neděle 11. listopadu 2012

VADO, L'AMMAZZO E TORNO (1967)

Jeden z prvních Castellariho westernů, v němž se silně inspiroval Leonem, zvláště posledními dvěma díly dolarové trilogie. Takže tu máme lovce lidí, jdoucího po banditovi, který ukradl hromadu peněz, tentokrát z vlaku, máme tu tři hrdiny, kteří jdou po onom zlatě, trojsouboj na konci a z Pro pár dolarů navíc doslova vykradenou dalekohledovou scénu. Na druhou stranu se Castellari snaží od svého vzoru oprostit, takže sice tu máme velké detaily tváří, ale film je založený hlavně na akci a dobrodružství, takže tu nejsou žádné pomalé scény (snad akorát úplný závěr je přetažený). Dokonce se snaží Leoneho (a jiné) filmy shodit, protože v prologu lovec lidí sejme tři zločince - kteří se zatraceně podobají Moncovi, Mortimerovi a Djangovi (nebo, chcete-li, Eastwoodovi, Van Cleefovi a Nerovi). Kromě toho je film velice nadsazený, takže ano, jsou tu doma i bitky ála Spencer a Hill (bohužel včetně rvačky ve vodě, jako vždycky) a srandovně pozvednuté obočí Gérarda Hertera. Žádné brutality ani dramatičnost sem nepatří. Hlavní postavy hrají George Hilton jako klasický muž bez jména, tyhle role mu šly asi nejlíp. Edd Byrnes hraje úředníčka, který má dohled nad převáženým zlatem - a nebo je to ještě jinak? Sympatického banditu pak hraje Gilbert Roland, sem se celkem hodil - i když možná bych tam radši viděl Van Cleefa. Dál se tu objevuje například Pedro Sanchez (naštěstí jen chvilku) a v kupodivu docela výrazné roli Riccardo Pizzuti, ještě než dostával nakládačky od Spencera (tak ji tu dostal od Hiltona). Co se týče hudby, moc mi neseděla - ale De Masi mi neseděl snad nikdy. Celkově slušný western pro pobavení, pokud nehledáte něco závažnějšího - to jsem zrovna nehledal a dobře jsem si vybral. 7/10
 
a.k.a. Any Gun Can Play
Režie: Enzo G. Castellari
Hrají: George Hilton, Gilbert Roland, Edd Byrnes, Pedro Sanchez, Riccardo Pizzuti, José Torres, Ivano Staccioli, Gérard Herter
Hudba: Francesco De Masi
Produkce: Fida Cinematografica

Itálie 1967

sobota 10. listopadu 2012

PRAŽSKÝ VÝBĚR - ČLOVĚK BEZ TALENTU

Včerejš koncert byl absolutní nářez.

sobota 3. listopadu 2012

ROPE (1948)

Další z filmů, které se odehrávají celou dobu na jednom místě. Hitchcock něco podobného natočil o pár let později a znovu s Jamesem Stewartem (Okno do dvora), ale Provaz je jiný. Zatímco v Oknu do dvora se na vraždu přišlo až v průběhu filmu, který vypadal jako romantické drama o zvědavém invalidovi (Jirka Karásek, který poslouchá pod okny a když něčemu nerozumí, přijede se zeptat dovnitř - pardon, tohle vlastně nejsou Cimrmani), tady je vražda hned v prvním záběru (ačkoli Hitchcock film točil v dlouhých záběrech, co kamera dovolila, aby film působil plynule). Hned se dozvíme, kdo je vrah a proč byla oběť zabita. Takže celou dobu člověk jenom čeká, kdy se na to přijde (neinspiroval se tady Columbo?). Vypadá to banálně? Ne u Hitchcocka. Hitchcock přesně věděl, jak se dělá napětí, a celou dobu ho stupňuje. Stoupá nervozita už od začátku vynervovaného Farleye Grangera, stoupá nervozita i sebejistého Johna Dalla, stoupá nervozita zaskočeného Jamese Stewarta (on sám i jiní říkají, že v tom měl hrát radši někdo jiný, ale podle mě byl Stewart výborný), a hlavně stoupá nervozita diváka. Skoro jsem si až kousal nehty, a to se mi často nestává. 9/10 
PS. Když už jsem mluvil o těch Cimrmanech, tak otec oběti mi jak vzhledem tak hlasem strašně připomínal pana Pihu z Nejisté sezóny.
a.k.a. Provaz
Režie: Alfred Hitchcock
Hrají: James Stewart,  John Dall, Farley Granger, Edith Evanson, Douglas Dick, Joan Chandler, Cedric Hardwicke, Constance Collier, Dick Hogan, Alfred Hitchcock
Hudba: David Buttolph
Produkce: Warner Bros

