria Romitelli
Itálie 1969

KURT VONNEGUT - BREAKFAST OF CHAMPIONS

Jak už jsem psal u Jména růže, potupně přiznávám, že v poslední (dlouhé) době beletrii moc nečtu. Většina mého čtiva je buď odborná literatura, nebo literatura faktu, popřípadě memoáry. I tak mám ale několik oblíbených autorů, mezi něž se jednoznačně řadí Kurt Vonnegut. To byl americký spisovatel, který vypadal takhle:

Kurt Vonnegut jr. se narodil 11. listopadu 1922 v Indianapolis, zemřel pak 11. dubna 2007 v New Yorku. Tak to chodí. V mládí přispíval do novin, studoval biochemii a v roce 1942 narukoval do armády a účastnil se bojů v Evropě. V květnu 1944, na den matek, jeho matka spáchala sebevraždu. Tak to chodí. Vonnegut byl téhož roku při ofenzivě v Ardenách zajat a vězněn v Drážďanech, kde byl svědkem bombardování města. Všechny tyto zážitky ovlivnily jeho spisovatelskou kariéru, svým válečným zážitkům se věnuje v jednom ze svých nejlepších románů, Jatka č. 5.

Na konci čtyřicátých let začal psát, v roce 1952 vyšel první román Mechanické piano. Stejně jako další dva romány, Sirény z Titanu a Kolíbka, je i Mechanické piano ještě klasicky psanou sci-fi. Kolíbka znamenala ve Vonnegutově kariéře průlom, a tak se mohl pustit do psaní Jatek č. 5, které pojal o hodně experimentálněji. Jedna rovina příběhu sice je sci-fi, ovšem jádro tvoří válečné trauma a celé je to okořeněno břitkým a dosti černým humorem - ostatně věta, která knihu proslavila, se objevuje při zmínce o jakémkoli úmrtí: "Tak to chodí." Od té doby se jeho knihy stávají osobnějšími, vtipnějšími a kritičtějšími ke světu kolem.

Tohle mám přesně na Vonnegutovi rád, byť z jeho pozdějších prací mi přijde, že k stáru už dost zahořkl. Jeho svěží kritika americké společnosti a kultury se mění takřka v nadávání na cokoli (byť si pořád drží solidní úroveň), zároveň jeho knihy čím dál více připomínají psychoterapii. Třeba Časotřesení už skoro nemá děj, je spíše směsí autorových názorů, vzpomínek, volné asociace, která se prolíná s životními osudy jeho fiktivního alter ega, neúspěšného spisovatele Kilgora Trouta. Ten je hrdinou i ve Snídani šampionů. Ta  vyšla poprvé v roce 1973 a obálka vypadá takhle:

Děj Snídaně šampionů je rovněž poměrně řídký. Kilgore Trout, starý nemajetný spisovatel, jehož romány a povídky vycházejí jen jako doplněk pornografických časopisů, které si kvůli literatuře nikdo nekupuje, které však jsou odvážné svými vědeckofantastickými, a zároveň filosofickými náměty. Děje jeho knih Vonnegut často shrnuje. Tento chudák tedy náhodou dostane pozvání do Midland City, kde se chystá otevření uměleckého centra. Jistý bohatý mecenáš si totiž některou z jeho knih čirou náhodou přečetl, a oslovila ho natolik, že se Trouta rozhodl na tuto slavnost pozvat. Sledujeme tak Trouta během jeho strastiplné cesty, během níž je nám vylíčena Amerika ve své plné nahotě se všemi negativy i pozitivy, včetně rasismu, homofobie, lpění na náboženstvích, honbě za penězi a tak dále a tak dále. Peníze prostředkem směny. Vypadaly takhle:

No, ani moc ne.

Druhou hlavní postavou je bohatý obchodník Dwayne Hoover. Zatímco chudý Trout je cynický, ale vyrovnaný, u bohatého Hoovera se postupně plně začíná projevovat šílenství. To plně propukne v záívěru knihy, kdy se Trout a Hoover setkají, Hoover si rychle přečte jednu Troutovu knihu a pak u něj šílenství propukne naplno a ve rvačce ukousne Troutovi prst. Prst je částí lidské ruky. Vypadá takhle:

Teď vám v hlavě asi vytanuly dvě otázky: Proč jsem vám prozradil celý děj? A proč ty pitomé obrázky? Věc se má tak: Vonneguta určitě nečtěte kvůli ději. Ostatně on sám vám v průběhu čtení pořád prozrazuje, že Trout a Hoover se setkají a jak jejich setkání dopadne. Když jsem četl knihu poprvé, právě to mě zajímalo nejvíc. Zhltnul jsem to poměrně rychle a byl jsem napřed trochu zklamaný, než se mi to rozleželo v hlavě. Napodruhé už jsem si vychutnával mnohem víc všechno ostatní. Zábavný popis Troutovy cesty. Neméně zábavný popis Hooverova běžného dne. Popis midlandské společnosti a poměrů. Exkurzy do historie. Autorovy suché komentáře. A taky jeho vlastní vstupy do děje. Vlastně ke konci už je přítomen čím dál více jako postava, uvažuje o své úloze Boha v jeho vytvářeném příběhu - až se mu děj zcela vymkne z rukou a přestane jej ovládat, tedy se postavou skutečně stane.

O úloze jednoduchých obrázků, jimiž je děj prošpikován, a které se objevují na nečekaných místech ("A stalo se to jako mávnutím kouzelnou hůlkou. Kouzelná hůlka vypadala takhle:") a nezaleknou se žádného tématu ("Takhle vypadal rozcapený bobr") si významem nejsem jistý. Je pravda, že už je to trochu delší doba, co jsem to četl naposledy a nemám knihu teď u sebe. Ale myslím, že to má nějakou spojitost s Troutem a jeho sci-fi povídkami. Jako kdyby tuto knihu Vonnegut částečně myslel jako poselství budoucím generacím, ale zároveň z toho měl legraci. Styl jeho neumělých kreseb jsem se pokusil v ilustracích ke článku napodobit. Nepovedlo se mi to, na PC touchpadem mi to nejde vůbec.

Dosud jsem od Vonneguta četl pět nebo šest románů (a pokusil se číst Mechanické piano, které mě ale právě pro svou tradičnost příliš neoslovilo - nenašel jsem tam, co jsem od Vonneguta čekal - ironii, nadsázku, krátké kapitolky), Snídani šampionů mám ale asi nejradši. Jatka č. 5 jsou taky výborná, Ostroočko se mi taky docela zamlouval, Hokus Pokus a Časotřesení mi přišly už příliš zahořklé, no a Pánbůh vám požehnej, doktore Kevorkiane, je jenom taková jednohubka. Snídaně samozřejmě není žádná lehká zábava, ale rozhodně z ní nečiší taková deprese (sem tam melancholie). Mimochodem v roce 1998 byl natočen podle této knihy film s Brucem Willisem v roli Hoovera. Vůbec si to nedokážu představit, a údajně to vůbec nedopadlo dobře.