FANTOMAS (1964)

Začínáme týden s Jeanem Maraisem, a nemůžeme začít ničím jiným, než naprostou klasikou.

Nebudu počítat, kolikrát jsem tenhle film viděl, a kdybych se snažil přijít na to, kdy poprvé, asi bych se nedopočítal. Každopádně, s lety jsem zjistil, že tenhle film jako celek rozhodně můj oblíbený není. Jasně, Fantomas je cool. Fantomas je tak skvělý padouch, kterého bych snad i zařadil do svojí top 10 padouchů, kdybych se ji někdy snažil sestavit (jako že asi nebudu). Jenže celý děj je tak strašně epizodický, že kolikrát mám pocit, že u toho usnu.

Původní knihy o Fantomasovi, kterých je hromada, ale u nás vyšly jen tři, jsem nečetl. Což se pokusím napravit. Je mi jasné, že Fantomas v nich nemá gumovou modrou masku, ani spoustu technických udělátek 60. let, a také, že původní Fantomas je spíše horor a rozhodně ne komedie. Obsazením Louise de Funese ale jako by tvůrci zpečetili osud filmu. Většina lidí, kteří na Fantomase přišli, prostě přišli na komika, co je tak pobavil v Četníkovi ze Saint-Tropez. Tady je Juve ještě vedlejší postavou, těmi hlavními jsou nepochybně Fandor a Fantomas, i Helena v podání Mylene Demongeotové je tu ještě jen Fandorovou holkou. V pokračováních se ale už váhy vychylují ve prospěch Funese a zvláště Fandor postupně ztrácí svou důležitost.

No, tenhle díl obsahuje rozhodně nejlepší závěrečnou honičku počínaje v autech, na střechách vagonů vlaku, a vrtulníkem a ponorkou. Jen škoda, že děj předtím prostě působí hrozně útržkovitě. Asi je to dáno i tím, že prakticky každá scéna končí zatmívačkou, což jsme většinou navyklí vnímat jako významný předěl. Ještě bych vyzdvihl výbornou hudbu s ikonickým tématem, které patří mezi ta nejlepší vůbec. No, zítra se mrkneme na pokračování. 7/10

Režie: André Hunebelle

Hrají: Jean Marais, Louis de Funes, Mylene Demongeot, Jacques Dynam, Robert Dalban, Henri Attal, Dominique Zardi

Hudba: Michel Magne

Francie / Itálie 1964