BRONCO BILLY (1980)

Ale houby, že Clint začal točit "zajímavý" filmy až po šedesátce. Točil je vlastně už od začátku, jenom tomu tehdy nikdo nevěnoval pozornost, protože paralelně střílel parchanty v různých akčních filmech. To, že pod slupkou tvrdého chlápka s největší bouchačkou na světě se skrývá citlivý a inteligentní tvůrce nikdo tehdy nechtěl vidět. Nepíšu to tady jen tak, protože o tomhle je právě tenhle film.

Clint se představuje jinak než obvykle. Místo samotáře tu máme chlapa, který kolem sebe shromáždil "rodinu" sestávající z několika zvláštních existencí. A všichni dohromady si plní svůj sen o tom, že žijí jinde a jindy a jsou něčím, čím nikdy být ve skutečnosti nemohli a nemohou. A i přes nepřízně osudu neztrácejí naději. Jednoho dne jim osud postaví do cesty nafoukanou snobskou bohatou ženu, která je nucena stát se součástí jejich party. Samozřejmě je to o sbližování dvou lidí, kteří se napřed nesnášejí, ale Clint tyhle příběhy umí. Někdy je udělá výbušnější (Železný stisk), jindy komornější (Gran Torino), ale umí je.

Clint se tu představuje jako herec i režisér. Musím říct, že vlastně jsem ještě asi ani neviděl jediný film režírovaný Clintem Eastwoodem, ve kterém sám nehrál. Tak nějak by mi tam chyběl. Clint samozřejmě nezklame, ani režijně, ani herecky. A společně s ním se tu představuje i parta herců, se kterou celá sedmdesátá a osmdesátá léta pracoval skoro na všem. Většinou tvoří jeho spolucirkusáky (Bill McKinney, Sam Bottoms, Dan Vadis, který u Eastwooda zakotvil po italském angažmá v sandálovkách a westernech), v roli zlého šerifa, asi příbuzného toho z Ramba, se objevuje Walter Barnes, který u Clinta zakotvil pro změnu po sérii Mayovek a opět špaget, a nejvýraznější role samozřejmě připadly Clintově tehdejší družce Sondře Locke a Geoffreymu Lewisovi. Lockeová mi tu sama o sobě nevadila (nebo že bych si na ni už zvyknul?), hrála protivnou postavu, v pořádku. Nicméně poměrně mi vadily pasáže, týkající se jejího pozadí, toho, proč se vlastně k cirkusu přidá. Přišly mi ne zrovna nejlépe napsané (stereotypní figury zlé macechy a prohnaného právníka), na druhou stranu součástí právě tohoto příběhu je vynikající Lewis, který si svým neurotikem krade všechny tyto scény pro sebe.

Líbilo se mi to, na druhou stranu je to trochu delší a některé scény byly trochu navíc. I když zase byly poměrně vtipné (přepadení banky jako vtipná reminiscence Dirty Harryho, snaha o přepadení vlaku). Navíc tam trošičku byla zamíchaná politika a moralizování. Taky některé postavy byly spíše karikatury (kromě již zmíněných třeba i policejní inspektor, kterého jeho představitel hraje jako šablonovitého blba). Ještě jsem chtěl zmínit Clintovy skvělé záchvaty vzteku. No, prostě, myslím, že je ten film dost podhodnocený. Za mě 7,5/10.

Režie: Clint Eastwood
Hrají: Clint Eastwood, Sondra Locke, Geoffrey Lewis, Scatman Crothers, Bill McKinney, Sam Bottoms, Walter Barnes, Dan Vadis, Woodrow Parfrey, Doug McGrath, Alison Eastwood, Kyle Eastwood, Hank Worden, William Prince
Hudba: Snuff Garrett
Produkce: Warner Bros
USA 1980

GEOFFREY LEWIS 1935 - 2015

Včera ve věku 79 let zemřel americký herec Geoffrey Lewis. Hrál hlavně vedlejší role, často ve filmech s Clintem Eastwoodem, ale objevil se i ve dvou spaghetti westernech, přičemž v tom druhém, Fulciho Stříbrném sedle, byla jeho postava (a jeho výkon) to nejlepší, co v tom filmu bylo.

