WAR IS OVER... CHUCK NORRIS LIVES

Ne, to je jenom vtip. Dneska tady o žádného Norrise nezavadíte, naopak se podíváme na zoubek hned třem rozmáchlým válečným freskám, které zachycují klíčové okamžiky Druhé světové války. Všechny tři filmy mají hvězdami nabité obsazení, nemají ústřední postavy a detailně popisují všechny akce.
Vlastně bych válečné filmy rozdělil do tří kategorií. Akčně-dobrodružné, dramatické a historické. Mezi první bych zařadil svoje oblíbené Kam orli nelétají, Tucet špinavců či Velký útěk, do druhé kategorie bych zařadil spíše filmy ze zázemí či koncentračních táborů (např. Musíme si pomáhat), ale třeba i Most přes řeku Kwai, a třetí kategorie jsou filmy popisující důležité akce, bitvy apod. Patří tam tři dnešní bijáky, dále bych sem zařadil třeba Atentát, Bitvu v Ardenách či Osvobození Prahy (ne, že by ty filmy byly často historicky pravdivé). Je jasné, která kategorie je moje nejoblíbenější. Ale tyhle historické velkofilmy kolikrát taky mají něco do sebe.

(číst dál)

OUI CHEF

Dneska budeme vařit. Na Louise si ani Pohlreich nepřijde. A ještě si bleskově prosvištíme některá nemecká slofíčka.

Jinak ač by se mohlo zdát, že mě poslední dva filmy odradily od dalších Djangů, prodleva je způsobena celkovou zaneprázdněností.

DJANGO SFIDA SARTANA (1970)

Tohle ze začátku nevypadalo zase tak špatně, ale prostě se během filmu ukázalo, že to špatný prostě je. Scénář mi tu přišel celkem ucházející, příběh jakž takž dával smysl, i když byl hodně hodně prostý, ovšem kromě mizivého rozpočtu film pohřbívá naprosté diletantství takřka všeho ostatního.

Je to první film režiséra Pasquale Squitieriho, který později točil údajně povedená dramata, především se svou ženou Claudií Cardinale. Jenže tady evidentně ještě vůbec nic neuměl. Všechno je natočené naprosto mizerně, často celá scéna na jeden záběr. A střih sám o sobě je naprosto příšerný. Kolikrát záběry ani nenavazují. Často to i vypadá, že části filmu se prostě nenatočily a je nutné to nějak slepit.

Rozpočet kromě mizerných kulis a lokací nedovolil obsadit ani nějaké zajímavější tváře, mnozí herci vypadají vyloženě odpudivě (to se týče především Djangova bratra), hrdiny pak obsadili Tony Kendall, známý hlavně jako Rey z Policajt nebo rošťák - Nero to zdaleka není, ale dá se; Sartanu hraje Giorgio Ardisson, který... no, taky se dá přežít. Ale asi nejznámějšími tvářemi ve filmu jsou José Torres, tentokrát coby němý mexický poskok, a pak Rick Boyd v miniroli bouchače v hospodě. Jinak je to šmíra.

Hudba... no, Umiliani tu použil archiv, takže hlavní téma zaznělo už v Il figlio di Django, docela mě pobavila nějaká soudobá psychedelická skladba :) Akce je taky mizerná. Mimochodem, k titulnímu souboji dojde po podivném střihu, vypadá chvíli jako rytířský turnaj a pak se Django a Sartana pět minut mlátí, načež zase střih a už jsou kamarádi. Poslední půlhodina to pošle úplně do kytek. Atmosféra nula, napětí nula. 4,5/10
PS. Tohle tu šlo na VHS s bizarním dabingem, kde Djanga namluvil Zahajský a Sartanu Přeučil :)

a.k.a. Django Defies Sartana, Django Against Sartana, Souboj: Django vs. Sartana
Režie: Pasquale Squitieri
Hrají: Tony Kendall, George Ardisson, José Torres, Rick Boyd, Tania Alvarado, Fortunato Arena
Hudba: Piero Umiliani
Produkce: P.A.C.
Itálie 1970

IL FIGLIO DI DJANGO (1967)

Další z laciných béček, nebo spíše céček, tentokrát s poněkud odvážným východiskem, které je ovšem zazděno. Začátek je šíleně zmatený (existuje teda víc verzí, v níž jsou scény řazeny jinak, ale nepředpokládám jasnost ani poté), ale zhruba po dvaceti minutách se člověk tak trochu začíná orientovat. Scénář nedává smysl a občas zdržuje protahovanými zbytečnými scénami (ukecaný spoluvězeň, zpěv v baru, protahované mučení vedlejší a nezajímavé postavy), režie je chaotická a neinventivní, kamera, kterou si režisér Civirani udělal sám, stojí za kulové - i když pravda, sledoval jsem mírně ořezanou verzi a to zjevně ze všech stran.

Jsem Djangův syn, synovec Louise de Funese a mám za ženu Emanuelle, co chtít víc?

Děj je jinak míšení klasických schémat pomsty a boje farmářů v městečku. Hrdina je Djangovým synem, sám Django je v úvodu zavražděn. A hrdina se klasicky dostane  doprostřed sporu a sleduje jen své vlastní cíle. Onoho hrdinu hraje Gabriele Tinti, kterého lze vidět ve 100+1 francouzských filmů (včetně Četníka ze Saint Tropez či Pošetilosti mocných) a později po boku své ženy Laury Gemser v různých Emanuelách a jiných "filmech". Tady mi Tinti ani nijak nevadil. Na druhou stranu ani není nijak zajímavý, působí spíše jako model než jako herec, takže mi bylo úplně jedno, jestli se pomstí. Což, pravda, bylo dáno i scénářem. Nejvíc prostoru tak má Tinti, nechápu ale, proč je první v titulcích Guy Madison, opět jako kněz s pistolnickou minulostí, když je v tom maximálně deset minut a objeví se až za půlkou. Ani ten nestačí nijak zaujmout. V dalších rolích se objevují klasici Daniele Vargas, Luciano Rossi nebo Pedro Sanchez, tentokrát jako vážný šéf bandy, v kteréžto roli mi nevadil.

Ještě jednou se u recenze na můj film otřeš o Luďka Nekudu a schovám bibli a vytáhnu kolt.

Já prakticky nemám moc co říct o tom filmu pozitivního. Nebavilo mě to, je to neumětelské, ostatně se na tom coby návrhář výpravy podílel sám Demofilo Fidani. Snad jen lomů tu není tolik, jak jsem se bál, a pochválit bych mohl hudbu, kterou sice složil Piero Umiliani, ale tady se trefil. Písnička They called him Django byla později použita ještě v Django sfida Sartana. Jo, a jak je to s tím synem Djanga? Nedivil bych se, kdyby k této úpravě došlo až při dabingu... 5/10

No a já jsem padouch. S tímhle ksichtem bych moh taky zaskakovat za Nárožnýho, ale nějak ho ve westernech není potřeba.

A dáme si bluegrass

a.k.a. The Son of Django, Vengeance is a Colt .45
Režie: Osvaldo Civirani
Hrají: Guy Madison, Gabriele Tinti, Ivan Scratuglia, Daniele Vargas, Pedro Sanchez, Giuseppe Castellano
Hudba: Piero Umiliani
Produkce: Titanus
Itálie 1967

OBLÍBENÉ TITULKOVÉ SCÉNY - část 17

Freddy (Hitchcock) vrací úder, a pokud jste to ještě neviděli, máte co dohánět ;)