ORIENTÁLNÍ FILMOVÉ MAYOVKY

V 19. století frčely dobrodružné příběhy všeho druhu. Svět se objevoval a rozvíjel, noha Evropana vkročila na všechny možné kontinenty, takže knihkupectví a časopisy byly zaplaveny napínavými příběhy tu z Dálného, tu z Blízkého východu, tu z Afriky, tu z Ameriky, tu z pólů. Pod mořem se plavil kapitán Nemo, v Indii proti britským utlačovatelům bojoval Sandokan, z afrického pralesa vylezl Tarzan a svými neuvěřitelnými schopnostmi čtenářstvo udivoval Buffalo Bill. Na typičtějšího hrdinu z arabského prostředí, než je ten, o kterém budu psát, si teď nevzpomenu, ale mimo Maye si všichni jistě vybaví tuto scénu: " Ha, šejku, jsi dopaden! Veliký padišah určí tvůj osud!" Ta svědčí o oblibě těchto příběhů ještě před válkou. (Existuje vůbec Žlutý ďábel? A po dvaceti letech?)

Do dnešní doby nám z toho vydržel vlastně jenom ten western. Kdo by četl příhody Evropanů v zemi Alláhově, po všem, co se tam během zvláště kruté druhé poloviny 20. století stalo? Je Žlutý ďábel zajímavější, než jom-kipurská válka? Než všechny americké i ruské invaze do Afghánistánu, než íránsko-irácká válka, než islámský stát? Afriku a východ Asie potkalo totéž. Skutečné krutosti převýšily fantazii tvůrců krváků a dobrodružství z těchto končin ztratila do jisté míry na lesku.

Takže když jsem jako malý četl Mayovky, zajímaly mě jenom ty s Vinnetouem. Kara ben Nemsí mě tenkrát nijak nebral. Filmy jsem samozřejmě tehdy viděl všechny, a celkem se mi líbily, i když jsem věděl, že to není úplně ono. Když jsem před dvěma lety opakoval vinnetouovky, newesternové příběhy jsem rovněž vynechal. A vrátil se k nim až teď. Jsou lepší, než ty se Surehandem či dokonce Firehandem, ale na klasickou čtyřku nedosahují. Hlavními hrdiny jsou Kara ben Nemsí, čili Karel, syn Německa, a jeho průvodce Hadží Halef Omar ben Hadží Abbúl Abbás ibn Hadží Dáwúd Al Gossarah (to jméno si pamatuju, samozřejmě!), v podání Lexe Barkera a Ralfa Woltera. Dále se ve všech třech filmech objevují lord David Lindsay a jeho sluha Archie (Dieter Borsche a Chris Howland), kteří jsou spíše jen nositeli humoru, a pak Marie Versini v roli dvou různých dívek, které ovšem mají takřka naprosto shodný charakter i osud.

(číst dál)



DER SCHUT (1964)

Tohle jsem snad viděl jenom jednou, ale teď po letech se mi to snad líbilo ještě víc než tehdy. Scénář hodně zavání Mayem, dobrodružství jsou napínavá, Lex Barker je jedním z nejsympatičtějších hrdinů, kteří kdy chodili po filmovém plátně a Rik Battaglia zase jedním z nejcharismatičtějších padouchů. A dokonce jsem se tu i docela často zasmál, ať Halefovým hláškám, nebo za všech okolností ledově klidnému lordu Lindsayovi a jeho sluhovi Archiemu. Bohužel, právě humor je jedním z kamenů úrazu, protože ani zde nenašli tvůrci správnou míru. Nešikovnost lorda Lindsaye je tak přehnána do krajnosti, stejně jako Halefova prostoduchost, ten se tu chová doslova jako blbec a Kara ho kolikrát pěkně seřve. A mám pocit, že ač se jedná o jednu z nejdelších filmových Mayovek (118 minut), byly nějaké části z filmu vystřiženy. Některé scény jsou ukončeny tak nějak podivně, a třeba zápletka okolo Džity (Marie Versini) a Omara mi připadá, jako by skončila na podlaze střižny skoro celá. Džitu sledujeme, jak je zajata Žutem a vězněna v jeho paláci, a v okamžiku jejího znásilnění Žutem (ustřiženého, samozřejmě) ji opouštíme, a najednou na konci se objeví a setká se s Karou, přičemž mu říká "To jsem já!" - ale do té chvíle se vůbec nesetkali. Stejně tak Omar v jednu chvíli, po sporu s Karou, je vidět, jak v dálce odjíždí (aniž by bylo úplně jasné, zda je to on), a najednou se objevuje v závěrečné honičce, jako by tam byl od začátku. Ještě tak dvacet minut, půlhodinku by to klidně sneslo, jen kvůli objasnění. Ale jinak je to pěknej film. A závěrečné loučení Kary a Halefa je překvapivě docela dojemné. 7,5/10

