neděle 30. srpna 2020

PRÁCE NA SILNICI

 Asi jste si všimli, že se vzhled stránky trošku proměnil. Nějak jsem se zamyslel, a říkal jsem si, že zatímco předtím blog vypadal jako z roku 2006, loňská změna designu ho posunula nanejvýš do roku 2008. Je fakt, že za poslední léta celkově blogování upadlo, takže nemám moc referencí, jak by měl blog roku 2020 vypadat. Na druhou stranu omezit se na pár slov na Facebooku, ještě méně na Twitteru nebo na obrázky na Instagramu se mi nechce. 

Jestli ale něco povede k zániku tohoto blogu, dost možná to bude další změna uživatelského rozhraní správy blogu. Copak grafická změna, to by mi nevadilo, ale nebaví mě, jak mi editor dělá automaticky mezery mezi odstavci a já si to musím upravovat. Stejně tak mě nebaví, že se teď obrázky automaticky nahrávají v půvoním rozlišení a já je musím zmenšovat jeden po druhém. Grrr tolik ztraceného času! Zkoumám, jestli to nemůžu nějak vrátit. Ale dost možná změním nějak úplně motiv webu, aby to nevadilo.

Takže kdybyste jednoho dne otevřeli blog a nepoznali ho, neděste se. Jen dejte vědět, jestli by vám změna vyhovovala. Nebo jestli vám nechybí ty obrázky z levého panelu. Mně ne...

sobota 29. srpna 2020

EL SABOR DE LA VENGANZA (1963)

Znáte to. Pustíte si film, a zjistíte, že vás zase tak moc nebaví. Příběh o třech bratrech, kterým v dětství zabijí otce a oni se v dospělosti vydají na cestu pomsty, přičemž se ale staví i proti sobě, je už dost omletý a nevzrušivý. Máte pocit, že se děj bude ubírat přesně tou cestičkou, kterou čekáte, protože už se takovou ubíral aspoň dvacetkrát, ne-li víckrát.

Takže si v půlce filmu začnete stříhat nehty na nohou, a přesně v tu chvíli vás to začne zajímat. Mirek Dušín v podání Richarda Harrisona se nestane lusknutím prstu nelítostným střelcem a nepřestane prosazovat zákon stůj co stůj tváří v tvář drsné realitě, kde platí krev za krev, jeho zlý bratr nakonec není až takovým padouchem a vše se vůbec silně relativizuje, takže prakticky jedinou černobílou postavou je sám ústřední Dušín Richard. Málem jsem si ustřihl malíček z toho.
A když si zrovna začnete vařit oběd, už od toho skoro nemůžete odtrhnout oči. Ba ne, zase tak dobré to není, ale rozhodně je to příjemné překvapení. Jasně to tedy vychází z amerických padesátkových westernů a snaží se to být někde na úrovni Posledního vlaku z Gun Hillu spíše než béčkových stříleček, které většině italských a španělských tvůrců té doby stačily. Dokonce tu máme scénu s rodeem a country zpěváka! Ale ani to neruší.
Taky tu najdeme řadu s žánrem spojených herců - Fernando Sancho tu není za padoucha, ale za komika, ovšem spíše druhu Sama Hawkense než těch svých pozdějších užvaněných blbů, takže tu jeho humor nevadí. Aldo Sambrell jen s knírkem, ale opět jako zavilý padouch, Francisco Sanz tu hraje překvapivě spíše kladnou postavu, Luis Induni tu tentokrát není šerifem, ale možná je, možná není hlavním padouchem, José Manuel Martín už by zase rád znásilňoval. S podivem je, že většina mexických postav má americká jména.
Hudbu složil Riz Ortolani, a je to v podstatě jeho soundtrack k Old Shatterhandovi v jiném kabátě. Tady se mi ale líbí víc. Na jeden z prvních spaghetti westernů je fajn, že ikonická místa, kde později točili Leone, Sollima, Corbucci a další, už se ve velkém objevují tady. V podstatě je škoa hlavně slabšího začátku, zdlouhavé scény s rodeem a nevýrazného Harrisona. Jinak to ale bylo celkem dobré. 7/10
a.k.a. I tre spietati, Gunfight at High Noon, The Pitiless Three, Sons of Vengeance, The Three Ruthless Ones
Režie: Joaquín Luis Romero Marchent
Hrají: Richard Harrison, Claudio Undari, Gloria Milland, Miguel Palenzuela, Fernando Sancho, Francisco Sanz, Gloria Osuna, Luis Induni, José Manuel Martín, Aldo Sambrell, José Truchado
Hudba: Riz Ortolani
Španělsko / Itálie 1963

