PF 2016

Tak Vám přeju jenom to nejlepší do nového roku. Snad to konečně vyjde...

THE WAY OF THE DRAGON

A ještě jsem si včera chtěl pustit dva jiné filmy, ale ani jeden jsem nedosledoval. Velkou bankovní loupež v St. Louis se Stevem McQueenem čistě z technických důvodů, neboť DVD je poněkud poškozené. A Cestu draka, legendu s Brucem Lee, jsem po půl hodině znechuceně vypnul. Trapný nevtipný humor, Lee se chová neustále jako idiot a pořád chodí na záchod. všichni Italové mluví jen anglicky a když už se Lee nechová jako idiot, pořád jenom machruje na všechny okolo. Copak o to, bojová umění umí, ale sledovat film, který napsal, režíroval a hraje v něm, je utrpení. Jediné, co asi stojí za viděni, je tahle bitka s Chuckem.

THE HOUND OF THE BASKERVILLES (1959)

Elementary, my dear Watson, elementary.
Ačkoli mám Sherlocka Holmese rád, vlastně toho s ním tolik neznám. Kdysi jsem četl pár povídek a až na tu, kde Sherlock po deseti letech záhadným způsobem ožije, si žádnou nepamatuju. Taky jsem jako malej měl knížku od Rudolfa Čechury, nějaká fanfiction, ale to se moc nepočítá. Ani těch filmů či seriálů jsem moc neviděl. Zato Psa Baskervillského jsem četl hodněkrát. Pravda, je to už dlouho, co jsem ho četl naposledy, ale leccos si pamatuju. Taky jsem kdysi viděl dvě televizní adaptace, a popravdě, zklamaly mě obě. Dřív jsem viděl, a asi ne celou, nějakou modernější, která začínala honičkou na Seldena přes blata (!) a Holmes se v ní pral s nějakým drožkářem (!). Později jsem viděl nějakou adaptaci z cca 80. let, jen si nejsem jistý, kterou, protože vznikly v té době dvě. A taky mě to nijak zvlášť nenadchlo.

Proti tomu tenhle film se mi líbil moc. Přestože Doyla se zase tak moc nedrží (ale zase se od něj příliš neodchyluje), některé nové prvky jsou přidány zejména kvůli děsivé atmosféře (tarantule v botě, topení Watsona v bažině, srostlé prsty), a zase tak moc nesedí. Úvod pak vypadá, že je to zhruba stejně věrné předloze, jako Cormanova Jáma a kyvadlo, neboť sledujeme hrůzné činy zvráceného sira Huga. Následně se však přesouváme do Londýna, kde už se objeví vynikající Peter Cushing jako Sherlock Holmes. Vlastně si ze všech představitelů Holmese, co jsem viděl, nepamatuju nikoho jiného, ale Cushing je určitě lepší než ti ostatní dva, co jsem viděl. Stejně tak André Morell je vynikající Watson, který není tím typickým blbcem, který nikdy nic nechápe, ale spíše normálním rozumným člověkem, který jen není génius, jakým je Holmes. A třetí do party hlavních rolí je Christopher Lee jako sir Henry, který je rovněž vynikající v této netradičně kladné roli.

S představiteli vedlejších rolí už tak moc spokojený nejsem. Představitel dr. Mortimera je příliš patetický, postava biskupa, která snad taky v knize není, je až nemístně přiblblá a komická. A záhadná venkovská dívka je vysloveně strašná. A toho psa jsem si taky představoval strašnějšího, naštěstí ho skoro neukážou, až na konci, do té doby ho jenom slyšíme - ale bohužel nesplní očekávání. Film však naštěstí stojí především na Morellovi, Leeovi a Cushingovi - toho jmenuju posledního, přece jenom v části děje není přítomen. Kdyby nebylo zejména těch skoro komických pasáží s příliš veselým biskupem, dal bych i víc bodů, takhle "jen" 8/10.

a.k.a. Pes baskervillský
Režie: Terence Fisher
Hrají: Peter Cushing, André Morell, Christopher Lee, Marla Landi, David Oxley, Francis De Wolff, John Le Mesurier
Hudba: James Bernard
Podle románu Arthura Conana Doyla
Velká Británie 1959 

QUELQU'UN DERRIERE LA PORTE (1971)

Neobvyklý kousek s Bronsonem, který by se dobře vyjímal na divadelních prknech, neboť se takřka celý odehrává v jednom domě. Jedné noci je na pláži nalezen podivný muž, který ztratil paměť. Ujme se ho špičkový neurochirurg, aniž by o tom komukoli řekl, ubytuje ho ve svém domě a tvrdí, že mu pomůže vrátit paměť. Všechno je ale příliš podezřelé...

