DUELLO NEL TEXAS (1963)

Zpátky k naprostým kořenům! Přestože pár westernů v Itálii už předtím vzniklo, tenhle bývá označován jako vůbec první spaghetti western. Ty předdchozí byly většinou komedie s westernovým tématem, typu co dělali následně Franco Franchi a Ciccio Ingrassia, parodie slavnějších filmů. Blascův film se snaží asi jako první či jeden z prvních udělat v Evropě western, který by nic netušící divák považoval za americký film, a přitom nevědomky vytváří něco zcela typicky jihoevropského.

Nevím, kolik westernů přesně v Itálii vzniklo mezi premiérou Duello nel Texas a premiérou Pro hrst dolarů, která, jak víme, odstartovala tu horečku. Z čehož plyne očekávání, že když Pro hrst dolarů přineslo zcela nový styl, tento film bude zcela poplatný americkým filmům. Snaží se, ale moc mu to nejde - naopak, spoustu dějových prvků najdeme i v mnoha pozdějších špagetách, ať je to pomsta, hysterická mexická dívka, falešné obvinění či neustále se smějící padouch. Co ještě tento film nemá, jsou lepší makety zbraní, tyhle fakt vypadají jako kapslíkovky za stovku, typické zvuky výstřelů (ale tyhle mi nevadily), brutalitu a sexuální podtext. A navíc je třeba to, že se hrdina vrací do rodného města, kde má mnoho přátel.

Jinak je to samozřejmě béčko o malém městečku, kde sice vládne zlý šerif, který se ale snaží tvářit jako správňák. Hrdinou je adoptovaný syn mexického zlatokopa zvaný Gringo, který se vrací po letech z Mexika k otci, mladšímu bratrovi a mladší sestře. Jenže synek je trochu pako, před zlosyny ve měsě ukazuje, že má zlato, a tak není divu, že na ranč vtrhnou tři maskovaní muži a otce zabijí. Gringo nyní musí vypátrat vrahy, což půjde těžko.

Těžko se dá cokoli o filmu rozepsat, je to western na nedělní odpoledne, v němž nejvíc ze všeho vyruší odporně incestní scéna u řeky. Co tohle sakra mělo znamenat? A to se to tváří jako rodinná pohodička. Jakože když to není pokrevní sestra, ničemu to nevadí? Ještě, že pak už se tomuto tématu film nevěnuje.

Harrison není nejsympatičtějším westernovým hrdinou, ale tady mi nijak extra nevadil, Giacomo Rossi Stuart taky není nic moc, ale to on nebyl nikde. Známějších tváří tu přece jen pár najdeme - majitele saloonu hraje Barta Barri, stájníka Tito Garcia, jako přítel hrdiny na začátku se objeví José Calvo a mihne se tu v miniroličce Aldo Sambrell. O kameru se postaral Massimo Dallamano no a o hudbu, která je tím nejlepším z celého filmu, samozřejmě nikdo jiný než Dan Savio. Ehm, tedy Ennio Morricone.

První hodinu jsem uvažoval o nižším hodnocení, moc mě to nebavilo, ale konec překvapivě začal. I proto nakonec půjdu výš, než jsem chtěl.Je to sice film, který stojí za zmínku jen kvůli tomu, že jde o první špageťák asi vůbec, ale možná by bez něj nebylo nic dalšího. 6/10

a.k.a. Gunfight at Red Sands
Režie: Ricardo Blasco
Hrají: Richard Harrison, Giacomo Rossi Stuart, Mikaela, Daniel Martín, Barta Barri, José Calvo, Tito Garcia, Aldo Sambrell
Hudba: Ennio Morricone
Itálie / Španělsko 1963

MACHINE GUN KILLERS (1968)

Tak nakonec se přidám do té skupiny, které se film spíše líbí. Není to nic extra, a když už se film jmenuje Gatling Gun, mohlo v něm být více kulometu. Vlastně nejvíc ze všeho je to další westernová bondovka se zamotaným příběhem, kde ústřední hrdina nemůže věřit nikomu a jde z akce do akce.

Problém trochu je, že Robert Woods je celkem nesympatický, stejně jako většina postav s výjimkou hlavního padoucha! Ano, jediná postava, která v člověku probudí sympatie, je John Ireland jako bandita míšenec, který skutečně miluje majitelku salonu, která ho však z rasových důvodů odmítá. Proti tomu Woodsovi asi máme fandit jen kvůli falešnému obvinění, jinak filmem prochází s jedním zarputilým výrazem, všem kolem lže, a i když dostane do postele snad každou ženu ve filmu (kde jich moc není), vidíme až to, co se děje, když odchází, protože uvěřit, že mu ženy padají samy k nohám, je poměrně těžké.

