GEORGE EASTMAN 75

75. narozeniny dnes slaví italský herec a scenárista George Eastman, vl. jm. Luigi Montefiori. Všechno nejlepší!

 

QUANTEZ (1957)

Několik prchajících jezdců v poušti. Záhy se ukáže, že vyloupili banku a prchají před pronásledující patrolou. Záhy se ovšem ukáže, že nejde o nijak sehranou bandu. Šéf nemá dostatečnou autoritu, jen uráží přehnaně sebevědomého mladíka a poloindiánského stopaře a okřikuje a bije svoji holku, která je evidentně zcela mimo své prostředí. Jediný, ke komu chová jakýsi respekt, je záhadný zadumaný pistolník. Skupinka dorazí do městečka Quantez, které ale najdou liduprázdné. Co se stalo? A jak přežijí společně noc v tomto vylidněném místě?

S takovým námětem nemůžeme čekat moc akce, je jasné, že jde o vyloženě psychologický western, v němž jde víc o vyřizování účtů mezi jednotlivými postavami než o dobrodružství. Trochu to může zavánět nudou, naštěstí scénář je poměrně dobře napsaný a herci celkem přesvědčiví. Většinu zaujetí má na svědomí šéf Heller v podání Johna Larche, který je opravdu nevypočitatelně vzteklý a občas překvapivě brutální (trhání náušnic z uší či pokusy o mučení ohněm). Od začátku je jasné, že jde o slabocha, který se snaží vynutit si respekt násilím. Víc respektu ale získává záhadný pistolník Gentry, který ale o vedení nestojí. Tak nějak vlastně stojí stranou od ostatních. Fred MacMurray není špatný, ale není dostatečně zajímavý, aby na sebe stáhl dostatek pozornosti. Mladík John Gavin musí zjistit, kde je jeho místo, dívka Dorothy Malone musí najít ztracené sebevědomí. A pak je tu ten poloindiánský stopař hraný Sydney Chaplinem, a to je docela průser. Skrze něj se dostává do děje zápletka s Indiány, která však je naprosto nezajímavá a on sám rovněž. Jenže tato zápletka přinese nakonec kámen úrazu v podobě závěru, který vypadá jako z jiného filmu. Tohle se mělo vyřídit mezi jednotlivými aktéry, a v tom je film dost zkratkovitý. Bohužel.

Nejzajímavější a nejnapínavější pasáží je tak ta s potulným umělcem, který sem náhodou zabloudí a aniž by to tušil, hrozí mu od Hellera velké nebezpečí. Ovšem zpěvák také přináší vysvětlení minulosti tajemného MacMurraye a tím se obloukem na konci objeví falešná osudovost. Zbytečně. Ten konec to vážně hodně zkazil. Nicméně těch prvních cca 70 minut bylo docela OK. Nic světoborného, ale existují horší a nudnější westerny, odehrávající se s málo postavami na jednom místě. 6,5/10

Režie: Harry Keller
Hrají: Fred MacMurray, Dorothy Malone, James Barton, John Larch, John Gavin, Sydney Chaplin, Michael Ansara
Hudba: Herman Stein
Produkce: Universal
USA 1957

DANGER: DIABOLIK (1968)

Další z hipísáckých komiksových adaptací šedesátých let, kde víc než o smysluplný příběh jde o barevné dobrodružství, designové interiéry, kostýmy, make-up a sex a kde se zesměšňuje konzervativní společnost. Podobně jako ve francouzském Fantomasovi i zde máme superpadoucha, který má superluxusní podzemní sídlo, krade ve velkém a zesměšňuje policii a vládu, a policistu, který se ho snaží ze všech sil zastavit. Marně.

Narozdíl od Fantomase tu však není zcela jasné dobro a zlo. Přičemž charaktery nejsou ambivalentní! Ony prostě nejsou. Ve Fantomasovi byl Fandor, kterému jsme fandili. Komu fandit tady? Slizkému, prakticky se moc neprojevujícímu Diabolikovi, který po většinu času jen někam leze, krade a vraždí? I policejní inspektor Ginko, zdejší Juve, je postavou pomětně nevýraznou. Kromě zajímavých postav absentuje i děj, který sestává jen z epizodek, kdy se objeví něco, co by Diabolik mohl ukrást (vzácné smaragdy, miliony dolarů, dvacet tun zlata), Ginko se to snaží ochránit, ale nakonec to skončí v rukou Diabolika a jeho sexy přítelkyně. Trochu se do toho ještě zaplete mafie, která se snaží vykoupit dopadením Diabolika.