sobota 22. srpna 2020

BANG BANG PODCAST! EPIZODA 7

Dneska jsem si to napsal, takže je to kratší. Zároveň jsem to měl dlouho rozepsané a pořád to ne a ne dopsat. Takže se omlouvám za delší prodlevu. Ale je to tu.


pondělí 17. srpna 2020

THE SHOW WITH NO NAME - EPIZODA XX - DRSNÝ HARRY

 Dnes se cítíte určitě šťastně, protože nový díl podcastu je tu! Jen si ho poslechněte, udělejte nám radost...


neděle 9. srpna 2020

PAUL NASCHY (1934-2009)


Vlkodlak, upír, mumie. Paul Naschy byl španělským kulturistou, který se v roli polského vlkodlaka stal hororovou ikonou.

Paul Naschy se narodil jako Jacinto Molina Alvarez 6. září 1934 v Madridu. Krátce po jeho narození vypukla ve Španělsku občanská válka, která silně poznamenala jeho dětství. I po skončení druhé světové války Španělsko až do roku 1975, kdy zemřel generál Franco, zůstalo fašistickým státem,což do jisté míry určovalo charakter španělských filmů. Malý Jacinto rád v kinech sledoval americké horory a svou lásku ke klasickým monstrům si nesl až do dospělosti. Studoval na architekta, psal rodokapsy, kreslil komiksy, navrhoval obaly desek, ale nejvíce v mládí uspěl jako kulturista. Rovněž se snažil prosadit i jako herec, ale většinou se objevoval spíše ve vedlejších rolích nebo jako komparsista.

Průlom pro něj nastal roku 1968, kdy sepsal scénář k filmu La marca de hombre lobo (Znamení vlkodlaka). Původně se film odehrával ve Španělsku, ale frankistická cenzura film přesunula kamsi do střední Evropy a hlavní postavě bylo jméno změněno na Waldemar Daninsky. Pro hlavní roli tvůrci zamýšleli samotného Lona Chaneyho jr., představitele vlkodlaka ze starých universalovských filmů, ale ten ze zdravotních důvodů nemohl cestovat. Producenti nakonec oslovili do hlavní role přímo Molinu, který si ale musel jméno změnit. Podle papeže Pavla VI. a maďarského atleta Nagyho pak vzniklo jméno Paul Naschy.

Naschy pokračoval v natáčení vlkodlačích filmů, byl to ale až v pořadí pátý natočený, ale třetí promítaný film, La noche de Walpurgis (1971), který znamenal průlom, díky kterému se Naschy stal španělskou hororovou ikonou. Kromě vlkodlaka začal hrát i jiné postavy, včetně Frankensteina, Drákuly či mumie. Spolupracoval především s režiséry, jako byli Léon Klimowsky nebo jeho asistent Carlos Aured. Kromě hororů vytvářel i filmy jiných žánrů, např. giallo, kriminální filmy nebo dobrodružné filmy.

Paradoxně zlom přišel s pádem Francova režimu. Španělské publikum přestalo ve filmech hledat únik z pochmurné reality a totalitního útlaku, a Naschy, přestože stále, dokonce už ve vlastní režii, točil hororové filmy, musel vyrábět i filmy jiných žánrů, na které měl stále méně a méně peněz. Počátkem osmdesátých let se však i přesto rozhodl vrátit svého vlkodlaka na plátna, a to spojením s nečekanou koprodukcí - s Japonskem.