DURCHS WILDE KURDISTAN (1965)

Jiný režisér, jiný prostor, jiní herci, stejní Barker, Wolter a Versiniová v nové roli, tentokrát křesťanské dívky Ingdši. Bohužel je tento díl slabší, a jako malý jsem ho taky moc nemusel, ale na druhou stranu jsem si ho pletl s jeho druhým dílem. Mladý hrdina Ahmed je tradičně nezajímavý, padouch Djordje Nenadović jako Machredž z Mossulu je ale docela fajn. Potěší, že Halef tentokrát udělá sem tam i něco dobře a občas skutečně Karovi pomůže a není jen přítěží, nepotěší, že Angličanům zůstaly takřka jen jejich trapnější chvilky a tentokrát už mě nepobavili vůbec. Hudba je, oproti té Böttcherově v Žutovi, výrazná až příliš, a jazzové žestě se k arabské poušti moc nehodí. Ehm, arabská poušť točená ve Španělsku. Působí docela reálně, ale já si nemohl pomoct, u každé lokace jsem si vzpomněl na tu padesátku dalších špageťáků, která tam byla natočena. I přesto, že v těch místech se lidi s turbanama skutečně kdysi proháněli, víc mi do té andaluské krajiny sedí kovbojové. No, španělská koprodukce přinesla i španělské herce, takže tu máme nejen Fernanda Sancha jako samotného Padišáha, ale i další známé obličeje, jako třeba Franka Branu, Tita Garciu či Antonia Iranza, v pokračování i Antonia Casase. Závěr je hodně rychle useknutý, ale jde o dvojdílný film, takže to v tuhle chvíli zase až tak nevadí. 6/10

IM REICHE DES SILBERNEN LÖWEN (1965)

Završení předchozího dílu, které mě vždycky bavilo víc. Angličani tu nejsou tolik na zabití, Halef se taky docela drží, je tu vlastně víc Machredže, víc Ingdši, taky víc Ahmeda, ale zase tolik to nevadí, byť je, jako všichni ti mladí hrdinové, co narozdíl od skutečných borců dostanou na konci srdce krásky, nudný. A navíc se objeví další zavilý padouch, Sieghardt Rupp coby Abú Sejf. Karova dobrodružství jsou tu zajímavější a napínavější, Padišáh Sancho se ukazuje jako důvěřivý trouba, takže Kara dostane pořádně zabrat i shora... Jenže pak se objeví klišé, jako dívka, která prchne ze zajetí, aby se vehnala do rukou dalších padouchů, kteří ji opětovně zajmou, a nakonec vlastně na nějakých dvacet minut Kara ben Nemsí a Halef zmizí ze scény! Nejvíc mi z celého filmu z dětství utkvěla pasáž přechodu přes solné jezero, takže jsem si nepamatoval, jak dlouho jsou oba hrdinové mimo střed pozornosti. Což je škoda i proto, že to, co se v jejich nepřítomnosti děje, není moc chytré. Abú Sejf sám Ahmedovi hodí meč, aby začal šermířský souboj? Jako vážně? Zarazí i to, že Lex Barker jede na hnědákovi a jeho dablér v téže scéně na běloušovi. A nakonec je představena další Mayova stěžejní postava Marah Durimeh, z níž tu je jen bezbranná stařena. Já jsem žádné Mayovy knihy, kde vystupuje, nečetl, ale pokud vím, pro Karu byla něčím jako zdrojem moudrosti. A tady se ani nepotkají. A na závěr dostaneme prakticky totožnou bitku, jako v předchozím díle. Takže tenhle je lepší, ale ne o moc. 6,5/10