Slíbil jsem na začátku roku speciály. Zatím proběhl jen ten westernový. Zatím jsem se však nedostal k ničemu dalšímu, času bylo málo a když jsem vyzkoušel něco jiného, tak jsem po jednom, nanejvýš dvou filmech hned skončil. Ke spaghetti westernům jsem se taky letos moc nedostal. Takže pro tento týden znovu do žlutého subžánru.
LA DAMA ROSSA UCCIDE SETTE VOLTE (1972)
Napůl gotické giallo, které vypadá lákavě, obsazením, hudbou, kamerou. Čekáte, že přijde ale. Ale prostě to není úplně ono a může za to scénář. Už jen začátek mi připadal trochu přiblblý. S dětskými herci je potíž, ještě je dabovat druhá. Tady asi pět minut sledujeme dvě protivné uřvané holčičky, které se perou, než je děda na vozíčku uklidní, aby jim vyprávěl rodovou legendu o mstící se červené dámě. Po titulcích naštěstí jsme v době, kdy by dívky měly být dospělé - a jako by se legenda začala naplňovat, červená dáma vstala z hrobu a začala vraždit. Takže dědičky
Barbara Bouchet a
Marina Malfatti se zatím dědictví nedočkají, Barbařin přítel se ovšem dočká povýšení na post generálního ředitele módní firmy, kde Barbara fotí. Zájem o něj však ale mají i modelka
Sybil Danning a sekretářka
Pia Giancaro, takže se policejní inspektor Freddie Mercury při hledání vraha pěkně zapotí.
Ne, inspektor vážně Mercuryho jen vzhledem připomíná. Obsazení vskutku vypadá, zvláště v ženské části, lákavě -
Barbara Bouchet, Marina Malfatti, Sybil Danning... Ale dá se říct, že herecké výkony jsou tu veskrze průměrné,
Barbara nijak dobře nehraje a
Sybil tu paradoxně patří do té lepší části obsazení - protože tu nic víc než svlékání a svůdnost na starosti nemá. Ovšem kdo vybral tohoto nudného panáka do role hrdiny, to by mě fakt zajímalo. Vypadá trochu jako
Michal Dočolomanský, ale oproti němu nemá nic. Talent, šarm, charisma, vypadá blběji.
 |
| J&B, červený telefon, to je v pořádku. Volající není. |
No, největší problém jsem měl stejně se scénářem. Ne, že by byl nějak extra dementní, ale chvílemi jsem se dost ztrácel, no a závěrečná pointa je ještě blbější, než jsem se obával. Osobu vraha jsem uhodl poměrně rychle, i když je fakt, že do konce jsem si nebyl na sto procent jistý. Ale byl to ten první tip od boku, který vyšel. Navíc, scénář dejme tomu, ale režisér taky nebyl nic moc. Sice má dobrou kameru, skvělou hudbu, ale natočit opravdu napínavou nebo nějak zajímavou scénu neumí. Pak trčí špatné dialogy a mizerní herci. Ale budiž, vlastně skoro až do konce jsem uvažoval, že to ohodnotím trochu výše, ale ta pointa mi to srazila.
 |
| Show must go on... |
Přestože se film odehrává v módní firmě, výtvarník si nějak nedokázal vybrat, jestli chce retro nebo sedmdesátky, takže postavy občas mají negližé s obrovitým výstřihem a k tomu účes jak ze 30. let, snad jen
Sybil Danning vypadá vždycky dobově. Máme tu barokní zámek a k tomu moderní vilu hrdiny s pokojem s naprosto stejnou tapetou, jakou měla v hotelu
Edwige Fenech v
The Strange Vice of Mrs. Wardh.
Bruno Nicolai přinesl vlastně stejnou hudbu jako vždycky, ale zase tak pěknou, že mu budiž odpuštěno. Hlavní motiv je z těch, které utkví. Vzhled vraha, nebo vlastně vražedkyně, rovněž. A to je z toho asi tak všechno.
6,5/10
a.k.a. The Red Queen Kills Seven Times, The Lady In Red Kills Seven Times, Blood Feast, Feast of Flesh, The Corpse Which Didn't Want to Die
Režie: Emilio P. Miraglia
Hrají: Barbara Bouchet, Ugo Pagliai, Marina Malfatti, Sybil Danning, Pia Giancaro, Marino Masé, Nino Korda, Carla Mancini
Hudba: Bruno Nicolai
Itálie / SRN 1972
Žádné komentáře:
Okomentovat