ANKETA

Poslední anketa, která běžela tři týdny a navazovala na westernový speciál, měla hojnou účast. Hlasovalo vás 12, což je skvělé a děkuju vám za hlasy. Žel jsem musel anketu rozhodnout já, protože jinak bych měl na prvním místě hned tři filmy. Dlouho to vypadalo na vítězství Nesmiřitelných, pak je dohnali Dva mezci pro sestru Sáru a nakonec zabodovala i Velká země, které jsem v posledních hodinách dal hlas sám. Když to shrnu, pro Velkou zemi jsme nakonec hlasovali čtyři, Nesmiřitelní a Dva mezci dostali po třech hlasech, dva hlasy dostala Divoká banda a jeden Butch Cassidy a Sundance Kid. Pro Jak byl dobyt Západ a Maršála nehlasoval nikdo, což mě moc nepřekvapuje.
Nová anketa se bude zase týkat herců, tentokrát pěti z posledního recenzovaného filmu The Split. Takže o vaše sympatie se budou ucházet Jim Brown, Ernest Borgnine, Warren Oates, Gene Hackman a Donald Sutherland.

THE SPLIT (1968)

Posledního chlapa jsem zabil za 5000. Za 85 000 tě klidně zabiju sedmnáctkrát.
Ráno toho dne, kdy jsem film viděl, jsem ani nevěděl o jeho existenci. Cože, krimithriller s Jimem Brownem, Ernestem Borgninem, Genem Hackmanem, Warrenem Oatesem, Donaldem Sutherlandem a Jackem Klugmanem, s hudbou Quincyho Jonese a podle knihy Donalda E Westlakea, který napsal i předlohu ke skvělému Point Blank? Jakto, že jsem o tom nikdy neslyšel? No, odpověď se nabízí sama, ale stejně jsem se, natolik navnazen, musel přesvědčit, zda to není nějaký dobře ukrytý klenot.

To sice není, ale je to docela zábavný heist film o loupeži a jejích následcích, přičemž velice netradiční je fakt, že hrdinu hraje černoch. Jestliže Sidney Poitier prorazil cestu černým hercům v Hollywoodu obecně, Jim Brown prorazil cestu černým akčním hvězdám. Kdyby ve filmu nebyli jen dva černoši, on a jeho dívka, řekl bych, že jde o takového předchůdce blaxploitation. Pochybuji, že před tímto filmem bylo možné v hollywoodském akčním filmu vidět vztah černého hrdiny a jeho dívky.

Brown se tedy vrátí do San Franciska a společně s bohatou Gladys vymyslí plán, jak si nahrabat - ukrást vstupné z fotbalového zápasu. Peníze jsou samozřejmě přísně střeženy, takže to chce pořádně důmyslný plán a pár schopných lidí. Jenže jedna věc je peníze ukrást a druhá je udržet, a do toho se může zamotat několik nečekaných faktorů.

Brown je fajn sympaťák, přesto jsem se na film díval hlavně kvůli čtveřici Borgnine - Oates - Sutherland - Hackman. Borgnine hraje svého typického robustního vzteklouna, Oates mrzoutského tlučhubu, Sutherland překvapivě uhlazeného nájemného zabijáka, a na Hackmana si musíme skoro celý film počkat, stojí to ale za to. Scény jsou zábavné, hlavně verbování je netradiční (bitka s Borgninem, honička s Klugmanem a především Oates v trezoru), občas je film i docela vtipný.

V čem tedy tkví problém? V nevýraznosti. Režisér byl televizák a je to na tom hodně vidět. Spousta věcí je nevyužitých, krotce a skoro bez zájmu natočených. Kde by jiní budovali nezapomenutelné scény, zde se hned přejde dál. Film má sice svižné tempo, ale za cenu kašlání na detaily. Když Oatese přepadne astmatický záchvat, čekal jsem, že z toho něco bude. Ne. Násilí skoro není vidět, krev taky ne, až na jeden výborný detail, který však byl jistě popsán v knize. Zbývá to tak především na hercích a na funkové Jonesově hudbě, která nás provede celým filmem, na který si asi zanedlouho už ani nevzpomenu. Je to škoda, potenciál to mělo obrovskej. 7/10

