VIVA LA MUERTE... TUA! (1971)

Nějak nevím, co si mám vlastně myslet. Duccio Tessari se snažil evidentně držet receptů pánů Leoneho a Corbucciho, takže děj připomíná něco mezi Hodným, zlým a ošklivým a Žoldnéřem. Zakopané zlato, dva zrádní parťáci, z nichž každý zná jen část tajemství, a do toho mexická revoluce.

Navíc Tessari přibral herce z obou filmů, takže tu máme Franca Nera jako nedůvěryhodného Evropana (tentokrát Rusa), Eliho Wallacha coby zrádného Mexičana či Eduarda Fajarda v roli krutého generála se slabostí pro něžné pohlaví. To tu z většiny zastupuje Lynn Redgrave v roli novinářky, která se snaží vyvolat revoluci, aby měla o čem psát. A za tím účelem vyrobit hrdinu. To mi pro změnu připomnělo Lawrence z Arábie. Že její postava je absolutně nesnesitelná asi nemusím říkat. Ale nesnesitelného je tu toho víc.

Tvůrci totiž jako by nevěděli, co vlastně dělají, jestli satiru na politiku, nebo dobrodružný film. A hlavně jestli komedii nebo vážný film. Protože některé pasáže zřejmě scenáristům zněly jako neskutečná hlína (Wallach jednou vystřelí a půlka armády padne), ale naprosto nefungují a vypadají spíše trapně. A vedle toho dostanete citovou vydíračku s Wallachovými příbuznými. K tomu ještě připočtěte ideovou neujasněnost, pak samozřejmě spoustu klišé, ale i nelogických věcí. Dále pak jeden padouch v brnění, který zpočátku vypadá důležitě, ale nakonec je v ději naprosto zbytečný, překombinovaný konec, ale vlastně i děj. V anglické verzi dokonce některé pasáže, kde Redgraveová chytí Nera a Wallacha, nutí je předstírat, že jsou vůdci revoluce a následně jí Nero a Wallach utečou, byly vystřiženy. Musím říct, že na škodu filmu to asi nebylo.

Tak jsem si postěžoval, nicméně jsou tu věci, které mi zabraňují ten film jen tak spláchnout. Dost slušně jsem se bavil a dvě hodinky utekly jako voda. Wallach a Nero jsou samozřejmě dobrá dvojka, takže je to prima jízda i díky nim. Dál se mi líbily některé pasáže, třeba ta v dole, pak samozřejmě Fajardo, zvláště scéna, kdy nedočkavě svléká Redgraveovou, která pořád zdržuje. A akce poměrně slušná, ačkoli rušena všemi těmi rádobyvtipnými gagy. Ferriova hudba mě nijak moc neoslovila, ale zase nebyla úplně špatná. Takže nakonec 6,5/10. Není to typickej zástupce tohohle hodnocení, nezasloužil si to ani nezábavností, ani laciností, ale tupou neoriginalitou a nevyrovnaností.

No a tím jsem viděl všechny čtyři spaghetti westerny s Eli Wallachem. Z nich v jediném hraje jinou roli, než v ostatních, v Napřed střílej, pak se ptej. Ne, že by zdejší Lozoya byl naprostým Tucovým klonem, ale blíží se mu ze všech nejvíc.

a.k.a. DOn't Turn the Other Cheek, Long Live Your Death
Režie: Duccio Tessari
Hrají: Franco Nero, Eli Wallach, Lynn Redgrave, Eduardo Fajardo, Victor Israel, Marilu Tolo
Hudba: Gianni Ferrio
Itálie / Španělsko 1971

REAR WINDOW

Včera jsem se byl v kině podívat spolu s Jamesem Stewartem a Alfredem Hitchcockem z okna. Napodruhý se mi to líbilo snad ještě víc. Recenzi psát nakonec nebudu, nějak mě nenapadá, co k tomu nějak obšírněji napsat. Koneckonců, je to klasika.
A v březnu budou zase jednou utíkat Beatles před fanoušky. Tak se taky těším.

