GIU LE MANI... CAROGNA! (1972)

V posledních letech mívám pocit, že už mě mezi spaghetti westerny čekají jenom průměry, jako filmy s Anthonym Steffenem či Peterem Lee Lawrencem, nebo vyložené průjmy, jako byl The Executioner of God. Mezi těmi horšími věcmi se ale může najít, ale jen výjimečně, něco, co člověka i přes svou znatelnou nekvalitu pobaví víc než ten předvídatelný a stále stejný Steffen.

Po zhlédnutí prvního Fidaniho spaghetti westernu jsem měl pocit, že jsem viděl dno. Po zhlédnutí filmů lidí, jako byli Lattanzi či Crea mám pocit, že Fidani mezi tím šrotem patří mezi ještě to lepší, co se dá vidět. Ano, jeho filmy jsou hloupé. Ano, jeho filmy jsou laciné. Ano, jeho filmy jsou často nudné. Ovšem jestli Fidani něčím neztrácel čas, tak kecáním, a posílal postavy do jedné akce za druhou. Často kvůli penězům teda hlavně do ježdění na koních. Ale často se u něj taky objevují scény, které jsou tak mimo, až stojí za vidění.

Django Story má jednu ohromnou výhodu. Vzhledem k tomu, že film je částečně ssestříhán ze starších děl mistra Luckyho Dickinsona a.k.a. Milese Deema a.k.a. Dicka Spitfirea, minimálně se tu, aspoň první hodinu, jezdí na koních, zato se kvůli všem možným příčinám neustále někdo pere nebo střílí. A příčinou může být třeba to, že Django vleze do domu a hned jednu schytá. Nekecám. A můžeme se tu tak dočkat toho, že Celso Faria postupně sehraje hned tři role, Benito Pacifico hraje dvojčata a pere se sám se sebou, nebo se aspoň mění záběr od záběru kvalita obrazu. Můžeme tu vidět podivně zařazené scény z jiných Fidaniho filmů, kde taky nedávaly smysl.

Děj je prostý. Mladý Bill Hickock (!)  se setkává se starým Djangem (Hunt Powers), který mu začne nad hromadou jídla vyprávět historky ze života. Ty vypadají tak, že pomocí archivních i nových záběrů vidíme padoucha/y, který terorizuje okolí, pak se v půlce objeví Django, chvíli se jen tak ochomýtá kolem, a pak dojde k souboji. V rolích padouchů se pak vystřídají všichni Fidaniho obvyklí podezřelí, Benito Pacifico, Dino Strano a Gordon Mitchell. Bohužel, Mitchellova část je nejslabší. Na konci už byl potřeba nový materiál, a tak se po hodině začne hlavně jezdit a pak dojde ke krátké přestřelce v lomu.

Django Story má samozřejmě k dobrému filmu hodně daleko. Z Fidaniho filmů bych ho ale doporučil nejvíc, protože je v něm úplně všechno a v nahuštěnější podobě. Jsou tu i všichni jeho běžní spolupracovníci, s výjimkou Jeffa Camerona, kterého ale asi nikdo nepostrádá, a Simonetty Vitelli, která se ale přece jen mihne v jedné scéně ze staršího filmu. Sám Fidani se taky objeví hned dvakrát, přičemž ano, je tu znovu jeho totálně mimo scéna z jednoho ze dvou crossoverů Djanga a Sartany. Rovněž Goriho hudba je archivní. Jediné, co tu tak je nové, jsou asi scény s šedivým Huntem Powersem s knírem. Nemůžu film doporučit nikomu, kdo není skutečně znalec žánru nebo masochista, ale nakonec jsem se u něj celkem pobavil. Chvílemi. 5,5/10

a.k.a. The Ballad of Django, Down with Your Hands... You Scum!, The Django Story
Režie: Demofilo Fidani
Hrají: Hunt Powers, Gordon Mitchell, Dino Strano, Gerardo Rossi, Benito Pacifico, Benito Pacifico, Celso Faria, Celso Faria, Celso Faria
Hudba: Lallo Gori
Itálie 1972

IL GIUSTIZIERE DI DIO (1973)

