Když jsem viděl, že tato kniha vyšla, čekal jsem od ní něco trochu jiného. Buď Maestrovu biografii, nebo detailnější rozebrání jeho filmografie. No, dostal jsem něco zhruba na půli cesty.
Autor je redaktorem Českého rozhlasu a zároveň velkým Morriconeho ctitelem. V úvodu se tedy vyznává především z obdivu k Maestrovi a vztahu k jednotlivým filmům, k nimž Morricone složil hudbu, zvláště k Tenkrát na Západě a Profesionálovi. Pak popisuje své nadšení, když dostal možnost udělat se svým miláčkem rozhovor, takže nás zavádí do Říma a popisuje prostředí, v němž legendární skladatel žije, a popisuje, kde co je. Chodí po místech, která prokazatelně Ennio navštívil či navštěvuje, například oblíbené restaurace. Nakonec nás přivádí k domu, v němž Morricone vlastní byt - a následuje odmlka.
Zde, naštěstí nijak extra podrobně, začíná líčení Mistrova dětství a hudebních vlivů, jež ho formovaly. Následují první hudební krůčky a už se dostáváme k líčení přátelství se Sergiem Leonem a práce na jejich filmech. Čtyři samostatné kapitoly jsou věnovány dolarové trilogii a Tenkrát na Západě, což je asi nejdelší kapitola knihy. neboť kromě detailů z natáčení filmů se opět autor rozepisuje o své výpravě do míst natáčení, nejen do Španělska, ale i do Monument Valley. Líčení toho, jak dopadl ranč Sweetwater, je poměrně smutné. Kapsy plné dynamitu však autor zřejmě neviděl, prostě je opomíjí.
Následně se autor zabývá Maestrovým působením ve Francii a zvláště přátelstvím s Henrim Verneuilem, jejich společné filmy ovšem autor moc nerozepisuje, podrobněji píše snad jen o Sicilském klanu. Hodně času se však stráví u Profesionála, kde je opět nejdůležitější se dozvědět, jak zámek ze závěru filmu vypadá dnes. Dálší kapitoly pojednávají o působení v Americe, které začíná podle autora až prvním filmem nominovaným na Oscara ve druhé polovině sedmdesátých let, a zabývá se zejména tím, jak Ennio nikdy Oscara nedostal. Vracíme se k Leonemu a zvláštní kapitole o filmu Tenkrát v Americe (v New Yorku Šmíd naštěstí asi nebyl). Nebudu už rozepisovat všechno, prostě autor projede skrze nejvýznamnější milníky Morriconeho kariéru až do dnešních dní. Těmi milníky jsou zejména film Misie a spolupráce s Giuseppem Tornatorem. Zvláštní kapitola je pak věnována spolupráci s Českým národním symfonickým orchestrem. Mimochodem se mluví i o nahrávání hudby k Hateful Eight, po němž prý šli někteří hudebníci s Morriconem a Tarantinem na večeři a Tarantino prohlašoval, že příští film bude točit v Praze... To asi mluvil o Vega Brothers ;)
A v závěru konečně autor vchází do Mistrova bytu a udělá s ním krátký rozhovor. Následně se i, nečekaně, podívá do jeho pracovny, kam jinak nikoho nepouští, a to je vše. Jak píšu, čekal jsem něco trochu jiného. Dostalo se mi knihy, kterou napsal fanoušek o člověku, jehož osobně moc nezná, jen ho obdivuje, a dostalo se mu cti chvíli s Mistrem mluvit. Většinu toho, co o něm ví, čerpá z knih jiných autorů či různých rozhovorů. Nebudu tvrdit, že jsem se nedozvěděl nic nového, například mě zarazilo tvrzení Jeana-Paula Belmonda, podle kterého mu Leone nabídl roli Harmoniky, nebo to, že v Tenkrát v Americe měli v jednu chvíli staré verze hrdinů hrát Paul Newman a Jean Gabin. Anebo že Chi Mai byla původně složena k příležitosti otevření nějakého muzea v Německu. Asi nejzajímavější pasáží je samozřejmě onen rozhovor na konci.
Matoucí je i to, že kniha je docela tlustá a velká a je tištěna na křídovém papíře, takže i dost váží. Text by se však ve své holé podobě vešel na poloviční rozsah stránek. Vedle textu jsou dost silné okraje a je hodně prokládán fotografiemi. Což je však plus. Teď jsem se soustředil výhradně na text, příště si to prolistuju a budu se soustředit na obrázky. Dalším plusem je minimální bulvárnost, autor nezabíhá do Enniova soukromí, k němuž ostatně nemá odkud čerpat. Nicméně člověka, který sice neviděl všechny ty slavné jmenované filmy, ale přesto zná Mistrovu tvorbu docela dobře, zamrzí, že se kniha zaměřuje jen na to nejslavnější, a to celkem povrchně. Autor zmiňuje, že nejslavnější částí Morriconeho tvorby jsou westerny, takhle to ale vypadá, že jediné, které udělal, byly ty s Leonem. O Corbuccim se, nejmenovitě, zmíní Maestro sám až v rozhovoru, kde je ale Sollima, Petroni, Tessari? Z Francie jsou zmiňováni snad jen Verneuil a Lautner, u Verneuila jen tři filmy. A dále by šlo pokračovat. A lidi, kteří rozumějí hudbě, musejí být docela zklamaní, pokud čekali, že se něco dozvědí o stylu a podobných věcech, které jsou pro ně zajímavé. Na druhou stranu se mi líbí ten osobní vklad autora. Je to drbárna, ale napsaná s citem. Když se autor ocitne v Morriconeho bytě, jsme spolu s ním nadšení, a když vstoupí do jeho pracovny, téměř ani nedýcháme.
Tak a já jsem si k psaní samozřejmě musel pustit něco od Morriconeho. A budu se muset konečně mrknout na Tenkrát v Americe. A asi se podívám i na Bio Ráj a Misii. A.. a... a dost.
Žádné komentáře:
Okomentovat