Jak jsem zjistil a psal už u
Bounty Killera, byl to už stý špageťák, co jsem viděl. To si možná říká o malý shrnutí.
Vůbec první byl zhruba před šesti nebo sedmi lety
Malý unavený Joe, kterého jsem viděl v televizi. Ten ve mně ještě samozřejmě vůbec nevzbudil touhu vidět další italské westerny, spíše touhu vidět další filmy se
Spencerem a
Hillem. Dalším byl zhruba o rok později film
Tenkrát na Západě. Ten mě uchvátil tak, že jsem si skrze tehdy mnou objevenou čsfd našel další filmy od
Leoneho, a během roku jsem postupně viděl nejenom zbytek
Leoneho westernů (
Tenkrát v Americe jsem ještě bohužel neviděl, nemám tolik času, abych na to mohl koukat v kuse), ale taky většinu
Spencer-Hillovek. Skrze internet a objevené stránky jsem hledal informace o dalších italských westernech, a s poněkud většimi obtížemi si je sháněl.
Během těch dalších zhruba pěti let jsem tedy viděl dalších zhruba osmdesát filmů ze žánru. Seznámil se s herci, které bych možná jinak přešel bez povšimnutí (
Franco Nero, jehož většina filmů, které jsem viděl, byly opravdu westerny,
Klaus Kinski, s nímž jsem zatím viděl snad jenom westerny), nebo bych o nich nikdy neslyšel (do téhle kategorie možná patří bohužel i
Lee Van Cleef). Objevil spoustu dobrý muziky (zajímalo by mě, co by mi zvonilo na mobilu, kdybych neznal
Morriconeho znělku z
Hodného, zlého a ošklivého). A většinou jsem se u těch filmů i bavil.
Proč preferuju italskou verzi žánru nad tou originální americkou? Někdo by mohl namítnout, že zatímco pro Američany je to kus jejich historie, a tak se tomu věnují s větší péčí, Italové to všechno dělali jen pro peníze. To je v některých případech pravda. Mám americké westerny rád, a občas se s chutí na některé podívám (zrovna nedávno jsem si dal znova
El Dorado), ale právě to, že je to pro Američany kus vlastní historie, mi na jejich filmech vadí - nemají totiž dostatečný odstup. Zuby nehty si brání myšlenku (dobře, po
Costnerovi už ne), že oni byli v právu, když zabrali zemi, kde nebyla civilizace (na čemž moc špatného není) a vybili Indiány, kteří se s tím odmítli smířit (na tom už asi jo). A berou to příliš vážně. Pro Evropany je ale western především dobrodružství. Jsou to vlastně vzpomínky na dětství, kdy si hráli na kovboje a indiány. A taky samozřejmě mají patřičný odstup, takže v evropských westernech jsou k vidění často věci, které by v americkém filmu (do určité doby) byly nemyslitelné.
Když už jsem viděl sto filmů, mezi nimi velice špatné a velice dobré filmy, nemám moc vyhlídky do budoucna, že bych mohl vidět aspoń něco málo dobrýho, občas mi připadá, že už zbývají jenom ty největší sračky. No, ale přesto pár zajímavejch filmů, které by mohly stát za vidění, ještě mám.
Jsou to třeba:
THEY CALL ME HALLELUJAH (1971)
Dvojka, kterou jsem kdysi viděl, se mi celkem líbila. Je to komedie, ale je tam
Hilton a režíroval to
Carnimeo, třeba to bude koukatelný.
LOS DESPERADOS (1969)
Ernest Borgnine a
George Hilton v jednom filmu, podle ohlasů s docela zajímavým syžetem, to by mohlo bejt dobrý.
LAST OF THE BADMEN (1967)
Do třetice
Hilton, tentokrát s
Frankem Wolffem jako nelítostným zabijákem. Taky nezní špatně.
COWARDS DON'T PRAY (1969)
Garka mám rád a film, ve kterém se z kladného mstitele mění v záporáka by moh bejt celkem zajímavej.
PER 100.000 DOLLARI T'AMMAZZO (1967)
Garko vs.
Camaso, stejně jako ve výtečném
10.000 blood money. A líbí se mi znělka citující Bacha.
ANY GUN CAN PLAY (1967)
Možná první
Castellariho špagety, zase
George Hilton (sakra na čekačce s ním mám nějak moc filmů, s tím by se něco mělo dělat ;) ). Sice je tam
Gilbert Roland, ale zase tak moc mi nevadí.
BANDIDOS (1968)
Prej je to dobrý. Uvidíme.
NIGHT OF THE SERPENT (1969)
Petroni točil celkem zajímavý westerny.
Luka Askewa (kterého znám z pár amerických filmú) nijak zvlášť nemusím, ale třeba je tu dobrej.
CALIFORNIA (1977)
Gemma v jednom z pozdních špageťáků. Začátek vypadal dobře, ale neměl jsem čas to dokoukat a později ani moc chuť se k tomu vrátit.
VIVA LA MUERTE... TUA (1971)
Franco Nero a
Eli Wallach snad budou zárukou určité kvality. Nebo ne?
