Dva parťáci Lord a Bull přijíždějí do malého města, kde hledají soudce Warrena, který pro ně má práci. Ve městě, které ovládá rančer Forrester se svým synem, se však všichni bojí cokoli říct, soudce zmizel a nikdo o něm neví. Když se, přes všechny nástrahy, podaří Lordovi a Bullovi soudce najít, oznámí jim, že jde o skryté zlato z války, o němž však ví jen zmrzačená dcera Forresterova bratra. Tu nyní její bratranec vězní...
První
Carnimeův samostatný western jako by předznamenával všechno, co režisér později dovede k dokonalosti ve svých filmech se
Sartanou. Zapletený příběh s bohatstvím na konci, spousta vrahů, kteří se hrdinu snaží dostat, lidé s tajemstvím a záhadný hrdina, který se vším proplouvá zcela nad věcí. Už tady se coby hrdina objevuje
George Hilton, a takhle ho mám ve westernech asi nejradši. Nicméně hrdina tu není sám.
Carnimeo se tu zjevně inspiroval
Colizziho filmem
Bůh odpouští, já ne! a podle vzoru ještě ne úplně dvojice
Hill - Spencer přidal
Hiltonovi jako parťáka rovněž zavalitého siláka, zde představovaného
Walterem Barnesem. Nicméně zatímco
Spencer a
Hill si ve svých filmech vždy byli tak nějak rovni a nelze říct, že by
Spencer byl
Hillovým poskokem či naopak,
Barnes je přesně tím. Mnohokrát se o něm ve filmu mluví jako o "andělu strážném", a jak se o Lordově charakteru nedozvíme skoro nic, o Bullovi vůbec nic. Prostě tam je s brokovnicí a skoro nemluví. O rok později ve svém prvním
Sartanovi se
Carnimeo vlastně pokusil postavit vedle
Garka podobnou postavu rovněž, tam představovanou
Frankem Wolffem, ale pak už tento model opustili.
Hlavního padoucha pak hraje
Horst Frank, což je výborná volba. Což mi připomíná, že už jsem s ním vlastně viděl všechny spaghetti westerny. Jinak se moc známých tváří v obsazení neobjevuje, kamenná tvář
Pietra Ceccarelliho ovšem potěší. Ovšem co nepotěší je, že film není zrovna nejzábavnější. I přes dostatek akce se docela táhne, a byť některé scény působí zajímavě (například prostředí jatek), tak vlastně vyšumí a vše se vyřeší klišovitě, tak, jak to bezpečně známe odjinud. Asi to bude i nepropracovaností hlavních postav, o kterých, jak jsem naznačil, nevíme skoro nic. Z letargie tak člověka vyruší snad jen dvě poměrně násilné scény, jedna, když se
Frank cvičí ve střílení, přičemž jako terč používá černého otroka (nicméně nestřílí do něj, ale kolem, aby se bál), druhá, když banda přepadne invalidní dívku a cloumají s ní na vozíku po celé místnosti a hrozí jí znásilněním. Pochválit by šla hudba, včetně pěkné ústřední písně, a rozhodně kamera
Stelvia Massiho, kterou mi však kazil ořez do 16:9 a vůbec mizerná kopie.
6,5/10
a.k.a. The Moment to Kill
Režie: Giuliano Carnimeo
Hrají: George Hilton, Walter Barnes, Horst Frank
Hudba: Francesco De Masi
Itálie/SRN 1968
Žádné komentáře:
Okomentovat