Tohle jsem už rozkoukal kdysi po doporučení na původním Erlově blogu. Ani nevím, jestli to bylo ještě předtím, než jsem viděl Mrs. Wardh, nebo až potom, každopádně nevím proč jsem si myslel, že jsem to vypnul až po té nechvalně proslulé scéně se psy, ale musel jsem už někdy dřív. Ani se moc nedivím, protože svírat se žaludek se mi i teď začal už někdy v první polovině.
Děj se tentokrát točí kolem psychoanalýzy, snů, a ženy jménem Carroll, jejíž sny se zhmotnily. Ne, nezdálo se jí o pršení sleďů ani samovznícení starosty Varšavy a její id a superego se nezhmotnily v podobě Sebevědomí a Mindráka, ale v podobě sexy sousedky, která dělá hippie mejdany s drogami, rockem a vším, co k tomu patří, ve vedlejším bytě, která se vrací do jejích snů coby milenka, a kterou Carroll ve snu nakonec ubodá. Jenže záhy se zjistí, že sousedka byla skutečně zavražděna - a naprosto přesně tak, jako ve snu. I Carrollin nůž aa kožich i s jejími otisky se a místě činu najdou. Co se vlastně stalo? Jak mohou sen a realita být v průběhu jedné noci tak shodné? A jak do toho zapadá otec kandidující na senátora, Carrollin záletný manžel, jeho dospívající dcera a třetí žena jménem Deborah, o které se (spoiler) až do konce filmu nedozvíte, proč bydlí ve stejném bytě?
Freud tu hraje roli skoro hlavní, ale naštěstí z toho nijak moc netrčí. Skutečně hlavní roli hraje Florinda Bolkan, která rozhodně nehraje špatně, ale nějak u ní nevím... Je charismatická, ale ne moc sympatická, občas vypadala celkem dobře, občas celkem ošklivě. S herci to vůbec tady není nic moc, naštěstí to na nich nestojí. Jean Sorel tu sice hraje stejně jako všude, ale protože tu skoro není a nehraje alfa samce, nevadil mi. Stanley Baker působil trochu divně, a jeho naprosto nesynchronní pískání Morriconeho melodie mu moc nepomáhalo. Alberto de Mendoza je tu opět prkenný, ale zase to vzhledem k roli, kterou hraje, nevadí. Z poldů mě nejvíc bavil ujetý šéf z forenzního Ezio Marano. Ely Galleani, Silvia Monti a Anita Strindberg jsou tu pak jen pro dodání půvabu. O Montiové se fakt během filmu nedozvíte skoro nic, což je škoda, Strindbergová ztvárňuje "id", takže vlastně jen obnažuje svoje tělo.
Lucio Fulci tu ukazuje, kde jsou jeho silné stránky, a že co se týče tvorby gialla patřil k vrcholu. Zvláště scény, které jsou vysloveně hororové, jsou skvělé - k deji nemají pražádný vztah, vlastně ani nedávají smysl, ale působí naprosto skvěle. Sem patří ti zmiňovaní psi (což je celkem ohavná scéna) i honička v opuštěné katedrále, u které jsem si málem kousal nehty. K tomu přičtěte naprosto skvělou vizuální stránku (dokonalá výprava, kamera, střih) i hudební (Ennio!). Trochu to kazí nepříliš povedené triky. Je mi záhadou, že za takhle zjevně vycpané psy šel Fulci k soudu, aby prokázal, že nebyli živí! Možná žalobci viděli nějakou rychleji sestříhanou verzi, kde si nemohli stihnout všimnout, jak to vlastně vypadá. A animace zlověstné labutě a jejího stínu (což hodně připomíná jednu pasáž z The Wall) taky nebyla nic moc. Ale jinak technicky špička.
Jenže ke giallu kromě napětí patří i pátrání a vysvětlování, co se vlastně stalo. A tohle mě mrzí, protože závěrečných dvacet minut netvoří gradující napětí, ale poklidné vysvětlování, jak to bylo doopravdy. Sakra, mohlo to být opravdu skvělé, ale ten konec, který mi ani nedával moc smysl, to kazí. Je fajn, že nás Fulci zavádí od jasnějších stop vždycky naprosto falešným směrem. Je fajn, že vraha v žádném případě neuhodnete. Je fajn, že je to všechno na konci naprosto jinak, než byste si celý film mysleli. Ale je to odhaleno jen monologem, nepříliš dobře a nudně. Škoda, mohlo se to zařadit ke špičce. Takhle "jen" 8/10.
a.k.a. A Lizard in a Woman's Skin, Schizoid
Režie: Lucio Fulci
Hrají: Florinda Bolkan, Stanley Baker, Jean Sorel, Leo Genn, Alberto de Mendoza, Ely Galleani, Penny Baker, Mike Kennedy, Silvia Monti, Ezio Marano, Anita Strindberg, George Rigaud
Hudba: Ennio Morricone
Itálie / Španělsko / Francie 1971
Žádné komentáře:
Okomentovat