Osmdesátá léta pro Naschyho však znamenají vcelku úpadek, završený bankrotem jeho společnosti. Roku 1991 pak utrpěl infarkt, který ho silně ochromil. Na plátna kin se Naschy vrátil až roku 1996, opět ve své roli Daninského. V této době, hlavně díky hororovým fanouškům po celém světě, se však začíná setkávat se silným ohlasem na svoje filmy a konečně si začal užívat úspěchu za svou celoživotní práci. I v novém století vyráběl filmy, několik jich dokonce natočil v USA, avšak spíše s ohlížením za svou dlouhou kariérou. Posledních několik filmů, včetně vysokorozpočtového filmu Valdemarův odkaz, kde hrál vedlejší roli, bylo uvedeno do kin až po jeho smrti. Zemřel 30. listopadu 2009.

Filmy:
1967 - Dove si spara di piu
1968 - La marca del hombre lobo
1970 - Hrůzné zrůdy
1973 - El espanto surge de la tumba
1975 - Una libelula para cada muerto
1984 - El ultimo Kamikaze

sobota 8. srpna 2020

PAUL NASCHY - PLAKÁTY

  Pro dnešek pár plakátů, jako již tradičně.

pátek 7. srpna 2020

THE MAN WHO SAW FRANKENSTEIN CRY

 Dnešním příspěvkem do speciálu bude netradičně dokumentární film o osobnosti týdne, tedy o Naschym. Je na youtube ve španělštině a angličtině a s titulky v obou jazycích.


čtvrtek 6. srpna 2020

EL ESPANTO SURGE DE LA TUMBA (1973)

Konečně se mi povedlo ve speciálu mít i třetí film! Snad se to stane standardem...
Co jsem dosud u Naschyho filmů nejvíc postrádal, byla hutná atmosféra. A přesně té jsem se tady dočkal měrou vrchovatou. Příběh snad ani nemá cenu moc rozepisovat, stejně slouží jen jako odrazový můstek pro jednotlivé děsivé scény, a jde zase o staré dobré dávné prokletí, vyvolávání mrtvých ze záhrobí a jejich snahu o zničení tohoto světa. Ovšem nástrahy, kterými si naši hrdinové projdou, jsou skutečně mnohem horší než cokoli by je mohlo napadnout, a na rozdíl od amerických hororů nemáte vůbec jistotu, kdo to vlastně nakonec přežije.
Paul Naschy už tu není jediným, kdo film drží pohromadě, na druhou stranu tady je jednoznačně lepší než předtím. Nehraje jen jednu, ani dvě, ale dokonce tři role! Ovšem jedna je jen křoví v patřičně temném úvodu s popravou dvou čarodějů, z nichž jedním je taky on jako satanský kníže Alaric. Pro kterého je useknutí hlavy jen povrchovým zraněním, které ho vyřadí ze hry jen na pár set let. Samozřejmě hraje Naschy i kladného hrdinu, který s temnými silami svých předků bojuje, ale zatímco v těch kladných rolích je takový nemastný neslaný, v záporné roli je naprosto dokonalý, na jednu stranu z něj jde děs, na druhou vás až magneticky přiková k obrazovce a nespustíte z něj oči. Až se člověk nediví, že když se zjeví v pokoji nějaké slečinky, ta se beze slova svlékne do naha a vzdá se mu. Chyba...
Z ostatního obsazení stojí za zmínku hlavně Helga Liné jako ženský démon a Emma Cohen jako patřičně pasivní hrdinka, obě se samozřejmě ukáží v celé kráse. Zbytek obsazení je celkem průměrný až podprůměrný, ale většinou stejně nic extra hrát nemusejí. Kromě Naschyho, Liné a Cohenové to drží ještě celkem zručný režisér (i když i tady jsem měl stejný pocit jako z jiných španělských levných filmů, že chybí někde kousek, protože se prostě nenatočil) a hudba, která si vystačila jen s temnou varhanní melodií, ale zato bohatě. Dočkáme se pár celkem nechutných scén (byť vyrvaná srdce skutečně vypadají spíš jako kuřecí stehna v marinádě), ale taky pár scén, které sice navodí atmosféru, ale občas to byly motivy navíc (loupežníci, oživlé mrtvoly z jezera, malíř a jeho obraz).  Ale jinak celkově líbilo. 8/10
a.k.a. Horror Rises from the Tomb
Režie: Carlos Aured
Hrají: Paul Naschy, Emma Cohen, Helga Liné, Víctor Barrera, Francisco Nieto, Betsabé Ruiz, Cristina Suriani, Maria José Cantudo, Julio Peña
Hudba: Carmelo A. Bernaola
Španělsko 1973