Režie: Gordon Flemyng
Hrají: Jim "Badass" Brown, Diahann Carroll, Ernest "Badass" Borgnine, Julie Harris, Gene "Badass"  Hackman, Jack Klugman, Warren "Badass" Oates, Donald "Badass" Sutherland, James Whitmore, Joyce Jameson, Warren Vanders
Hudba: Quincy Jones
Podle románu Donalda E. Westlakea
Produkce: MGM
USA 1968

LA MORTE CAMMINA CON I TACCHI ALTI (1971)

O tomhle filmu všichni psali, jaká je to hrozná nuda, má to skoro dvě hodiny a nic se tam neděje. Možná nízká očekavání měla vliv na to, že mi to uteklo jako voda, až jsem se divil. Jistě je to tím, že tentokrát je film vyloženě postaven na příběhu, kde nesledujeme vraždícího maniaka, ale následky jedné loupeže. A příběh se rozvíjí, pomalu, s občasnými dramaturgickymi šoky, ale nezastaví se.

Na začátku vidíme vraždu muže ve vlaku. Záhy se dovíme, že to byl lupič, který ukradl drahé diamanty, které zmizely. Lupičově dceři, popularní striptérce Nicole, pak začne vyhrožovat maskovaný modrooký muž, že ji zabije, jestli mu nedá ukryté diamanty. Po hádce s přítelem a podezření, že vyděračem by mohl být on, Nicole prchá do Anglie se starším ctitelem. Ani zde, v malé vsi plné roztodivných lidí, ale nemusí byt v bezpečí...

Děj připomíná lehce Šarádu s Audrey Hepburn, zde tedy hrdinka není počestnou paničkou. Hlavní role se zhostila režisérova manželka Nieves Navarro a.k.a. Susan Scott, a režisér její půvaby (pokud nepovedenou plastiku prsou považujete za půvab) protežuje, kde to jde. První polovina filmu je  zaměřena na ni, možná až moc. Na druhou stranu tím a protizáběry na vlídně se tvářícího Franka Wolffa nás film přesvědčí, že Wolff Nieves vážně miluje. Přece jen, je to giallo, věřit se nedá nikomu. Ani opilému nepasákovi Simonovi Andreu, připíjejícím na zdraví její prdelky, ani Wolffově ženě Claudii Lange, silně vzhledem připomínající samotnou Nieves, ani Lucianu Rossimu s dřevěnou rukou, ani slepému José Manuelu Martínovi, a po tolika zkušenostech věřit Georgi Rigaudovi? A Wolff byl přece všude padouch. Ale první polovina nás přesvědčí. Snad jen Pajarito jako rybář je zcela mimo podezření.

Jenže vlivem inspirace Hitchcockem v polovině dojde k velikému zlomu a z romantického thrilleru se stane klasická detektivka s hororovými prvky, v jejímž centru stojí dvojice poldů ze Scotland Yardu. A opět se objevuje Andreu, tentokrát v roli amatérského detektiva. Zvláštní je, že obě vyšetřovatelské jednotky jsou spíše k smíchu, obě ale pátráním docela hýbají. Vlastně musím říct, že detektivní stránka filmu se mi tentokrát opravdu líbila. V giallu vraha většinou usvědčí svědectví, a odhalen bývá v akci. Tady policisté skládají případ dohromady z více kousků a vraha usvědčí důkazy. Zvláště scéna, ve které policisté přemýšlejí o možnostech uchování mrtvoly tak, aby vydržela déle čerstvá, je skvělá.

Střídají se nám tu tedy vlastně hned čtyři úrovně - detektivní, humorná, romantická a hororová. Podle popisu film může vypadat poněkud nevinně, až na striptýz a podobné záležitosti, ale obsahuje více nechutných scén než mnohá drastičtější gialla. Tedy, záleží, co vás osobně znechutí více. Brutální pořezání jedné oběti? Zvracení z okna na nehnutě stojícího poldu? Mne víc znechutila rádoby sexy scéna, ve které jí Nieves smaženou rybu holýma rukama, a pak si smyslně olizuje mastné prsty. A nejhorší je scéna operace poraněného oka. To jsem vážně odvracel zrak.

Vážně bych to označil jako povedenější a zábavnější kousek, byť trochu nevyrovnaný. Identitu vraha jsem tušil, ale víc než motivace, která byla poměrně zřejmá, mne potěšil právě způsob odhalení. Pochválit se dá výtvarná stránka, kostýmy, dekorace, prostředí, vše je pěkně stylové a nádherně nasnímáno, za doprovodu pěkné Ciprianiho hudby. Těch 7,5/10 si to určitě zaslouží.

