ARNOLD SCHWARZENEGGER 70

Včera Arnold oslavil sedmdesátku.

REAZIONE A CATENA (1971)

Hodně drsná a hodně černá komedie, nebo lépe řečeno film s hodně drsným černým humorem, který v průběhu mění žánr od gialla ke slasheru až po právě černou komedii. Příběhově se opět jedná o schéma "několik různých postav a někdo z nich ty ostatní vraždí", s pátráním a identitou vraha si však Mario Bava vůbec nedělá hlavu a spíše se zaměřuje na jednotlivé vraždy, kterým vždy předchází dlouhé napětí a pak řádně krvavé zakončení. Hned na úvod dostaneme výbornou atmosferickou scénu s invalidní hraběnkou, smyčkou a vrahem, který zabije vraha, následně se stručně seznámíme s osobami žijícími v inkriminované zátoce, a hned na to přijíždějí dva mladíci s dvěma cizinkami, kteří směřují k jedinému - a je jasné, jak musejí dopadnout.

Děj se rozběhne vlastně až asi v polovině, kdy se ukáže, že samozřejmě jde o dědictví po zavražděné hraběnce. Oproti jiným giallům, kde je ve středu pozornosti vyšetřování, zde však nevyšetřuje nikdo nic. Spíš si všichni brousí zuby na dědictví a potřebují se zbavit všech ostatních. Přestože se ale Bava snaží v první polovině házet falešné stopy, kdo by mohl být vrahem, jeho identita je od začátku poměrně jasná. Nakonec je to ale vlastně jedno. Ústřední postava, kterou bychom sledovali celou dobu, tu však poměrně citelně chybí. Zvláště začátek filmu po vraždě hraběnky působí poměrně zmateně.

Trochu výhrady bych asi měl i k výběru herců. Oni tu, pravda, nemají zrovna moc co hrát, ale když už hrají, tak nijak moc dobře, nebo do svých rolí zase tak moc nesedí. Chris Avram je poměrně nezajímavý, Luigi Pistilli film prochází prakticky s jediným výrazem ve tváři, Leopoldo Trieste a Laura Betti zase přehrávají jako diví. Claudine Auger taky zrovna nezáří a Claudio Volonté (a.k.a. Claudio Camaso) to sám moc nevytrhne. Nejlepšími složkami jsou tak vizuální, o kterou se Bava postaral sám, a hudební, kde Stelvio Cipriani složil pěkně kontrastní hudbu. Celkově, ne že bych se vyloženě nudil, ale spíš než zájem o postavy jsem měl o to, kdo a jak půjde pod kytičky příště. Hodně cynický film s hodně cynickým koncem. Ale my cynici se zasmějeme. 7/10
PS. SPOILER - S těmi spratky to chtělo více scén, aby byl konec opodstatněnější.

a.k.a. Krvavá zátoka, Zátoka krve, Bay of Blood, Twitch of the Death Nerve
Režie: Mario Bava
Hrají: Claudine Auger, Luigi Pistilli, Chris Avram, Claudio Volonté, Leopoldo Trieste, Laura Betti, Brigitte Skay, Anna Maria Rosati
Hudba: Stelvio Cipriani
Itálie 1971

WALLPAPERY 2

Pár nových wallpaperů, které jsem si vyráběl.
Donedávna na ploše:

Clint:

Sartana:

Útěk z New Yorku (ten první aktuálně na ploše)

A taková směska:

L'UCCELLO DALLE PIUME DI CRISTALLO (1970)

Tohle jsem dlouho odkládal, ani nevím, proč. Možná to bude tím, že subžánr gialla mě tak moc zase nenadchl. Viděl jsem pár filmů, ale všechny mi přišly jak podle jednoho mustru, tu podaného působivěji (Sergio Martino), tu hůře. Vždy šlo buď o osamělou ženu, po které jde sériový vrah, nebo o skupinu lidí, které jednoho po druhém likviduje sériový vrah. Nemohu říci, že Argentův film by se co do námětu nějak dramaticky odlišoval, ale přece jen jsem neměl ten pocit, že tohle jsem už viděl.

V centru dění je tentokrát mužská postava, americký spisovatel, který se chystá odletět z Itálie společně se svou snoubenkou. Když náhle jedné noci spatří v rozsvícené galerii maskovaného vraha, kterak vraždí krásnou dívku. Sam, hraný Tonym Musantem, vraha vyplaší, dívku se podaří zachránit, ale vrah nyní jde i po něm, a Sam se navíc začíná o sériové vraždy více a více zajímat a totožnost vraha odhalit.

Scénář tedy není nijak originální ani dokonalý (ostatně teď jsem si vzpomněl na jednu nedovysvětlenou a podivnou záležitost), ale hlavní tahák v něm netkví. Film je spíše takovou děsivější detektivkou než hororem, krve tu moc není, kde by jiní ukazovali vraždy názorně, Argento tady jen naznačuje a vlastně s každou další vraždou přidává na intenzitě a detailnosti - první nevidíme vůbec. Každopádně ani chvíli jsem se nenudil, případ mě zajímal, tipoval jsem, kdo je vrah, byť tady falešných stop není moc, a v napínavých momentech jsem byl skutečně napjatý jak guma od trenek. Zvláště scéna, kdy se vrah dobývá k Suzy Kendall v prázdném domě je nervydrásající. Ovšem není jen napětí, je tu i humor, který překvapivě funguje, snad až na teplého zastavárníka. Pobaví jak koktavý pasák Gildo De Marco, tak především Mario Adorf jako podivínský malíř.