Dno spaghetti westernů je čím dál hlubší a hlubší. Fidaniho filmy jsou často aspoň tak blbé, až jsou zábavné, ale umělci jako Gianni Crea či Franco Lattanzi ukázali, že může být daleko hůř. FIlm je naprostá amatérská nuda, do které na dva dny natáčení sehnali Williama Bergera, aby se sem tam ukázal, prošel, nebo řekl jednu dvě věty. Režisér film protahuje nejnemožnějšími způsoby, od dlouhých statických záběrů ježdění sem tam, přes dlouhé panoramatické záběry na lom, až po zoomy na naprosté nesmysly. Hlavní postavou rozhodně není Berger v roli mstitele, který za celý film nevystřelí, ale spíš jeho tlustý poskok, který nemá žádnou osobnost. Dlouho sledujeme nesmyslné dialogy mezi postavami, které nám nic neříkají, aby pak tyto postavy náhle zmizely z děje a objevily se zase za půl hodiny. Totéž se týká i padouchů. A aby toho nebylo málo, dostaví se naprosto nevtipný humor, vrcholící tlustou bábou, již se poskok pokusí znásilnit! Ach jo, jak hluboko se dá ještě klesnout... Aspoň tu nebyly záběry z jiných filmů. Jen hudba z prvního Sartany, přičemž půlku filmu hraje jedna krátká smyčka. 1/10

a.k.a. The Executioner of God
Režie: Franco Lattanzi
Hrají: William Berger, Donald O'Brien, George Wang, Nuccia Cardinali
Hudba: Piero Piccioni (určená pro jiný film)
Itálie 1973

UNA BARA PER LO SCERIFFO (1965)

Kvůli pracovním i jiným záležitostem jsem v posledních čtrnácti dnech neměl čas se podívat na jakýkoli další film. Když jsem si konečně čas udělal, volba padla na tuhle Steffenovku, kterou už jsem chtěl vidět dlouho. A dopadlo to přesně tak, jak jsem čekal.

Tonda tu hraje opět drsného muže s malým kloboukem posazeným nakřivo, který se chce pomstít. Problém je, že neví přesně, komu, jen ví, že někomu z bandy nebezpečného Lupe Roja. A tak se rozhodne do bandy proniknout a svého hledaného vypátrat. Jaká je jeho pravá identita a co o něm ví rančer z nedalekého městečka? A kdo z bandy je ten, koho Steffen hledá?

Ze začátku mě to celkem bavilo. Děj filmu je jednoduchý a snadno předvídatelný, ale akce stíhá akci. Celkem se mi líbila scéna přijímání Steffena do bandy, či spíše ten nápad, provedení bylo taky podle šablony Jenže v druhé polovině už byl děj tak moc předvídatelný, že mě to začalo nudit. Závěr není špatný, ale už to nedokáže zvednout.

Steffen je tu stejný jako všude, takže ho nebudu komentovat. V jednom ze svých prvních špageťáků se tu objevuje Eduardo Fajardo s blond přelivem, ne jako šéf bandy, ale jako psychopatický zloduch, v roli, v které by člověk čekal Kinského. No, Fajardovi seděli spíš ti šéfové. Jako dobrosrdečný farmář se tu objevuje George Rigaud, máme tu pár celkem pohledných, ale vlastně mezi sebou snadno zaměnitelných žen. V jednéé z rolí banditů se objevil herec Arturo Dominici, dost mi povědomý, než jsem si vzpomněl, že jsem ho nedávno viděl jako oživlou mrtvolu v Masce démona.

