„Jejich první desky se prodalo jen deset tisíc kusů. Každý, kdo si ji
koupil, ale založil kapelu.“ (Brian Eno)
Před lety jsem
Velvety viděl v nějakém dokumentu (byli tam jen okrajově), ale nevěnoval jsem jim moc pozornost. Pak jsem si o nich četl článek ještě na starým Pinkassu, a řekl jsem si, že tomu asi dám šanci, třeba to bude dobrý. Pustil jsem si to jednou... a podruhý... a pak znova. A pak jsem to začal šířit kolem sebe. Vlastně většina lidí z mýho okolí, kteří
Velvety znají, je znají mým prostřednictvím :) Ale kapelu založila snad jenom moje sestra a tato se rozpadla vlastně ještě dříve, než pořádně začala. Nicméně vliv
Velveti rozhodně měli, a to nejen ve světě.
Mejla Hlavsa se v dokumentu
Bigbít vyznal z toho, že tahle deska mu změnila život a pod jejím vlivem (ale nejen jejím samozřejmě) vlastně byli založeni
Plastic People of the Universe.
Tahle deska je totiž důkazem, že aby člověk vytvořil dobrou muziku, nemusí být ani zdaleka ten nejlepší muzikant na světě. Občas sice zazní (zvláště na housle) falešné tóny, ale tady se s nimi pracuje záměrně. Skřípavé housle, rozladěné piáno, zmatená kytarová sóla, třeba i nepravidelné ozývání tamburíny, všechno má svůj smysl, všechno do písniček zapadá.
Na úvod zazní klidná
Sunday Morning, která člověka hodí do dobré nálady a skoro až uspí. Z klidu člověka vyhodí hned druhá skladba,
I'm Waiting for the Man, rychlá vypalovačka s neučesaným
Reedovým zpěvem. Do snové nálady se vrátíme s následující
Femme Fatale, to vše s tklivým vokálem hostující zpěvačky
Nico a jejím nepřeslechnutelným německým přízvukem. Následně naváže asi nejlepší skladba z celé desky,
Venus in Furs. Skřípavé housle, spíše až recitace nepříjemného
Reedova hlasu... paráda. Následuje rychlá
Run, run, run, a po ní druhá nejlepší věc,
All tomorrow's parties. Výrazné bicí, rozladěný klavír, nepravidelné údery tamburíny a zpívá opět
Nico. Poté přichází sedmiminutová skladba
Heroin, hterá zní skutečně jako na tripu, ovšem tuhle osobně zrovna nemusím.
There She goes again je proti tomu jako klasika z rádia (ale ani tohle by tam nikdy nehráli). Naposledy se zasníme s
I'll be your mirror (kdyby tam
Warhol nakonec skutečně udělal nekonečnou smyčku s pořád se opakujícím "I'll be your mirror", to by bylo prima :)) a pak přijde asi nejtemnější věc z celé desky,
The Black Angel's Death Song, rozvrzané housle a
Reedova polorecitace. Desku zavírá bláznivý jam
European Son - zpočátku to vypadá na další pravidelný bigbít, ale po spláchnutí záchodu se rozjede pětiminutový blázinec.
 |
| Andy Warhol |
Kromě hudební složky je stejně výborný i přebal. V téhle době vznikaly buď běžné fotografie umělců v "inteligentních" pózách, nebo naopak barevné psychedelické obrázky a kulatá písma.
Andy Warhol na obal téhle desky nakreslil jednoduchý žlutý banán na bílém pozadí. Jednoduché, působivé. A legendární. Na původním vydání se prý banán dal i odloupnout, aby se objevil... oloupaný banán. A deska byla žlutá s modrým středem, nikoli klasicky černá s oranžovým středem.
Rozhodně to není deska pro každého, ale pro mě je skvělá se vším všudy a určitě je dost inspirativní.
Velvety si pouštím, když potřebuju přemýšlet. Třeba když píšu nějakou seminární práci... nebo teď když píšu tenhle článek :)
Žádné komentáře:
Okomentovat