středa 5. srpna 2020

LA MARCA DEL HOMBRE LOBO (1968)

Základní kousek Naschyho filmografie, ale to ještě neznamená nejlepší. Ačkoli, na to opravdu dobré jsem zatím ještě nenarazil...
První film z mnohadílné série, jejíž poslední díl vznikl až v roce 2004. Film, který z kulturisty a komparsisty Jacinta Moliny udělal hvězdu Paula Naschyho a předního tvůrce španělských hororů. Byť řekněme, že tohle je do jisté míry začátek všeho, takže se ještě nejde do extrémů. Ale stejně jako u o dva roky mladších Hrůzných zrůd, i tohle je docela nuda, akorát to není zdaleka tak debilní.
Příběh se odehrává kdesi v Evropě, kde kdysi řádil vlkodlak z rodu Wolfsteinů. Nejvíc o tom ví záhadný Polák Waldemar Daninsky, který si svým temným pohledem a placatým nosem hned získá srdce krásné Jacindy, která však chodí se slabošským mladíčkem Rudolfem. Daninsky se ve svém autě setká s dvěma potulnými cikány, kteří se před deštěm na jeho popud schovají ve starém hradě, a nenapadne je nic lepšího než vykrádat hroby. Otevřou hrobku a v ní najdou netknuté tělo se stříbrnou dýkou vraženou v srdci. Blond sexy cikánka bere jakékoli stříbro, a tím probudí vlkodlaka. Místní se vydávají na lov údajného vlka, který se vydal vraždit, jen Daninsky ví, o co jde. Utká se s vlkodlakem, a ač ho zabije, je sám pokousán a stává se vlkodlakem.. Ví o tom jen Rudolf, který je odhodlán mu pomoci...
Začíná to tak, že jsem si myslel, že to bude docela prča. První záběr na Naschyho, jak ve svém obskurním červeném maškarním kostýmu uhání v kabrioletu černou nocí to tak napovídal. Ale ono se to ještě drží v liniích, kdy se to dá brát vážně. Na druhou stranu mě tam nic netáhlo tak, abych film napjatě sledoval. Je teda fakt, že zvláště ve druhé polovině mě šíleně rozčilovala hudba a toho pozounistu s jedinými dokola opakovanými čtyřmi tóny jsem měl chuť zakousnout sám. Hraje to pořád, a pořád, a pořád, a pak se člověk ani nestačí pořádně vnímat kašírované barevně nasvícené kulisy hradu a postavy, které jsou ploché a bezkrevné. Dyanik Zurakowska, Rosanna Yanni i Aurora de Alba (wow!) sice oslní krásou, ale to je tak všechno, nemají šanci herecky zaujmout, když se objeví Julián Ugarte jako silně podezřelý doktor, taky spíš tak tančí před kamerou než že by hrál. Naschy je sice sympaťák, ale ve srovnání s vlkodlakem v podání Lona Chaneyho jr. je to dřevo a jeho proměny i jeho zoufalství působí nevěrohodně.