A na závěr spoilerovatý povzdech: Natáčet závěr gialla na útesu a nenechat vraha spadnout? Mohli k tomu i využít i vrhačské schopnosti jedné z postav, žel ukázané jen jednou. Navíc nepasák z toho vyklouzl hodně lacino. Celou dobu jsem si lámal hlavu, jak vysvětlí ty kontaktní čočky, a výsledné vysvětlení ve mně zanechalo dojem, že komplot byl ještě složitější a jeden z pachatelů uniká na svobodu. Ale policajti se na sebe jen teple podívají a fine. Ok, budeme tomu věřit.

a.k.a. Death Walks on High Heels
Režie: Luciano Ercoli
Hrají: Frank Wolff, Nieves Navarro, Simón Andreu, Claudie Lange, Carlo Gentilli, George Rigaud, José Manuel Martín, Pajarito, Luciano Rossi, Fabrizio Moresco
Scénář: Ernesto Gastaldi, May Velasco, Dino Verde
Hudba: Stelvio Cipriani
Produkce: Cineriz
Itálie / Španělsko 1971

THE STREET FIGHTER (1974)

Kjááá! Z dětství koncem devadesátých let si pamatuju, jak všichni najednou chodili na karate, pak zase na judo, pětiletí chlapečci ve školce se chlubili, že už mají ten a ten pásek... Já se o bojové sporty nikdy nezajímal, takže v nich mám dodneška hokej a jen vím, že existují, a zdaleka všechny neznám. Na druhou stranu že Číňani dělají kung-fu a Japonci karate, to ještě vím. Mistrem kung-fu filmů byl Bruce Lee, mistrem karate je Sonny Chiba. The Street Fighter je jeho nejlegendárnější film. Filmy s Leem jsou samozřejmě klasika, Cesta draka, kterou jsem jednou zkoušel, mě ale dost znechutila a od dalších kung-fu filmů odradila. Sonny Chiba se mi ale zamlouval v Kill Bill a chtěl jsem vidět některé jeho filmy, kde hrál hlavní roli. The Street Fighter mi přinesl vlastně to, co jsem čekal od Leeho.

Děj je prostinký, zato vyplněný všemožnými akčními scénami. Sonny Chiba je nájemný bojovník, který osvobodí z cely smrti mistra karate. Jeho bratr a sestra, kteří si záchranu objednali, ale chtějí s Chibou vyjebat, proto Chiba bratra v souboji zabije a sestru prodá do bordelu. Kdo říkal, že by hrdina akčního filmu měl být svatoušek. Následně se ho hongkongská mafie pokusí najmout, aby unesl dědičku naftového impéria, ale nabídnou mu směšnou částku. Chiba ale zjistí, kdo jsou, proto jsou odhodláni ho zabít. Chiba udělá logickou věc - nechá se najmout jako dědiččin ochránce... A tak si, za pomoci neschopného sidekicka, klestí cestu celým filmem pomocí karate, kterým zmydlí postupně půlku Japonska a Hong Kongu dohromady. A to se ještě musí vypořádat se slepým šermířem, blonďatým vrhačem nožů a především s karatistou ze začátku filmu, který touží po pomstě...

Chiba hraje hajzla na entou, přesto mu nejde nedržet palce. I přes nehumorného poskoka, který se za ním táhne. Tyhle zlidšťující prvky prostě nefungují nikdy. Tedy, skoro nikdy, jejich vztah tu (asi jako jediná věc) jde i trochu do hloubky a nakonec je to i trochu smutné. Spor mezi karatistou a Chibou naopak moc nefunguje. Hlavně ten herec nepůsobí skoro vůbec hrozivě. Hlavní ale je, že Chiba všechny zrube a to dost brutálně. Dojde nejen na přelámané končetiny a vazy, ale i na vypíchané oči, utrhané genitálie, pajšl a dokonce mozek. Jedna brutální scéna je udělána poměrně zajímavě - objeví se rentgenový snímek lebky, kterou prorazí Chibova ruka. Chiba se s tím prostě nesere, takže film je řádně krvavý.

