JOKO INVOCA DIO... E MUORI (1968)

To, co všichni máme tak rádi na spaghetti westernech, nejsou ani tak příběhy či zápletky, ani herecké výkony, ale styl. Pokud je film zajímavě zpracován, dokáže strhnout i vcelku banální příběh o dvou lovcích a jedné bandě, třech protivnících o jedno zlato v občanské válce či o chlapíkovi, který zneužije jednu bandu, aby si nahrabal, a přitom se pomstil na druhé. Všechny tři tyto filmy, jež jste jistě poznali (napovím u třetího: hrdina nejezdí na koni), vynikají především stylovou režií, kamerou a hudbou, které z nich dělají nezapomenutelné zážitky. Bohužel přesně tohle pak člověk začne postrádat, když se vrhne na ty desítky či stovky (jak to kdo vydrží) dalších spaghetti westernů od méně známých tvůrců, které v lepším případě stylově nijak nevynikají (jako třeba filmy Maria Caiana), nebo jsou stylově nekonzistentní (jako filmy Edoarda Mulargii), v horším pak jakýkoli styl postrádají (Osvaldo Civirani, Demofilo Fidani). Pak jsou tu ještě přestylizované filmy Gianfranca Paroliniho, ale to je jiná kategorie.

Proč se tu o tom tak dlouze rozepisuju. Protože právě takovým stylově povedeným filmem je právě Vengeance od Antonia Margheritiho. Zatím jsem od něj viděl tři spaghetti westerny, a byť ten třetí se trochu vymyká, neb v sobě kloubí i komedii a kung-fu film, stylově jsou všechny, a zvláště první dva, dost povedené. Ty první dva pak jako by kloubily dohromady gotické horory s westernem. Odehrávají se někdy v září či začátkem října, vše je ponuré, laděné do hněda, ale narozdíl od levných podzimních westernů je tu stylizace přísně dodržena. S výjimkou oblohy, která je i tak spíše šedá, tu absentuje modrá či zelená barva. To vše je podpořeno zajímavou kamerou, kdy je vidět, že si Margheriti s kameramanem Pallotinim vyhráli s každým záběrem.

Dost o stylu, teď něco o ději. Tím mi to trochu připomínalo film Sentenza di morte ze stejného roku. Pět banditů na začátku rozčtvrtí Alberta Dell'Acquu, který byl přítelem Richarda Harrisona. Ten se tak vydává na cestu pomsty, a hledá padouchy jednoho po druhém. Ovšem oproti Sentenza di morte tady zná zpočátku jen jednoho, ten mu prozradí jména dalších dvou a pak si už musí Richard poradit sám. Tam byly také jednotlivé části jasně odděleny, tady přece jen části mezi sebou více navazují. Mezi padouchy tu také není takový rozdíl. Což ovšem neznamená, že by nebyli zajímaví.

Richard Harrison mi tu poprvé docela vyhovoval, i když přednost bych asi dal Francu Nerovi či Ivanu Rassimovovi. Jeho antihrdina, který neváhá na ulici zfackovat ženu, skutečně působí dojmem muže, který jde za svým za jakoukoli cenu a na nic a na nikoho se neohlíží. Harrison nemusí moc hrát, takže je tu dobrý. Proti němu stojí třeba šílenec, nicméně génius Claudio Camaso, který tu dost připomíná svého bratra Volontého, ovšem trochu tu zase přehrával. Gofreddo Unger coby jeden z padouchů mi tu také poprvé docela vyhovoval, tady ještě nepůsobí dojmem vousatého strejce. Dalším skvělým padouchem je namachrovaný Werner Pochat, dostaneme také tradiční bandu Mexičanů. Coby hlavní ženská postava, která tu však nijak nepřekáží, jak bychom se mohli obávat, tu hraje slovinská herečka Špela Rozin, které to zvláště ve scéně, kde se prochází jen v korzetu a punčochách, dost sluší. Z herců tak vysloveně zamrzí jen zcela nevyužitá a odbytá postava pinkertonského agenta, který připomíná Van Cleefa.