THE BEATLES - I'M LOOKING THROUGH YOU

JAROSLAV FOGLAR

Vlastně ani nevím, co jsem četl dřív, jestli Hochy od Bobří řeky nebo Rychlé šípy. Každopádně obojí mě tehdy (kolik mi sakra bylo? Osm, devět? Už přesně nevím) tolik nadchlo, že asi do dvanácti jsem četl hlavně Foglara (mám pocit, že jsem ho tehdy přečetl komplet, ale tvrdit to nemůžu, zvláště, co se týče povídek), samozřejmě jsem ho střídal s pány Vernem, Dumasem a Mayem.
Stejně jako mnoho generací přede mnou jsem tak byl napjatý, kdo je Zelená příšera či Široko, co se stalo s Janem Tleskačem nebo jestli se třída Petra Solnara či Lubora Klementa uklidní a všichni se stanou vzornými chlapci (tohle už by mi dneska bylo jedno).
Z nějaké nostalgické pohnutky jsem se rozhodl k foglarovkám po letech vrátit a jednu každou si přečíst. Teda napřed jenom Hochy, ale po opětovném přečtení jsem se i přes spousty naivity a z dnešního pohledu až homosexuálně se zdajících pasáží dobře bavil. Takže jsem se takhle rozhodl, jenže dotáh jsem to jenom k Táboru smůly, pak už přišly jiný povinnosti. Ono část těch knih ani nemám, takže se musím spolehnout na vzpomínky. Protože půjčovat si to znova od kamaráda Standy by mi už dneska bylo blbý. A do knihovny se mi taky nechce. Tudíž abych vůbec tenhle článek mohl někdy dopsat, nelze než se spolehnout na paměť...

(celý článek)

SAUDEK KRESLÍ ZAPPU

Tak že v roce 69 vyšel v nějakým časopise u nás na obálce obrázek Mothers of Invention a ještě k tomu kreslenej Saudkem, to by mě nenapadlo.

A DUEL IN... NAZI-OCCUPIED FRANCE?

Epický duel tři muži vs. tank. Tak mě napadá, hrál Sutherland někdy vlastně v nějakým westernu? Vypadá, že si tu scénu oproti matadorům Savalasovi a Eastwoodovi vyloženě užívá.

I VIGLIACCHI NON PREGANO (1969)

Po Bandidos další smutný špageťák o pomstě až za hrob a podivném přátelství. Tentokrát bohužel ne tak dobrý.

Opět složitá situace po občanské válce. Jižní voják Gianni Garko se snaží vrátit k normálnímu životu se svou dívkou (Zuzana Martínková), ale jsou přepadeni několika vigilantes (nemůžu si vzpomenout na českej ekvivalent), kteří rozhodně nedělají čest svému poslání. Garka postřelí, Martínkovou znásilní a zabijí. Garko je zachráněn Ivanem Rassimovem a nepamatuje si víc, než že vrazi měli šerifskou hvězdu. Rassimov má také problémy - parta dezertérů (v čele s Lorenzem Robledem) zajala jeho bratra a chtějí tučné výkupné. Garko pomůže problém vyřešit a od té doby jsou Garko, Rassimov a jeho bratr jako tři mušketýři. Nicméně od počátku se mezi Garkem a Rassimovem objevují neshody - Rassimov chce žít čestně a dodržovat zákony, zatímco Garko, podle kterého zákony nemají cenu, šerifové přece vraždí, se snaží využít situace. Garko se postupně stává šéfem bandy zločinců, zatímco Rassimov s bratrem šerify v malém městě...

Líbilo se mi, že byl film více založen na více psychologicky prokreslených postavách, ale scénář a zpracování už se mi tak nezamlouvaly. Děj je poměrně chabý a sestává vlastně z epizodek, přičemž některé scény mi přišly, že mají děj jenom natáhnout. Že si scenáristé určili bod, do kterého se to má dostat, a nevěděli přesně jak, proto přidali několik scén, které nedávají moc smysl. Taky je tu několik zcela zbytečných bitek, naopak také několik zajímavých soubojů (doutníky ve tmě, pistole se slepými náboji). Zajímavá je v anglické verzi zcela vystřižená asi patnáctiminutová pasáž, kde si novopečený šerif Rassimov získává důvěru města.