Jak je Ireland nejsympatičtější postavou, tak nehraje nijak dobře. Ale celkově herecké výkony jsou tu slabé. Režisér se soustředil hlavně na akci a zamotaný příběh, který film dost zachraňuje. Nemá to skoro hluché místo. Vždy se něco děje. Kdyby se to dělo kolem někoho sympatičtějšího, možná by to bylo přímo skvělé.

Jinak tady potkáme spoustu starých známých. Ida Galli v menší nejednoznačné roli, Robert Camardiel opět jako lehce komický (ale ne otravný) poskok, George Rigaud jako nafrněný boháč, Gérard Herter jako ještě nafrněnější boháč, mihne se tu i Rada Rassimov. Zajímavostí je herec hrající severního plukovníka, který vypadá jako Jiří Holý s blond parukou.

Hudba Piera Piccioniho je hodně podobná Sartanovi, hammondky, jazz, ale překvapivě mi sem celkem seděla a nerušila mě tolik, jako právě u Sartany.

Po Erlově článku jsem čekal, že se mi film líbit nebude. Jak píšu, není to nic extra, ale vidět se to rozhodně dalo  a z Bianchiniho westernů je to rozhodně nejlepší. Woods je sice nesympatický, ale není to takový ocas jako Dean Reed, příběh s jižními špiony je tu mnohem lepší než v I Want Him Dead, a Wayde Preston sice byl z Bianchiniho hrdinů nejsympatičtější, ale tomu filmu scházel scénář i prachy. Sice taky nechápu, co to dělá v Tarantinově Top 20, ale nakonec proč ne. Asi si pamatuje jen scénu s vyndaváním kulky z prostřelené ruky. 7/10

a.k.a. Quel caldo maledetto giorno di fuoco, Gatling Gun, Kulomet zabiják
Režie: Paolo Bianchini
Hrají: Robert Woods, John Ireland, Ida Galli, Roberto Camardiel, George Rigaud, Gérard Herter, Tom Felleghy, Claudie Lange, Rada Rassimov, Tiziano Cortini, Claudio Ruffini, Furio Meniconi
Hudba: Piero Piccioni
Itálie / Španělsko 1968

TERENCE HILL 81

Všechno nejlepší!

DJANGO ET LE INTERVIEW

Italsky rozumím tak jako přibližně, francouzsky prakticky vůbec. Je někdo schopen rozhovor přeložit, nebo aspoň napsat, o čem je? Vzhledem k roku vzniku je to unikátní materiál.
Jinak na youtube kanálu, kde je rozhovor nahrán, najdete řadu spaghetti westernů v angličtině i italštině.

YANKEE (1966)

Režisér Tinto Brass a screenshoty dostupné na netu tomuto spaghetti westernu dělají předzvěst bizarního zážitku, něčeho, co se jen tak nevidí. Není to pravda, je to Pro hrst dolarů v bleděmodrém. Už asi po sto padesáté.

Záhadný cizinec přijede do nepřátelské země ovládané mocným Conchem. Snaží se s ním dohodnout kšeft, ale Concho ho zradí. Cizinec se proto obrátí proti němu a stane se jeho noční můrou, natolik, že už Concha nezajímá prakticky nic, než jak cizince zničit.

Viděli jsme to mockrát, tu humorněji, tu vážněji, tu drsněji, tu nudněji. Tohle je verze, která je sice zábavná, ale spíš k ukrácení dlouhé chvíle (třeba v karanténě). Jeden z problémů je, že režisér se sice snaží o neotřelé záběry, ale používá je bez rozmyslu a mnohdy kontraproduktivně. Není proč držet palce hrdinovi, kterého neznáte, protože i přes všechny ty ultrablízké detaily je nám vzdálen. V podstatě si ho nemůžete pořádně prohlédnout, protože z něj vidíte tu ucho, tu oko, tu klobouk, málokdy celou tvář. Tvář, která měla v tomto případě přesvědčit hned na první pohled - jenže Philippe Leroy by potřeboval prostor, aby nás přesvědčil, že je tím drsným hrdinou, kterého baví riskovat. Tohle prostě chtělo nejlíp Franca Nera, v horším případě Anthonyho Steffena, ale někoho, na koho se člověk podívá a ví.

Oproti tomu Adolfo Celi je tady dobrej. Nevím, jestli je to tím knírem, nebo kostýmem, v kterém vypadá ještě mohutněji než jindy, ale jako šéf bandy mi tady seděl dobře.

Jinak je vidět, že peněz tvůrci moc neměli, film vypadá dost chudě, evidentně byl točen někdy na podzim a často při západu či východu slunce, což ale vypadá dost efektně. Pak je tu pár těch scén, které zaujmou na screenshotech, ale ve filmu tak nějak nevyzněly.Především je to ohnivé kolo předznamenané vhozením štíra do ohnivého kruhu, což ale bylo z verze, kterou jsem sledoval na youtube, vystřiženo.