Neobvyklý je ten film proto, že Bronson tu nehraje svého obvyklého mlčenlivého tvrďáka, ale právě onoho muže, který ztratil paměť, a navíc je podle všeho duševně nemocný. Bronson je ve své roli zmatený, vzteklý a nedůvěřivý, přitom velice snadno ovlivnitelný, a překvapivě podává dost přesvědčivý výkon. Protihráčem mu je vynikající Anthony Perkins coby onen manipulativní lékař, který má s Bronsonem jisté plány - ale jaké? Všechny ostatní role jsou rozsahem menší, většinu filmu sledujeme jen tyhle dva, vršící se otázky nám nedovolí se nudit - a když jsou odhaleny lékařovy úmysly, zbývá ještě odhalit, co je vlastně zač Bronson? Je tu však ještě jedna výrazná role, Perkinsova manželka, kterou hraje Bronsonova žena Jill Ireland. Zvláštní, jaké role hrála v Bronsonových filmech - zde nevěrná žena, v Cestujícím v dešti je s ní naopak nevěrný manžel Jobertové, v Citta Violenta hraje totální děvku, no a v Mechaniku zabijákovi přímo prostitutku.

Celý film mě dost bavil, je napínavý, bohužel závěr mě dost zklamal. Přesněji jeho poslední část, kdy se moc mluvilo a všechno to dopadlo tak nějak nepravděpodobně. Zajímavá je hudba, kterou vlastně složil Antonín Dvořák a zde je jen její úprava - byť udělat z Novosvětské lounge music je trochu dehonestující. Byť na lounge music je Largo pořád hodně výrazné a filmu propůjčuje zvláštní atmosféru. 7,5/10

a.k.a. Někdo je za dveřmi, Someone Behind the Door 
Režie: Nicolas Gessner
Hrají: Anthony Perkins, Charles Bronson, Jill Ireland
Hudba: Georges Garvarentz
Francie / Velká Británie 1971

SPAGHETTI WESTERN - PLAKÁTY 40

A poslední letošní plakáty věnujeme filmům s Eduardem Fajardem - těm, které ještě nebyly.

YVES SWOLFS - DURANGO 8 - 14

Přislíbil jsem něco napsat i k dalším dílům. Celkem jich zatím je šestnáct, přeloženo jich bylo čtrnáct (z toho jeden oficiálně). Přesně po dvou letech tak přichází recenze na sedm dalších dílů.

DŮVOD PROČ ZEMŘÍT

Durango je najat, aby doprovodil zbohatlíka a jeho ženu na cestě do hor. Vše se ovšem zkomplikuje, neboť ženuška není tak docela věrná, a v patách mimo banditů je výpravě i záhadný lovec... Tenhle díl se mi moc nelíbí, hodně v něm záleží na psychologii postav, hlavně té ženské, což ovšem s tím, jak Swolfs kreslí ženy, nejde moc dohromady. Akce se sice dočkáme, ale vše dopadne přesně tak, jak očekáváme. Až na jeden detail, který otevírá dveře dalšímu dílu.

DUNCANOVO ZLATO

Durango zůstává ve spojení se ženou z předchozího dílu, která získala plánek k pokladu, a jedou ho spolu vyzvednout. Plánek je jim však odcizen. V patách jim je opět banda hrdlořezů a také záhadný uprchlík z vězení, který má s bandity i s původním majitelem pokladu co do činění. Tento uprchlík jménem Ryan je docela dobře nakreslenou karikaturou Lee Van Cleefa - a objevuje se tu hrob se jménem Bob Robertson a mrtvý vypadá jako Sergio Leone! 48 stránek je však na pořádně zamotanou honičku za pokladem málo, zvláště při Swolfsově stylu, kdy je akce hodně rozkreslena a do dost velkých okének. Navíc tlustá uječená bába není moc dobrý záporák. A ta ženská je opět na ránu...

ŠAKALOVA KOŘIST

Tenhle díl mě z této sedmičky zaujal asi nejvíc. Banda, která unáší Indiánky a prodává je Mexičanům do bordelů - a nasraný Indián, kterému unesli nevěstu. A Durango se rozhodne ho doprovodit - proč ne? Mexiko má rád. Přímočaré, násilné, ale tohle prašné prostředí mám radši než hory a lesy, které sérii vévodí.