VELVET UNDERGROUND AND NICO

„Jejich první desky se prodalo jen deset tisíc kusů. Každý, kdo si ji koupil, ale založil kapelu.“ (Brian Eno)
Před lety jsem Velvety viděl v nějakém dokumentu (byli tam jen okrajově), ale nevěnoval jsem jim moc pozornost. Pak jsem si o nich četl článek ještě na starým Pinkassu, a řekl jsem si, že tomu asi dám šanci, třeba to bude dobrý. Pustil jsem si to jednou... a podruhý... a pak znova. A pak jsem to začal šířit kolem sebe. Vlastně většina lidí z mýho okolí, kteří Velvety znají, je znají mým prostřednictvím :) Ale kapelu založila snad jenom moje sestra a tato se rozpadla vlastně ještě dříve, než pořádně začala. Nicméně vliv Velveti rozhodně měli, a to nejen ve světě. Mejla Hlavsa se v dokumentu Bigbít vyznal z toho, že tahle deska mu změnila život a pod jejím vlivem (ale nejen jejím samozřejmě) vlastně byli založeni Plastic People of the Universe.
Tahle deska je totiž důkazem, že aby člověk vytvořil dobrou muziku, nemusí být ani zdaleka ten nejlepší muzikant na světě. Občas sice zazní (zvláště na housle) falešné tóny, ale tady se s nimi pracuje záměrně. Skřípavé housle, rozladěné piáno, zmatená kytarová sóla, třeba i nepravidelné ozývání tamburíny, všechno má svůj smysl, všechno do písniček zapadá.

Na úvod zazní klidná Sunday Morning, která člověka hodí do dobré nálady a skoro až uspí. Z klidu člověka vyhodí hned druhá skladba, I'm Waiting for the Man, rychlá vypalovačka s neučesaným Reedovým zpěvem. Do snové nálady se vrátíme s následující Femme Fatale, to vše s tklivým vokálem hostující zpěvačky Nico a jejím nepřeslechnutelným německým přízvukem. Následně naváže asi nejlepší skladba z celé desky, Venus in Furs. Skřípavé housle, spíše až recitace nepříjemného Reedova hlasu... paráda. Následuje rychlá Run, run, run, a po ní druhá nejlepší věc, All tomorrow's parties. Výrazné bicí, rozladěný klavír, nepravidelné údery tamburíny a zpívá opět Nico. Poté přichází sedmiminutová skladba Heroin, hterá zní skutečně jako na tripu, ovšem tuhle osobně zrovna nemusím. There She goes again je proti tomu jako klasika z rádia (ale ani tohle by tam nikdy nehráli). Naposledy se zasníme s I'll be your mirror (kdyby tam Warhol nakonec skutečně udělal nekonečnou smyčku s pořád se opakujícím "I'll be your mirror", to by bylo prima :)) a pak přijde asi nejtemnější věc z celé desky, The Black Angel's Death Song, rozvrzané housle a Reedova polorecitace. Desku zavírá bláznivý jam European Son - zpočátku to vypadá na další pravidelný bigbít, ale po spláchnutí záchodu se rozjede pětiminutový blázinec.

Andy Warhol

Kromě hudební složky je stejně výborný i přebal. V téhle době vznikaly buď běžné fotografie umělců v "inteligentních" pózách, nebo naopak barevné psychedelické obrázky a kulatá písma. Andy Warhol na obal téhle desky nakreslil jednoduchý žlutý banán na bílém pozadí. Jednoduché, působivé. A legendární. Na původním vydání se prý banán dal i odloupnout, aby se objevil... oloupaný banán. A deska byla žlutá s modrým středem, nikoli klasicky černá s oranžovým středem.
Rozhodně to není deska pro každého, ale pro mě je skvělá se vším všudy a určitě je dost inspirativní. Velvety si pouštím, když potřebuju přemýšlet. Třeba když píšu nějakou seminární práci... nebo teď když píšu tenhle článek :)

CREEDENCE CLEARWATER REVIVAL - THE WORKING MAN

THE BEATLES - RAIN

Počasí se zbláznilo, za chvíli se zblázní i písničky a začnou hrát pozpátku :)