Nějak nevím, co si mám vlastně myslet.
Duccio Tessari se snažil evidentně držet receptů pánů
Leoneho a
Corbucciho, takže děj připomíná něco mezi
Hodným, zlým a ošklivým a
Žoldnéřem. Zakopané zlato, dva zrádní parťáci, z nichž každý zná jen část tajemství, a do toho mexická revoluce.
Navíc
Tessari přibral herce z obou filmů, takže tu máme
Franca Nera jako nedůvěryhodného Evropana (tentokrát Rusa),
Eliho Wallacha coby zrádného Mexičana či
Eduarda Fajarda v roli krutého generála se slabostí pro něžné pohlaví. To tu z většiny zastupuje
Lynn Redgrave v roli novinářky, která se snaží vyvolat revoluci, aby měla o čem psát. A za tím účelem vyrobit hrdinu. To mi pro změnu připomnělo
Lawrence z Arábie. Že její postava je absolutně nesnesitelná asi nemusím říkat. Ale nesnesitelného je tu toho víc.
Tvůrci totiž jako by nevěděli, co vlastně dělají, jestli satiru na politiku, nebo dobrodružný film. A hlavně jestli komedii nebo vážný film. Protože některé pasáže zřejmě scenáristům zněly jako neskutečná hlína (
Wallach jednou vystřelí a půlka armády padne), ale naprosto nefungují a vypadají spíše trapně. A vedle toho dostanete citovou vydíračku s
Wallachovými příbuznými. K tomu ještě připočtěte ideovou neujasněnost, pak samozřejmě spoustu klišé, ale i nelogických věcí. Dále pak jeden padouch v brnění, který zpočátku vypadá důležitě, ale nakonec je v ději naprosto zbytečný, překombinovaný konec, ale vlastně i děj. V anglické verzi dokonce některé pasáže, kde
Redgraveová chytí
Nera a
Wallacha, nutí je předstírat, že jsou vůdci revoluce a následně jí
Nero a
Wallach utečou, byly vystřiženy. Musím říct, že na škodu filmu to asi nebylo.
Tak jsem si postěžoval, nicméně jsou tu věci, které mi zabraňují ten film jen tak spláchnout. Dost slušně jsem se bavil a dvě hodinky utekly jako voda.
Wallach a
Nero jsou samozřejmě dobrá dvojka, takže je to prima jízda i díky nim. Dál se mi líbily některé pasáže, třeba ta v dole, pak samozřejmě
Fajardo, zvláště scéna, kdy nedočkavě svléká
Redgraveovou, která pořád zdržuje. A akce poměrně slušná, ačkoli rušena všemi těmi rádobyvtipnými gagy. Ferriova hudba mě nijak moc neoslovila, ale zase nebyla úplně špatná. Takže nakonec
6,5/10. Není to typickej zástupce tohohle hodnocení, nezasloužil si to ani nezábavností, ani laciností, ale tupou neoriginalitou a nevyrovnaností.
No a tím jsem viděl všechny čtyři spaghetti westerny s
Eli Wallachem. Z nich v jediném hraje jinou roli, než v ostatních, v
Napřed střílej, pak se ptej. Ne, že by zdejší Lozoya byl naprostým Tucovým klonem, ale blíží se mu ze všech nejvíc.
a.k.a. DOn't Turn the Other Cheek, Long Live Your Death
Režie: Duccio Tessari
Hrají: Franco Nero, Eli Wallach, Lynn Redgrave, Eduardo Fajardo, Victor Israel, Marilu Tolo
Hudba: Gianni Ferrio
Itálie / Španělsko 1971
Žádné komentáře:
Okomentovat