Asi to teda chce sledovat až díly z poloviny sedmdesátek, ale k těm zase nejsou titulky. K tomuhle jsem teda měl taky jen anglické... Jinak zajímavé je, že film byl natočen ve 3D a v 70mm formátu, ale asi se tak nikde nepromítal. V Americe z toho navíc nějak udělali Frankensteina. V té samé době byl v Japonsku Frankenstein monstrum á la Godzilla... co to s tím Frankensteinem proboha udělali? 5,5/10
Jinak seznam dílů, abych to nějak zarovnal:
1. La marca del hombre lobo (Znamení vlkodlaka, 1968)
2. Las noches de hombre lobo (Noci vlkodlaka, 1968) - nedokončený díl, režisér zemřel před dotočením, existovalo jen dle Naschyho tvrzení
3. Hrůzné zrůdy (Los monstruos del terror, 1970) - Ribanna v roli oživlé mrtvoly! Více zde
4. La furia del hombre lobo (Vlkodlakův hněv, 1970) - Daninského tentokrát ve vlkodlaka promění yeti... ne naposledy! Promítáno až v roce 1975.
5. La noche de Walpurgis (Valpuržina noc, 1971) - až pátý, ale třetí promítaný film nastartoval pořádně vlnu španělských hororů
6. Dr. Jekyll y el hombre lobo (Dr. Jekyll a vlkodlak, 1972) - buď se změní ve vlkodlaka, nebo v pana Hydea, těžko si vybrat. Více u Erla.
7. El retorno de Walpurgis (Valpuržin návrat, 1973) - předchozí filmy na sebe nějak navazovaly, ale tento už zase představuje úplně nového Daninského. Což je s podivem, když to vypadá jako dvojka k Valpuržině noci. Vlastně jsem netušil, že oba filmy jsou ve skutečnosti Hombre lobo.
8. La maldición de la bestia (Prokletí bestie, 1975) - na dlouhou dobu poslední díl, a opět s yetim. Více zase u Erla.
9. El retorno del hombre lobo (Návrat vlkodlaka, 1980) - Daninsky proti Alžbětě Báthoryové!
10. La bestia y la espada magica (Bestie a kouzelný meč, 1983) - vlkodlak v Japonsku!
11. Licántropo (Lykantrop, 1996) - Naschy jako vlkodlak znovu po letech
12. Tomb of the Werewolf (Vlkodlakova hrobka, 2004) - do všeho vstoupil Fred Olen Ray a vytvořil softporno s hostujícím Naschym...
a.k.a. Frankenstein's Bloody Terror
Režie: Enrique López Eguiluz
Hrají: Paul Naschy, Dyanik Zurakowska, Carlos Casaravilla, Manuel Manzaneque, Aurora de Alba, Julián Ugarte, José Nieto, Rosanna Yanni
Hudba: Ángel Arteaga
Španělsko 1968