Co se týče postav, na začátku to vypadá, že padouch se objeví, pak se jím stává sám Garko, ale vlastně ho člověk trochu i chápe a lituje. A na konci, jak Rassimov vypadal celou dobu jako ten správnej, už člověk vlastně neví, kdo je hodný a kdo zlý. Nejlepší výkon pak podle mě podal Rassimov, u Garka jsem měl občas pocit, že přehrává. Jak jsem psal, ani zpracování se mi moc nelíbilo. Nic extra špatnýho, ale mít to v rukou lepší režisér a kameraman, určitě by to byl jinej zážitek, takhle všechno působí dost omšele a fádně. A hudba pak je taková příliš lážo plážo. Nejvíc utkví v paměti finální scéna v tunelu, tak je dost originální. 7/10

Češi to mají ve špagetách obzvlášť těžké, zemřete ještě před titulky a ani vás v nich neuvedou

Tohle mi silně připomnělo Káju Saudka ;)

a.k.a. Cowards Don't Pray, Taste of Vengeance
Režie: Mario Siciliano
Hrají: Gianni Garko, Ivan Rassimov, Jerry Wilson, Elisa Montés, Luciano Pigozzi, Lorenzo Robledo, Zuzana Martínková
Hudba: Manuel Parada
Itálie / Španělsko 1969

TRINITA & BAMBINO... E ADESSO TOCCA NOI (1995)

Pokus Enza Barboniho navázat po dvaceti letech na Pravou a levou ruku ďábla, ovšem s jinými herci v hlavních rolích, to znělo dost hrůzostrašně. Nicméně musím přiznat, že jsem se bavil mnohem líp, než bych čekal. Napodobitelé Spencera a Hilla jsou samozřejmě dost špatní, i Šimon a Matouš byli lepší. Hillův dvojník je spíše dvojníkem Deana Reeda a je narozdíl od Hilla dost protivnej. Dvojník Spencera je ještě horší. Bitky jsou dost špatné. A ze všeho nejhorší je hudba. Místo typické westernové hudby z prvního dílu a folku z druhého tady je příšerná elektronická hudba devadesátých let. Hrozný! Ani jsem se moc často nesmál, i když je fakt, že před několika lety by mi to asi ještě vtipný přišlo. Ale v některejch ohledech jako by se nic nezměnilo. Španělská krajina je pořád stejně prašná, dokonce tu najdeme dva tradiční špageťáky ve vedlejších rolích - hostinského hraje Tom Tom z Bůh odpouští, já ne! (nebo taky Pepito Tigrero z Companeros), a v jedné scéně se dokonce objeví i Riccardo Pizzuti! V každém případě, není to dobrej film, je to určitě zbytečnej film, ale kupodivu jsem si u něj nepřipadal tak trapně, jak jsem se bál. Naopak mě to docela bavilo. Po originálech určitě sáhnu stokrát raději, ale vlastně nelituju, že jsem to viděl. Jednou stačilo. 6/10
PS. Barboni před tímhle určitě nakoukal Bandolero a Sedm statečných, jako by byl scénář zdrclej z těchhle dvou filmů + prvních Trinityovek ;)

Jako bonus hned dvě koupací scény pro odpadlici a Tinnyho ;)

A takhle dopadl další prodavač encyklopedií...

a.k.a. Nové ruce ďábla, Trinity & Bambino - The Legend Lives On...
Režie: Enzo Barboni
Hrají: Heath Kizzier, Keith Neubert, Siegfried Rauch, Jack Taylor, Riccardo Pizzuti, Renato Scarpa, Ronald Nitschke, Eduardo MacGregor
Hudba: Stefano Mainetti
Itálie / Španělsko / Německo 1995