Občas se těmhle filmům říká eastern, myslím, že je to přiléhavé označení. Kdyby se karate vyměnilo za přestřelky či fackovačky, dokázal bych si totéž schéma představit na Západě. Ale asi by to chtělo promyšlenější příběh, protože narozdíl od bojových filmů by s tímhle western asi nevystačil. Akční scény se mi líbily, akorát mi přišly zvláštní Chibovy grimasy, ale budiž, karate vážně nerozumím. Celkově je to zábavný, poměrně oddechový (pokud jsou utrhané části těla vaší představou oddechu) film, na kterém mi výrazněji vadil snad jen poskok, nevýrazný hlavní soupeř a useklý konec. 7/10

a.k.a. Gekikotsu! Satsujin ken, The Karate
Režie: Shigehiro Ozawa
Hrají: Sonny Chiba, Etsuko Shiomi, Goichi Yamada, Fumio Watanabe, Masafumi Suzuki
Hudba: Toshiaki Tsushima
Produkce: Toei Company
Japonsko 1974

WHITE LIGHTNING (1973)

Burt Reynolds a Ned Beatty, začíná to kanoemi na řece. Že by něco jako Vysvobození? Jenže na jedné kanoi jsou dva tlustí páprdové, z nichž jeden je Beatty, na druhé dva kluci, oba spoutaní. Náhle jeden páprda se šerifskou hvězdou vytáhne brokovnici a druhou kanoi prostřelí. Oba kluci se utopí...

Vítejte na drsném americkém Jihu, místě, kde svoboda a demokracie jsou jen slova z televize. Všemu vládnou železnou pěstí drsní šerifové, černoši jsou strachy zalezlí a úplně každý tu kšeftuje se samohonkou. Ne, kdepak, nějací hnusní zfetovaní hipíci se slovy o rovných právech všech lidí nám sem nos strkat nebudou. Burt Reynolds není jedním z nich. Má k tomu sakra daleko. Zrovna sedí za pašování samohonky a čeká ho ještě rok. Co dělá v base? Vyrábí samohonku a opravuje auta. Jenže pak dostane zprávu, že jeho bratr, jediný z rodiny, který studoval, je mrtvý. Byl jedním z těch kluků z titulků. Burt má teď dvě možnosti. Buď rok počkat, až mu vyprší trest (protože útěk se mu nezdařil), nebo spolupracovat s FBI a snažit se šerifa Neda Beattyho dostat skrz nelegální příjmy z prodeje samohonky. Co udělá Burt? Hádejte třikrát...

Scenáristicky to není nic dokonalého, ale je to fajn film, kterému silně pomáhá obsazení. Burtovi Reynoldsovi začínám přicházet na chuť, dřív mě docela rozčiloval, zatímco ve Vysvobození i tady mi přišel celkem fajn. Zajímavým padouchem je Ned Beatty, s kterým tady rozhodně nikdo nevyjebe. Sympatickou dvojkou pašeráků chlastu jsou klasici vedlejších rolí Matt Clark a Bo Hopkins a drsného neotesaného výrobce hraje R.G. Armstrong. Škoda je nepříliš atraktivního dámského obsazení, byť většina těch holek vypadá skutečně autenticky. Do role hlavní rozhoďnožky ale přece jen mohli obsadit atraktivnější herečku. (Vyloženě mi tu scházela Sheree North.) Taky se tu objevuje ve své první roli Laura Dernová, ale vzhledem k tomu, že jí bylo šest let, ji nepoznáte.

Není to nic super extra, což zamrzí i proto, že Joseph Sargent o rok později natočil vynikající Přepadení vlaku z Pelhamu, ale je naprosto pochopitelné, co na tom uchvátilo Quentina Tarantina, který zdejší (výbornou) hudbu použil jak v Kill Bill, tak v Inglourious Basterds. (Krom toho, že je od mala vášnivým fanouškem Reynoldse a podle jedné jeho postavy byl i pojmenován.) Máme tu plno honiček s pořádnými bouráky, skvělou muziku, šlape to, i když ne vždycky stoprocentně. Za vidění to ale stojí. 7/10

a.k.a. Na straně zákona
Režie: Joseph Sargent
Hrají: Burt Reynolds, Ned Beatty, Jennifer Billingsley, Bo Hopkins, Matt Clark, R.G. Armstrong, Diane Ladd, Laura Dern
Hudba: Charles Bernstein
Produkce: United Artists
USA 1973