Jak už jsem psal u
Jména růže, potupně přiznávám, že v poslední (dlouhé) době beletrii moc nečtu. Většina mého čtiva je buď odborná literatura, nebo literatura faktu, popřípadě memoáry. I tak mám ale několik oblíbených autorů, mezi něž se jednoznačně řadí
Kurt Vonnegut. To byl americký spisovatel, který vypadal takhle:
Kurt Vonnegut jr. se narodil 11. listopadu 1922 v Indianapolis, zemřel pak 11. dubna 2007 v New Yorku. Tak to chodí. V mládí přispíval do novin, studoval biochemii a v roce 1942 narukoval do armády a účastnil se bojů v Evropě. V květnu 1944, na den matek, jeho matka spáchala sebevraždu. Tak to chodí.
Vonnegut byl téhož roku při ofenzivě v Ardenách zajat a vězněn v Drážďanech, kde byl svědkem bombardování města. Všechny tyto zážitky ovlivnily jeho spisovatelskou kariéru, svým válečným zážitkům se věnuje v jednom ze svých nejlepších románů,
Jatka č. 5.
Na konci čtyřicátých let začal psát, v roce 1952 vyšel první román
Mechanické piano. Stejně jako další dva romány,
Sirény z Titanu a
Kolíbka, je i
Mechanické piano ještě klasicky psanou sci-fi.
Kolíbka znamenala ve
Vonnegutově kariéře průlom, a tak se mohl pustit do psaní
Jatek č. 5, které pojal o hodně experimentálněji. Jedna rovina příběhu sice je sci-fi, ovšem jádro tvoří válečné trauma a celé je to okořeněno břitkým a dosti černým humorem - ostatně věta, která knihu proslavila, se objevuje při zmínce o jakémkoli úmrtí: "Tak to chodí." Od té doby se jeho knihy stávají osobnějšími, vtipnějšími a kritičtějšími ke světu kolem.
Tohle mám přesně na
Vonnegutovi rád, byť z jeho pozdějších prací mi přijde, že k stáru už dost zahořkl. Jeho svěží kritika americké společnosti a kultury se mění takřka v nadávání na cokoli (byť si pořád drží solidní úroveň), zároveň jeho knihy čím dál více připomínají psychoterapii. Třeba
Časotřesení už skoro nemá děj, je spíše směsí autorových názorů, vzpomínek, volné asociace, která se prolíná s životními osudy jeho fiktivního alter ega, neúspěšného spisovatele Kilgora Trouta. Ten je hrdinou i ve
Snídani šampionů. Ta vyšla poprvé v roce 1973 a obálka vypadá takhle:
Děj Snídaně šampionů je rovněž poměrně řídký. Kilgore Trout, starý nemajetný spisovatel, jehož romány a povídky vycházejí jen jako doplněk pornografických časopisů, které si kvůli literatuře nikdo nekupuje, které však jsou odvážné svými vědeckofantastickými, a zároveň filosofickými náměty. Děje jeho knih
Vonnegut často shrnuje. Tento chudák tedy náhodou dostane pozvání do Midland City, kde se chystá otevření uměleckého centra. Jistý bohatý mecenáš si totiž některou z jeho knih čirou náhodou přečetl, a oslovila ho natolik, že se Trouta rozhodl na tuto slavnost pozvat. Sledujeme tak Trouta během jeho strastiplné cesty, během níž je nám vylíčena Amerika ve své plné nahotě se všemi negativy i pozitivy, včetně rasismu, homofobie, lpění na náboženstvích, honbě za penězi a tak dále a tak dále. Peníze prostředkem směny. Vypadaly takhle:
 |
| No, ani moc ne. |
Druhou hlavní postavou je bohatý obchodník Dwayne Hoover. Zatímco chudý Trout je cynický, ale vyrovnaný, u bohatého Hoovera se postupně plně začíná projevovat šílenství. To plně propukne v záívěru knihy, kdy se Trout a Hoover setkají, Hoover si rychle přečte jednu Troutovu knihu a pak u něj šílenství propukne naplno a ve rvačce ukousne Troutovi prst. Prst je částí lidské ruky. Vypadá takhle:
Teď vám v hlavě asi vytanuly dvě otázky: Proč jsem vám prozradil celý děj? A proč ty pitomé obrázky? Věc se má tak:
Vonneguta určitě nečtěte kvůli ději. Ostatně on sám vám v průběhu čtení pořád prozrazuje, že Trout a Hoover se setkají a jak jejich setkání dopadne. Když jsem četl knihu poprvé, právě to mě zajímalo nejvíc. Zhltnul jsem to poměrně rychle a byl jsem napřed trochu zklamaný, než se mi to rozleželo v hlavě. Napodruhé už jsem si vychutnával mnohem víc všechno ostatní. Zábavný popis Troutovy cesty. Neméně zábavný popis Hooverova běžného dne. Popis midlandské společnosti a poměrů. Exkurzy do historie. Autorovy suché komentáře. A taky jeho vlastní vstupy do děje. Vlastně ke konci už je přítomen čím dál více jako postava, uvažuje o své úloze Boha v jeho vytvářeném příběhu - až se mu děj zcela vymkne z rukou a přestane jej ovládat, tedy se postavou skutečně stane.
O úloze jednoduchých obrázků, jimiž je děj prošpikován, a které se objevují na nečekaných místech ("A stalo se to jako mávnutím kouzelnou hůlkou. Kouzelná hůlka vypadala takhle:") a nezaleknou se žádného tématu ("Takhle vypadal rozcapený bobr") si významem nejsem jistý. Je pravda, že už je to trochu delší doba, co jsem to četl naposledy a nemám knihu teď u sebe. Ale myslím, že to má nějakou spojitost s Troutem a jeho sci-fi povídkami. Jako kdyby tuto knihu
Vonnegut částečně myslel jako poselství budoucím generacím, ale zároveň z toho měl legraci. Styl jeho neumělých kreseb jsem se pokusil v ilustracích ke článku napodobit. Nepovedlo se mi to, na PC touchpadem mi to nejde vůbec.
Dosud jsem od
Vonneguta četl pět nebo šest románů (a pokusil se číst
Mechanické piano, které mě ale právě pro svou tradičnost příliš neoslovilo - nenašel jsem tam, co jsem od
Vonneguta čekal - ironii, nadsázku, krátké kapitolky),
Snídani šampionů mám ale asi nejradši.
Jatka č. 5 jsou taky výborná,
Ostroočko se mi taky docela zamlouval,
Hokus Pokus a
Časotřesení mi přišly už příliš zahořklé, no a
Pánbůh vám požehnej, doktore Kevorkiane, je jenom taková jednohubka.
Snídaně samozřejmě není žádná lehká zábava, ale rozhodně z ní nečiší taková deprese (sem tam melancholie). Mimochodem v roce 1998 byl natočen podle této knihy film s
Brucem Willisem v roli Hoovera. Vůbec si to nedokážu představit, a údajně to vůbec nedopadlo dobře.
Žádné komentáře:
Okomentovat