PAUL NASCHY SPECIAL

Naschyho už jsem jako speciál slíbil, a původně jsem s ním počítal na říjen jako součást letošního Halloweenu, v srupnu jsem původně chtěl Lauru Gemser, aby, jak psal Kubaso, se nemusela svlíkat až někdy v listopadu. Ale když už se mi to sešlo, proč ten speciál neudělat rovnou, holt ho vyhlašuji uprostřed týdne. Takže vás čeká do neděle ještě pár naschyovsky zaměřených článků a minimálně jeden film.

pondělí 3. srpna 2020

UNA LIBÉLULA PARA CADA MUERTO (1975)

Dodatečně tento článek zařazuji do srpnového speciálu!
Kdo jiný by měl dát dohromady španělské giallo než hororový veterán Paul Naschy? Ale je prava, že v tomhle žánru samozřejmě nedělal jako jediný. Španělé se nepodíleli na italských giallech jen koprodukčně, ale vytvářeli je sami s menším poílem italské koprodukce. Oproti italským, často vizuálně vymazleným filmům mi ale ty španělské často připadají jako takoví chudší příbuzní, nevím, čím to je. Všechno jakoby v horší kvalitě, dělané mnohem více na koleně.
S Naschym, který opravdu nebyl žádný nadaný herec, vše má navíc nezaměnitelnou příchuť trashe, a spousta scén, které měly být třeba napínavé, vyznívají většinou směšně. Na druhou stranu, Naschy byl dost charizmatický, aby film utáhl i s tím svým jediným podivným výrazem a nezbytným doutníkem. Tady je takový dost usedlý, nezamiluje se do něj každá ženská, která ho uvidí, na ruhou stranu jeho postava policisty je silně inspirovaná Drsným Harrym a v přístupu ke kriminálníkům, které by nejradši hned zmlátil, si nezadá s Mauriziem Merlim.
Přestože jde o španělský film, odehrává se v Miláně. Městem otřásá série vražd, kdy vrah v dámských botách, červených kalhotách a černém kabátě vždy rozseká (často sekyrkou, někdy i po více obětech najednou) nějaké feťáky, děvky či pasáky, a na místě nechá umělou vážku, což, jak jedna postava vysvětlí, vychází z dějin Orientu a tamních zvyků. Naschy hraje policistu, který případ vyšetřuje. Takže tohle je jeden z těch giallo filmů, kde je hrdinou přímo policista, což ovšem neznamená, že tu nemáme i amatérského vyšetřovatele, byť ten hraje menší roli v ději.
Vraždy jsou sice krvavé, ale nikdy nevidíme přímo údery sekyrou, šavlí atp., vždy jen máchající zbraň a cákající krev. Je jich hodně, asi nejvíc, co jsem zatím viděl, napočítal jsem, že celkem zemře 14 lidí! Ovšem i když se vraždí, film je občas nechtěně vtipný. Například při honičce s jednou postavou tato zaběhne do lunaparku a utíká policii.. na horské dráze! Kromě mnoha nahotin tu také dostaneme další Naschyho oblíbené téma - nacismus. Že parta mlátiček, co si na Naschyho počíhá, má na loktech pásky s hákenkreuzem, prosím, ale pak se Naschy dostane do bytu jiné postavy, která s tím nemá co dělat, a na stěně visí obrovská fotka Hitlera.
Co ale film celkem vytahuje, je postava Naschyho přítelkyně, kterou hraje Erika Blanc. Nejen, že je krásná, ale její scény s Naschym (třeba když vaří špagety, nebo když ho myje!) mají šťávu, její postava je sympatická a právě ona se stane amatérským detektivem, který se chytí vlastní stopy a odhalí vraha dříve, než její přítel. Ale jsme na jihu Evropy v 70. letech, takže chlapi mají ve všem navrch, a hrát to někdo jiný, dost možná by tato postava skončila jen jako okrasa.
Režíroval Leon Klimowsky, ale po zkušenosti s jeho špagetami, kdy se jen podepsal, ale točil někdo jiný (třeba Castellari, Girolami nebo Bergonzelli), bych se nedivil, kdyby film ve skutečnosti režíroval sám Naschy, když už se i po scénář radši podepsal jako Jacinto Molina. Zrovna tak hudba je anonymní, ve skutečnosti archivní, takže zaslechneme i skladby Ciprianiho z Krvavé zátoky nebo Rustichelliho z Šesti žen pro vraha. Většinu španělských kolegů Naschyho jsem znal tak max od vidění, ale zaskočil mě José Canalejas, kterého jsem zatím viděl všude jen jako Mexičana, a bez sombrera a koltu prostě vypadal divně.
A Dragonfly for Each Corpse je giallo dost zábavné, ale taky dost přiblblé. Motivace vraha je po zkombinování více faktorů nepřesvědčivá, jeho identifikace do jisté míry snadná. A už během filmu se mi podařilo zapomínat na některé celkem důležité postavy a scény z první poloviny, a kdybych si teď nehledal screenshoty atp., už bych si dost možná nepamatoval kromě Eriky Blanc skoro nic. 6,5/10
a.k.a. A Dragnofly for Each Corpse
Režie: Leon Klimowsky
Hrají: Paul Naschy, Erika Blanc, Ángel Aranda, Maria Kosty, Ricardo Merino, Susana Mayo, Eduardo Calvo, José Canalejas, Maria Vidal
Scénář: Paul Naschy
Španělsko / Itálie 1975