USA 1948 

pátek 2. listopadu 2012

úterý 30. října 2012

100 SPAGHETTI WESTERNŮ

Jak jsem zjistil a psal už u Bounty Killera, byl to už stý špageťák, co jsem viděl. To si možná říká o malý shrnutí.
Vůbec první byl zhruba před šesti nebo sedmi lety Malý unavený Joe, kterého jsem viděl v televizi. Ten ve mně ještě samozřejmě vůbec nevzbudil touhu vidět další italské westerny, spíše touhu vidět další filmy se Spencerem a Hillem. Dalším byl zhruba o rok později film Tenkrát na Západě. Ten mě uchvátil tak, že jsem si skrze tehdy mnou objevenou čsfd našel další filmy od Leoneho, a během roku jsem postupně viděl nejenom zbytek Leoneho westernů (Tenkrát v Americe jsem ještě bohužel neviděl, nemám tolik času, abych na to mohl koukat v kuse), ale taky většinu Spencer-Hillovek. Skrze internet a objevené stránky jsem hledal informace o dalších italských westernech, a s poněkud většimi obtížemi si je sháněl.
Během těch dalších zhruba pěti let jsem tedy viděl dalších zhruba osmdesát filmů ze žánru. Seznámil se s herci, které bych možná jinak přešel bez povšimnutí (Franco Nero, jehož většina filmů, které jsem viděl, byly opravdu westerny, Klaus Kinski, s nímž jsem zatím viděl snad jenom westerny), nebo bych o nich nikdy neslyšel (do téhle kategorie možná patří bohužel i Lee Van Cleef). Objevil spoustu dobrý muziky (zajímalo by mě, co by mi zvonilo na mobilu, kdybych neznal Morriconeho znělku z Hodného, zlého a ošklivého). A většinou jsem se u těch filmů i bavil.
Proč preferuju italskou verzi žánru nad tou originální americkou? Někdo by mohl namítnout, že zatímco pro Američany je to kus jejich historie, a tak se tomu věnují s větší péčí, Italové to všechno dělali jen pro peníze. To je v některých případech pravda. Mám americké westerny rád, a občas se s chutí na některé podívám (zrovna nedávno jsem si dal znova El Dorado), ale právě to, že je to pro Američany kus vlastní historie, mi na jejich filmech vadí - nemají totiž dostatečný odstup. Zuby nehty si brání myšlenku (dobře, po Costnerovi už ne), že oni byli v právu, když zabrali zemi, kde nebyla civilizace (na čemž moc špatného není) a vybili Indiány, kteří se s tím odmítli smířit (na tom už asi jo). A berou to příliš vážně. Pro Evropany je ale western především dobrodružství. Jsou to vlastně vzpomínky na dětství, kdy si hráli na kovboje a indiány. A taky samozřejmě mají patřičný odstup, takže v evropských westernech jsou k vidění často věci, které by v americkém filmu (do určité doby) byly nemyslitelné.
Když už jsem viděl sto filmů, mezi nimi velice špatné a velice dobré filmy, nemám moc vyhlídky do budoucna, že bych mohl vidět aspoń něco málo dobrýho, občas mi připadá, že už zbývají jenom ty největší sračky. No, ale přesto pár zajímavejch filmů, které by mohly stát za vidění, ještě mám.

Jsou to třeba:

THEY CALL ME HALLELUJAH (1971)
Dvojka, kterou jsem kdysi viděl, se mi celkem líbila. Je to komedie, ale je tam Hilton a režíroval to Carnimeo, třeba to bude koukatelný.

LOS DESPERADOS (1969)
Ernest Borgnine a George Hilton v jednom filmu, podle ohlasů s docela zajímavým syžetem, to by mohlo bejt dobrý.

LAST OF THE BADMEN (1967)
Do třetice Hilton, tentokrát s Frankem Wolffem jako nelítostným zabijákem. Taky nezní špatně.

COWARDS DON'T PRAY (1969)
Garka mám rád a film, ve kterém se z kladného mstitele mění v záporáka by moh bejt celkem zajímavej.

PER 100.000 DOLLARI T'AMMAZZO (1967)
Garko vs. Camaso, stejně jako ve výtečném 10.000 blood money. A líbí se mi znělka citující Bacha.

ANY GUN CAN PLAY (1967)
Možná první Castellariho špagety, zase George Hilton (sakra na čekačce s ním mám nějak moc filmů, s tím by se něco mělo dělat ;) ). Sice je tam Gilbert Roland, ale zase tak moc mi nevadí.

BANDIDOS (1968)
Prej je to dobrý. Uvidíme.

NIGHT OF THE SERPENT (1969)
Petroni točil celkem zajímavý westerny. Luka Askewa (kterého znám z pár amerických filmú) nijak zvlášť nemusím, ale třeba je tu dobrej.

CALIFORNIA (1977)
Gemma v jednom z pozdních špageťáků. Začátek vypadal dobře, ale neměl jsem čas to dokoukat a později ani moc chuť se k tomu vrátit.

VIVA LA MUERTE... TUA (1971)
Franco Nero a Eli Wallach snad budou zárukou určité kvality. Nebo ne?