Hlavní role pak obsadili Tony Musante, známý ze Žoldnéře, který si v průběhu filmu svoje sympatie získá, jeho přítelkyni hraje Suzy Kendall, která se děsně podobá Susan George. Policistu hraje jako vždy výborný Enrico Maria Salerno. Kromě Kendallové tu hraje i řada dalších krasavic, například Eva Renzi, okouzlí pak především Rosita Torosh. Ovšem narozdíl od Martina (či Bianchiho či Di Lea) se Argento nesoustředí vůbec na erotiku, neuvidíme ani jednu bradavku, ani nic jiného, což je jen dobře. Kdo ovšem filmu prospěl asi nejvíce, jsou dva géniové, z nichž jeden, Vittorio Storaro, se postaral o kameru, a druhý, Ennio Morricone, o hudbu, která jako by se k takovému filmu snad ani nehodila - sedne geniálně. Jo, tohle se mi moc líbilo - a vlastně teď mám chuť mrknout od Argenta na další kousky. Třeba na ten s Budem Spencerem ;) 8,5/10

a.k.a. Pták s křišťálovým peřím: Přízrak teroru (proč ten dovětek, proboha?), The Bird with the Crystal Plumage, The Phantom of Terror, Point of Terror, The Gallery Murders
Režie: Dario Argento
Hrají: Tony Musante, Suzy Kendall, Enrico Maria Salerno, Eva Renzi, Umberto Raho, Renato Romano, Mario Adorf, Rosita Torosh, Giuseppe Castellano, Gildo De Marco
Hudba: Ennio Morricone the GOD
Scénář: Dario Argento
Itálie / SRN 1970

BRIAN MAY 70

Kytarista Queen dnes slaví 70.

PINK FLOYD - THE DARK SIDE OF THE MOON

And then one day you find ten years have got behind you. / No one told you when to run, you missed the starting gun. 

Co bych mohl vlastně říct k desce tak legendární, že ji zná snad každý? K desce, která vedla více než deset let v žebříčku nejprodávanějších alb v Británii? K desce, kterou naprosto miluju, a kterou považuju za naprosto geniální?

Pink Floyd jsou jedna z mých nejoblíbenějších kapel, to jste si asi už všimli, hlavně pokud blog sledujete už delší dobu. Nemusím od nich úplně všechno a úplně všechno jsem od nich neslyšel. Po The Wall už to nebylo ono - napřed kapelu až příliš ovládal Roger Waters, aby následně odešel a dál to zůstalo na Davidu Gilmourovi a trochu Nicku Masonovi - Ricka Wrighta Waters už během natáčení The Wall vyhodil a vrátil se až na desce The Division Bell z roku 1994. My jsme ale v roce 1973, kdy nic takového zdaleka nehrozí.

Money, so they say / Is the root of all evil today.
Roku 2005 se rozpadlí Pink Floyd sešli ojediněle na charitativní akci Live 8, kde vystoupily největší hvězdy světové populární hudby. Sestra to celý den až do půlnoci (kdy zdaleka nebyl konec) sledovala, ale Floydy si nepamatuju - tehdy ve 12 letech čekala na Madonnu, Pussycat Dolls a podobné sračky! Pomoc! Dnes mě mrzí, že jsem tehdy tohle vystoupení Floydů neviděl, byť tehdy by pro mě asi nic neznamenalo. Proč to tu píšu - protože znovusešlí Floydi zahráli pár písní právě z Dark Side. Zřejmě symbolicky proto, že právě tehdy mezi nimi nevládl žádný nesvár.

There's someone in my head but it's not me.
Začínáme zvukovou koláží mluvení, tikání, chrastění, jekotu a vrtulníku a plynule přejdeme do první skladby Breathe, jež je takovým leitmotivem alba. Že by hned normální písnička? Ne. On The Run tvoří pulsující nervní syntetizér, který na první poslech zarazí, ale jednoduše nejde přestat poslouchat. Výbuch, ticho, zvonky, začíná Time o pomíjivosti času - plynule přejde opět do Breathe s jiným textem. Následuje geniální bezeslovná The Great Gig in the Sky. A tím končí první strana.
Druhá začíná slavným hitem Money s výrazným basovým riffem a saxofonovým sólem. Saxofon se znovu ozve v pomalé a smutné Us and Them, v níž se zrcadlí Watersovo oblíbené téma války. Instrumentální Any Colour You Like považuji za nejslabší skladbu na desce, což ovšem neznamená, že si ji s chutí neposlechnu. Následné Brain Damage a Eclipse pak celé album vynikajícím způsobem završují.

Black and blue / And who knows which is which and who is who.
Devět skladeb, tři čtvrtě hodiny hudebního blaha. Kdo nezná, povinnost. Veselou naladu vám album samozřejmě nepřivodí, spíš vás přinutí přemýšlet. Ovšem to dělá, mam pocit, čím dál míň lidí, takže je to rozhodně plus.

Omlouvám se, tahle recenze je trochu odbytá, což mě zrovna tady mrzí. Mohl jsem zmínit ikonický obal, promluvy v jednotlivých skladbách atd. atd. Každopadně aspoň jsem tuhle skvělou desku připomenul a vy si ji hned pusťte. Já už to udělal.

Everything under the sun is in tune / but the sun is eclipsed by the moon.