COLORADO, DĚDIČKA

Durango se tentokrát dostává do městečka, v němž majitel dolu ve spolčení s drsným šerifem a jeho ohromnou bandou tzv. ochránců zákona vykořisťuje horníky. Napřed to vypadá, že se Durango nechá najmout k šerifovi, ovšem majitel dolu má dceru, jež je proti jeho praktikám, a do všeho se zamotá tajný agent a odboroví předáci. Nicméně více než řešení situace ubohých horníků je tu samozřejmě akce a násilí. Zvláště přestřelka ve druhém díle je opravdu masivní. Nicméně Durango se nám zamiluje a ve městě zůstane... Ale potěší rozkreslení příběhu do dvou dílů, aspoň se tam stihne leccos stát a rozehrát víc linek.

BEZ SLITOVÁNÍ

Durango nám zůstal v Nortonville, kde se jednoho dne objevil obzvlášť zákeřný desperát, který vraždí na potkání a znásilňuje ženy i děti. Pátrání kazí podezřelý šerif, připomínající Johna Cleese v Silveradu. Jeden z těch lepších dílů, který je navíc částečně vyprávěn flashbacky. Navíc skvělé prostředí rudých pískovcových skal.

JEDNOU NOHOU V PEKLE

Dvojdíl, k němuž jsem zatím nedostal konec. Opět zápletka vypůjčená z Tenkrát na Západě, kdy banda zabijáků nutí drobné podnikatele prodat jejich majetek - za nejnižší cenu a samozřejmě používají všech možných prostředků, včetně vraždy majitele a únosu dítěte. A Durango nám nejspíš vyjel z Nortonville naposledy, jak naznačují vzpomínky... Příště si to zřejmě rozdá se samotným velkokapitalistou, takže uvidíme. Ale jinak je tento díl docela průměrný a všechno už jsme to u Duranga viděli.

Celkově - je to dobře nakreslený, ale děj se podle určitých šablon dost opakuje. Navíc je to šíleně ukecaný, postavy pořád něco zdlouhavě vysvětlují. Ale když dojde na akci, je dost dobrá. Navíc Durango je sympaťák, byť nechat ho téměř se až usadit a zamilovat nebyl dobrý nápad.
A teď dotaz - nemá někdo naskenovaný nějaký díly Lucky Luka? Já mám asi čtyři sešity a asi dva skeny, ale nevím kde...

JAN ŠMÍD - ENNIO MORRICONE A JEHO FILMOVÝ SVĚT

Když jsem viděl, že tato kniha vyšla, čekal jsem od ní něco trochu jiného. Buď Maestrovu biografii, nebo detailnější rozebrání jeho filmografie. No, dostal jsem něco zhruba na půli cesty.

Autor je redaktorem Českého rozhlasu a zároveň velkým Morriconeho ctitelem. V úvodu se tedy vyznává především z obdivu k Maestrovi a vztahu k jednotlivým filmům, k nimž Morricone složil hudbu, zvláště k Tenkrát na Západě a Profesionálovi. Pak popisuje své nadšení, když dostal možnost udělat se svým miláčkem rozhovor, takže nás zavádí do Říma a popisuje prostředí, v němž legendární skladatel žije, a popisuje, kde co je. Chodí po místech, která prokazatelně Ennio navštívil či navštěvuje, například oblíbené restaurace. Nakonec nás přivádí k domu, v němž Morricone vlastní byt - a následuje odmlka.

Zde, naštěstí nijak extra podrobně, začíná líčení Mistrova dětství a hudebních vlivů, jež ho formovaly. Následují první hudební krůčky a už se dostáváme k líčení přátelství se Sergiem Leonem a práce na jejich filmech. Čtyři samostatné kapitoly jsou věnovány dolarové trilogii a Tenkrát na Západě, což je asi nejdelší kapitola knihy. neboť kromě detailů z natáčení filmů se opět autor rozepisuje o své výpravě do míst natáčení, nejen do Španělska, ale i do Monument Valley. Líčení toho, jak dopadl ranč Sweetwater, je poměrně smutné. Kapsy plné dynamitu však autor zřejmě neviděl, prostě je opomíjí.