Ze známějších tváří jsou tu většinou Španělé. Ale už potřetí za sebou tu je Osiride Pevarello, tentokrát ale oheň neplive, což by se sem hodilo.

Moc se mi nelíbí ani hudba, kterou tvůrci verze, již jsem viděl, ještě "vylepšili" přidáním nějakých nových country stop. Proč???

Takže je to film, který se asi chtěl lišit, ale ve výsledku hodně dluží prvním dvěma leonovkám. Pobaví, ale to je tak všechno. 6,5/10

Režie: Tinto Brass
Hrají: Philippe Leroy, Adolfo Celi, Mirella Martin, Jacques Herlin, Victor Israel, Francisco Sanz, Osiride Pevarello
Hudba: Nini Rosso
Itálie/Španělsko 1966

ENNIO MORRICONE - A FISTFUL OF DOLLARS & FOR A FEW DOLLARS MORE

Už jsem tu, myslím, psal, že jsem začal sbírat vinyly?
Dokud člověk poslouchá jen mp3 při cestě vlakem, busem nebo při práci, není to úplně ono, jako si sednout a čistě poslouchat desku. Což s mp3 můžete taky, ale to fyzické médium, které se navíc musí v půlce obrátit, člověka nutí, aby nic jiného ani nedělal a věnoval se na cca 40 minut čistě poslouchání.

Už jsem toho za ten čtvrtrok stačil nasbírat celkem dost, byť některé zásadní věci stále nemám. Momentálně přemýšlím o objednávce Aqualungu od Jethro Tull... a pak jsou samozřejmě věci jako The Dark Side of the Moon, Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band, The Velvet Underground and Nico, které mít musím.

Jeden známý má originální Velvety, s barevnou deskou a odloupnutelným banánem! Reedice smrdí.

Reedice smrdí i u Kuřete v hodinkách. Je fajn, že ty desky znovu vychází, ale proč jim předělávají obaly? Proč Nové syntézy vyšly pohromadě a s upraveným obalem pouze první z nich? No nic. Straku v hrsti mám originál z roku 1989 (čili první dotisk... nebo dolis? Jak se tomu říká u desek?), a jsem za to rád. Abbey Road mám od Supraphonu. Ehm.

Původně jsem si říkal, že soundtracky asi kupovat nebudu, ale přece jen jsem si pořídil soundtrack k dvěma filmům najednou. Těžko říct, zda se dá ještě nějak popsat hudba, kterou asi máme my tady pod kůží a při jejím poslechu se nám vybaví každý záběr každé scény, kterou podbarvuje. Na desce najdeme na jedné straně šest skladeb z Pro hrst dolarů, na béčku šest skladeb z Pro pár dolarů navíc. Celkem překvapivě titulní skladby obou filmů každou stranu uzavírají, takže to první, co uslyšíte po spuštění desky, je trubkové téma z Pro hrst dolarů. Následuje skladba Almost Dead, která zazní mj. ve scéně, kdy Clint přijíždí do San Miguelu, napřed se setká s Marisol a Jesusem, a následně s mrtvolou na koni. Další je rychlá skladba The Chase, která hraje poté, co Clint vystřílí domek. Skladba The Result se ve filmu neobjevila, zajímalo by mě, ke které scéně byla složena. Pod názvem Without Pity se skrývá zprvu pomalá skladba, následovaná opakováním motivu z The Chase, která doprovází útok Rojů na dům Baxterů. A stranu zavírá úvodní téma filmu.

Kdybych dělal výběr já, asi bych skladbu Without Pity (ale s lítostí) nahradil skladbou Square Dance, která je pro poslech na desce asi přijemnější, a někam bych ještě vrazil skladbu, která hraje, když se Clint vyplíží z domu Rojů a Rojové prohledávají město. Strana určitě nemá těch dvaadvacet minut, které se na ni vejdou.

Z druhé strany začínáme Sixty Seconds to What, cinkání hodinek, mrazivé varhany, osudová trubka. Top 10 Morricone. Skladba The Watcher Watched je spíše náladovou skladbou, kterou ve filmu slyšíme, když Lee a Clint sledují Bregu, Sambrella, Pistilliho a Kinskiho, jak si vyměřují čas k přepadení banky. Následuje skvělá skladba The Vice of Killing (jdi tam sám, amigo), skladba The Showdown je pak opět spíše rytmická, je to ta, která hraje při přepadení banky. Goodbye Colonel je samozřejmě opakováním motivu z hodinek, ale na desku určitě patří, a na závěr opět ústřední téma filmu.

Existuje několik verzí desky, ta, kterou mám já, vyšla v roce 1970 v Londýně, pak je ještě německá, kde jsou strany kupodivu prohozené. Těch výběrů vyšlo samozřejmě více.