Překvapivá je docela produkce, která míchá áčkové a béčkové hvězdy. U komiksového skoro velkofilmu v produkci Dina de Laurentiise by člověk nečekal na režijním křesle Maria Bavu a v hlavní ženské roli Marisu Mell, ve filmu Maria Bavy by zase člověk běžně nehledal Michela Piccoliho a Terryho Thomase. Diabolika hraje John Phillip Law, který tehdy měl docela našlápnuto, ale nakonec skončil rovněž v béčkách. Snad jen Adolfa Celiho by člověk čekal ve filmech obou kategorií. No, tenhle film je rozhodně béčko, takže spíš tu zaráží Piccoli coby Ginko (i když nemá co hrát, nelze mu nefandit) a Terry Thomas jako ministr, ten ovšem dost přehrává. Marisa Mell nemá jinou práci než být co nejvíce sexy, což se jí velice dobře daří.

Za kamerou tedy seděl Mario Bava - a nebyl to evidentně jeho film. Po vizuální stránce je film ohromující, spousta záběrů je vyloženě krásných, interiéry Diabolikova úkrytu jsou dechberoucí. Ovšem na mnoha místech jsou vidět použité miniatury, takže tolik peněz zase nebylo - Bava ale s nízkým rozpočtem uměl vycházet dobře. No a hudbu složil Ennio Morricone - některé skladby se mi líbily, jiné moc ne.

Diabolik rozhodně není dobrý film. Bohužel není ani dost špatný, aby tím byl nějak zábavný. Na to byl Bava dost zručný režisér. Škoda. 5/10

a.k.a. Diabolik
Režie: Mario Bava
Hrají: John Phillip Law, Marisa Mell, Michel Piccoli, Adolfo Celi, Terry Thomas, Claudio Gora, Lucia Modugno, Renzo Palmer, Federico Boido
Hudba: Ennio Morricone
Produkce: Paramount
Itálie / Francie 1968

AGATHA CHRISTIE - TEN LITTLE INDIANS

 Co by podle mě měla správná detektivka obsahovat?
- co nejvíce zločinů
- napětí, tajemství, nejistotu, strach,
- nepříjemné prostředí
- soustředění především na záležitosti okolo případu a ne na vedlejší vztahy postav, rodinný život vyšetřovatele atp.
- nečekané rozřešení
- sympatického vyšetřovatele
U Deseti malých černoušků si můžeme škrtnout ten poslední bod, což ovšem neznamená, že nejsou tou nejlepší detektivkou, jakou jsem kdy četl, a že by zrovna tady byl sympatický vyšetřovatel potřeba. Agatha Christie zde eliminovala rozsáhlé úvody svých románů, kde se pomaličku seznamujeme se záležitostmi vedoucími k vraždě, a vrhá nás rovnou do klaustrofobického prostoru opuštěného domu na skalním ostrůvku, kam je sezváno deset navzájem se neznajících osob. A okamžitě jim je přehrána deska, z níž je hromovým hlasem předneseno obvinění za zákonem nepostihnutelný zločin a rozsudek smrti pro jednoho každého účastníka. A tak, zatímco se oběti snaží vypátrat, kdože z nich je vrahem, jeden po druhém umírá...

Čtu poměrně rychle (někdy až moc a musím se vracet), Deset malých černoušků jsem zhltnul za jedno odpoledne, co si pamatuji. Myslím, že je to první Christiin román, kde použila básničku jako návod pro vraha, pak to ještě několikrát zopakovala, ale nikdy už ne tak působivě - už proto, že to prostě bylo podruhé. Jinak nevím, jestli existuje jiný český překlad než ten J. Z. Nováka, doufám, že jiný už nebude (aspoň dokud se čeština nezmění natolik, že by už byl moc zastaralý) a pokud ano, neuhne se politicky korektně jako v angličtině, kde už se kniha smí jmenovat jen And Then There Were None, nikoli Ten Little Indians a už vůbec ne původně Ten Little Niggers. Nám snad Deset malých černoušků zůstane.
Následující odstavec očekává, že jste knihu četli! Co oceňuji je rovněž drtivý závěr, který působí dojmem absolutního zmatku a zmaru. Podezření se přelévá z postavy na postavu a zároveň mizí ve chvíli, kdy ta či ona postava odejde ze scény. A právě kvůli tomuto závěru nikdy nechci vidět žádné filmové zpracování, kde se vždy ústřední dvojice muž - žena přece jen zachrání a končí spolu ruku v ruce. Fuj!

Od Agathy Christie už jsem toho přečetl docela dost. Dokonce zjišťuji, že si u většiny románů už ani nepamatuji názvy. Pak se mi mnohé pletou mezi sebou. S Deseti malými černoušky se mi to asi nikdy nestane. Agatha Christie nebyla zázračná spisovatelka, ale tohle je její majstrštyk.

OBLÍBENÉ TITULKOVÉ SCÉNY - část 35

K-Billyho hitparáda 70. let právě začíná.