Možná teď zním dost nadšeně, ovšem zase musím říct, že film pár slabin má. Zejména někdy v polovině dochází ke zdlouhavé přestřelce s Mexičany, která není nijak dobře vymyšlená a pořád se tam opakuje prakticky totéž. Film tam začne trochu nudit, ovšem poté se to zlepší příchodem Pochatovy bandy a drsného mučení včetně oslepení sluncem pomocí párátky roztažených víček. Au. Co však znovu zklame, je závěr, který není dostatečně vygradovaný. Harrison někam přijede, pak poměrně rychle vystřílí bandu a následuje dlouhá honička s padouchem v sirném dole. Ta sice není bez zajímavosti, už tím, že padouch se tam cítí lépe, protože na denním světle nevidí, a naopak Harrison se v dole nemůže orientovat po zraku, protože je tam tma, ani po sluchu, protože je tam ozvěna. Ovšem trvá dost dlouho a její vyvrcholení moc neuspokojí. Takže není to v žádném případě bezchybný film, rozhodně je ale dost zajímavý a povedený. 7,5/10

a.k.a. Vengeance
Režie: Antonio Margheriti (Anthony M. Dawson)
Hrají: Richard Harrison, Claudio Camaso, Werner Pochat, Spela Rozin, Luciano Pigozzi, Goffredo Unger, Alberto Dell'Acqua
Hudba: Carlo Savina
Itálie/SRN 1968

POCHI DOLLARI PER DJANGO (1966)

Tenhle film drží několik prvenství - je to první falešný Django, kde ovšem toto jméno ani jednou nezazní, hrdina se jmenuje Reagan; je to první falešný Django, kde hrdinu hraje Anthony Steffen; a konečně je to první film, který režíroval Enzo G. Castellari, byť jen jako asistent režiséra Leona Klimowského, který ovšem nebyl sám režírovat schopen, v téhle době to byla už alkoholická troska, takže většinu jeho westernů za něj odrežírovali asistenti. Což znamená, že film není ani tak moc Castellari, ani tak moc Django, ani tak moc spaghetti.

Začátek je sice jako z toho nejklasičtějšího, co z žánru známe. Mexičani hrají páku mezi noži, přijíždí záhadný cizinec Anthony Steffen, který v podstatě  ihned postřílí všechny padouchy pomocí svého triku "padni na zem a všechny postřílej", pak pomocí triku "svíčka maskovaná jako dynamit" šéfa bandy z lokálu a rovněž ho zastřelí. Pak inkasuje odměny a vydává se po stopě dalších tří lupičů, kteří se skrývají v Montaně. Tam však je lovení zločinců ilegální. Steffen si proto vezme identitu mrtvého šerifa ve městě, kde zuří válka mezi farmáři a dobytkáři. Mezi farmáři se ale skrývá podezřelý bratr-dvojče jednoho z lupičů, a ten má navíc půvabnou neteř. Anthony se tak musí mít hodně na pozoru.

Od chvíle, kdy Anthony vjede do Montany, tak dostáváme western skoro až amerického střihu, ovšem zcela italského rázu. O dobytkářských válkách, aniž by byla vidět jediná kráva. O vztazích mezi lidmi, kteří se spolu občas až komicky často perou. S komickým staříkem, který není ani trochu vtipný. A i trochy té brutality v podobě ustřelených uší či mučení rozžhaveným železem se dočkáme. Ale třeba to není vůbec o pomstě a ke slovu se dostanou spíše právo a pořádek. A vůči ženám film není krutý skoro vůbec a to nejhorší, čeho se zdejší hrdince dostane, je přivázání ke sloupu či pronásledování dvěma bandity, kteří snad ani nejsou podezřelí, že by se na ní chtěli ukojit.

Anthony tu sice jako vždy nepodává žádný valný herecký výkon, spíše je modelem než hercem, ale dávno už jsem si na něj zvykl, muže, u něhož není jasné, zda je to mírumilovný farmář či jeho dvojče bandita, hraje Frank Wolff, který v této roli nijak neoslní. Většina dalšího obsazení je poměrně neznámá, nejvíc ze všech ale zaujmou dva vedlejší bandité, nájemní střelci, jeden bez zubů, druhý jižní voják. Ostatně vojáka hraje Enio Girolami, takže možná mu bratr Enzo nechal nakonec víc prostoru, než bylo předepsáno - dobře tím ale udělal. Škoda  je německé verze, která je jednak ořezaná z 2,35:1 do 1,85:1, jednak jsou u ní titulky přes úvodní scénu, a původní titulková scéna je nelogicky vestřižena až na samý konec před poslední závěrečný záběr, což způsobí silné zmatení. Na konci tak uslyšíme titulní písničku, vidíme Anthonyho přijíždět, a pak zase stojí tam, kde předtím... Celkově to nebylo špatné, ale už druhý den si toho moc nepamatuju. 6,5/10

a.k.a. Some Dollars For Django
Režie: León Klimowsky, Enzo G. Castellari
Hrají: Anthony Steffen, Frank Wolff, Gloria Ocuna, Ennio Girolami
Hudba: Carlo Savina
Itálie 1966

FRANCO NERO 75

Všechno nejlepší.