Následně se autor zabývá Maestrovým působením ve Francii a zvláště přátelstvím s Henrim Verneuilem, jejich společné filmy ovšem autor moc nerozepisuje, podrobněji píše snad jen o Sicilském klanu. Hodně času se však stráví u Profesionála, kde je opět nejdůležitější se dozvědět, jak zámek ze závěru filmu vypadá dnes. Dálší kapitoly pojednávají o působení v Americe, které začíná podle autora až prvním filmem nominovaným na Oscara ve druhé polovině sedmdesátých let, a zabývá se zejména tím, jak Ennio nikdy Oscara nedostal. Vracíme se k Leonemu a zvláštní kapitole o filmu Tenkrát v Americe (v New Yorku Šmíd naštěstí asi nebyl). Nebudu už rozepisovat všechno, prostě autor projede skrze nejvýznamnější milníky Morriconeho kariéru až do dnešních dní. Těmi milníky jsou zejména film Misie a spolupráce s Giuseppem Tornatorem. Zvláštní kapitola je pak věnována spolupráci s Českým národním symfonickým orchestrem. Mimochodem se mluví i o nahrávání hudby k Hateful Eight, po němž prý šli někteří hudebníci s Morriconem a Tarantinem na večeři a Tarantino prohlašoval, že příští film bude točit v Praze... To asi mluvil o Vega Brothers ;)

A v závěru konečně autor vchází do Mistrova bytu a udělá s ním krátký rozhovor. Následně se i, nečekaně, podívá do jeho pracovny, kam jinak nikoho nepouští, a to je vše. Jak píšu, čekal jsem něco trochu jiného. Dostalo se mi knihy, kterou napsal fanoušek o člověku, jehož osobně moc nezná, jen ho obdivuje, a dostalo se mu cti chvíli s Mistrem mluvit. Většinu toho, co o něm ví, čerpá z knih jiných autorů či různých rozhovorů. Nebudu tvrdit, že jsem se nedozvěděl nic nového, například mě zarazilo tvrzení Jeana-Paula Belmonda, podle kterého mu Leone nabídl roli Harmoniky, nebo to, že v Tenkrát v Americe měli v jednu chvíli staré verze hrdinů hrát Paul Newman a Jean Gabin. Anebo že Chi Mai byla původně složena k příležitosti otevření nějakého muzea v Německu. Asi nejzajímavější pasáží je samozřejmě onen rozhovor na konci.

Matoucí je i to, že kniha je docela tlustá a velká a je tištěna na křídovém papíře, takže i dost váží. Text by se však ve své holé podobě vešel na poloviční rozsah stránek. Vedle textu jsou dost silné okraje a je hodně prokládán fotografiemi. Což je však plus. Teď jsem se soustředil výhradně na text, příště si to prolistuju a budu se soustředit na obrázky. Dalším plusem je minimální bulvárnost, autor nezabíhá do Enniova soukromí, k němuž ostatně nemá odkud čerpat. Nicméně člověka, který sice neviděl všechny ty slavné jmenované filmy, ale přesto zná Mistrovu tvorbu docela dobře, zamrzí, že se kniha zaměřuje jen na to nejslavnější, a to celkem povrchně. Autor zmiňuje, že nejslavnější částí Morriconeho tvorby jsou westerny, takhle to ale vypadá, že jediné, které udělal, byly ty s Leonem. O Corbuccim se, nejmenovitě, zmíní Maestro sám až v rozhovoru, kde je ale Sollima, Petroni, Tessari? Z Francie jsou zmiňováni snad jen Verneuil a Lautner, u Verneuila jen tři filmy. A dále by šlo pokračovat. A lidi, kteří rozumějí hudbě, musejí být docela zklamaní, pokud čekali, že se něco dozvědí o stylu a podobných věcech, které jsou pro ně zajímavé. Na druhou stranu se mi líbí ten osobní vklad autora. Je to drbárna, ale napsaná s citem. Když se autor ocitne v Morriconeho bytě, jsme spolu s ním nadšení, a když vstoupí do jeho pracovny, téměř ani nedýcháme.

Tak a já jsem si k psaní samozřejmě musel pustit něco od Morriconeho. A budu se muset konečně mrknout na Tenkrát v Americe. A asi se podívám i na Bio Ráj a Misii. A.. a... a dost.

SPAGHETTI WESTERN - PLAKÁTY 39

Včera jsem zapomněl, dnes filmy s Georgem Martinem.