ROMA VIOLENTA (1975)

První poliziottesco, ve kterém dostal šanci zazářit Maurizio Merli. Ten byl vybrán jako další z řady herců, kteří byli podobní Francovi Nerovi, režii místo Enza G. Castellariho dostal jeho otec Marino Girolami, hudbu dostali na starost osvědčení bratři De Angelisové. Zaděláno na úspěch podle vzoru staršího High Crime. Merli je tu tedy klasickým policistou s neortodoxními metodami, který se snaží bránit zločinu ve státě, který má zákony samozřejmě postavené tak, aby mohli kriminálníci vesele páchat své zločiny, právníci z toho bohatli, policisté nemohli účinně postupovat (třeba tím, že kriminálníky brutálně zmlátí nebo rovnou zastřelí) a občané mohli být vražděni, okrádáni a znásilňováni. O to přece zákonodárcům jde, ne?

Nicméně nejde to tak daleko jako u Lenziho, byť tyhle tendence jsou jasně patrné už z úvodní scény přepadení autobusu. Oběť je lupiči zastřelena prakticky omylem, nicméně když je Merli dopadne, okamžitě je začne mlátit, omyl neomyl. Ovšem tentokrát nevyletí každou chvíli jako čert na péru a každého včetně své přítelkyně nemlátí a neřve na něj, takže mi tu byl oproti pozdějšímu Roma a mano armata o dost sympatičtější. Navíc je docela legrační sledovat, jak svým výkonem Nera vyloženě imituje.

Největší problém, který s filmem mám, je tentokrát to, že nemá žádný příběh. Celé je to vlastně jen sled epizodek, jak se spravedlivý policajt snaží zjednat pořádek ve městě a vymyká se mu to z rukou, protože existují individua, která se neštítí postřílet děti samopalem, jen aby utekli před pronásledujícím poldou. Přitom akce je dost, ve zhruba polovině filmu je vynikající dlouhá honička, bitek je pár, přestřelek taky, pořád se něco děje. Exploatace dojde tak daleko, že kromě umlácení okrádané babky a postřílení dětí tu máme taky Luciana Rossiho znásilňujícího nebohou dívku před očima jejího otce, přičemž předtím ji kompletně svleče do naha tak, abychom se na všechno mohli dobře podívat. Ale chybí tomu nějaký rámec. Třeba jenom nějaký padouch, o kterého jde Merlimu především, jako byl třeba Milian ve zmiňovaném Roma a mano armata. Tady není nic. Film je ukončen v podstatě na náhodném místě, a to dost zvláštně, čímž se inspiroval pro změnu filmem High Crime, který končí tak nějak podobně.

Co se dá pochválit je obsazení, známějších tváří tu sice až tolik nebylo, ale přesto tu máme třeba Raye Lovelocka coby mladého tajného policajta, Silvana Tranquiliho, který sice coby šéf nesouhlasí s metodami svého podřízeného, ale nehází mu klacky pod nohy, Benita Stefanelliho či Luciana Rossiho jako zločince, nebo Massima Vanniho, tentokrát na té správné straně. Výraznější role pak hrají John Steiner jako namyšlený gangster zvaný Hřebík, který při útěku chladnokrevně střílí samopalem do dětí a pak Richard Conte jako překvapivě kladný advokát, který se rozhodne proti narůstající kriminalitě postavit. Jenže na Conteho si musíte až do druhé poloviny počkat. Tempo filmu vlivem nepříběhovosti pak klesá a stoupá podle zábavnosti jednotlivých scén, a taky je fakt, že druhá půlka už zdaleka tak zajímavá prostě není. Proto, i když se mi to líbilo víc než Roma a mano armata, dávám stejné hodnocení, tj. 6,5/10

 

a.k.a. Violent Rome, Krutý Řím
Režie: Marino Girolami
Hrají: Maurizio Merli, Richard Conte, John Steiner, Ray Lovelock, Massimo Vanni, Benito Stefanelli, Luciano Rossi, Daniela Giordano
Hudba: Guido a Maurizio De Angelis
Itálie 1975