V první půlce jsem si říkal, že tohle je lepší než většina steffenovek ze stejné doby, ale nakonec to spadlo do stejného šedivého špagetového průměru, jako jsou ty ostatní. Aspoň je to tu čisté dobrodružství a ne melodrama, jako u většiny ostatních. 6/10

a.k.a. A Coffin for the Sheriff, A Lone and Angry Man
Režie: Mario Caiano
Hrají: Anthony Steffen, Eduardo Fajardo, Arturo Dominici, Armando Calvo, Frank Braña, George Rigaud, Luciana Gilli, Lucio de Santis
Hudba: Francesco de Masi
Itálie / Španělsko 1965

LEGÁLNÍ FILMY POUZE NA YOUTUBE

Nerozumím tomu, ale asi je příjem z reklam dostatečný. Vapet, dříve vydavatel VHS a později DVD, se v posledních letech přesunul na youtube, kam nahrál napřed spoustu filmů, které u nás vydal. V poslední době ale začali uveřejňovat i filmy, které u nás předtím na DVD vydal někdo jiný, nebo nevyšly nikdy předtím v podobě, která se dá koupit. A v některých případech se zcela novým dabingem! Takže se na Vapetovském youtube kanálu objevily filmy Také andělé jedí fazole s novým dabingem, Šimon a Matouš jedou na riviéru naštěstí s tím starým, ale v širokoúhlé podobě, nebo, což mě zarazilo, Adios Django, ale se zcela novým (již pátým!) dabingem se sedmdesátiletým Pavlem Soukupem dabujícím pětadvacetiletého Nera, a se šíleným názvem Django 2: Texas Adios. Úžasné. Jak se budou jmenovat další filmy s Francem Nerem, které třeba uveřejní? Django 3: Doba masakru? Django 14: Django jde do vězení? Django 28: Partyzání proti nacistům? Django 31: Teplý námořník? (Uhodnete filmy s Francem Nerem, které mám na mysli?)

V posledních dnech ale vydali i poslední film s Terencem Hillem My Name is Thomas. Pod zvláštním názvem Pouštní květ, pod kterým bych to tedy nehledal. Takže si film můžete pustit česky zde.

I QUATTRO DELL'APOCALISSE (1975)

Tohle bych skoro radši ani neoznačoval jako spaghetti western, protože s westernem to má společného máloco. Fulci to natočil stejně jako svoje pozdější horory, tj. s měkkým svícením a silným protisvětlem, začátek vážně připomíná spíše horor, ale ve výsledku je to série příhod čtyř ztracených duší, které se takřka bezcílně toulají pustinou, a sem tam narazí na někoho, kdo jim změní život. Prakticky jediné, na co tu není místo, je humor, jinak je tu ale prakticky všechno.

FIlm byl natočen na motivy povídek Francise Breta Harta, což je pro Itálii netypické, a taky je to znát. Zvláště u části v horském městečku je hodně cítit literární předloha. Spoustu dalších věcí ale Harte asi nenapsal. Především pasáže s Chacem v podání Tomase Miliana.

Milian hraje vlastně svojí typickou roli zlého míšence, který se neštítí vůbec ničeho, a užívá si násilí. Jeho části jsou to, co ocení většina fanoušků žánru, na druhou stranu se zbytkem filmu vlastně nemají nic společného. Milian navíc hraje jen epizodní postavu, a jak náhle se objeví, tak náhle zmizí. A když se na konci objeví znovu, vyznívá to už jen jako kdyby si na něj na konci opožděně vzpomněli.

 

Části s Milianem jsou brutální, nepříjemné a drsné, ale ve druhé půlce se film změní a najednou, i přes smutnou náladu, je to vlastně asi jeden z nejpříjemnějších filmů, které Fulci natočil. SPOILER No řekněte, kde jinde ve špagetách odejdou ze scény Bruno Corazzari a Adolfo Lastretti tak, že se s nimi hrdina obejme a pak v klidu odjede? KONEC SPOILERU Ano, i na dalekém západě ztvárněném Italy může být dobro, které především vyniká ve srovnání s naprostým zlem zbytku filmu.

Samotná titulní čtveřice je zajímavá, ale ve výsledku upozaděná. O nikom se nic moc nedozvíme. Fabio Testi je uhlazený falešný hráč, který se v průběhu filmu přestane ohlížet jen na sebe, Lynne Frederick je velice hezká, ale nepříliš dobrá herečka, hrající těhotnou prostitutku. Nahý černoch lítající v dešti po hřbitově a mluvící k mrtvým už by dneska asi neprošel, a Harry Baird svoji roli hraje záběr od záběru jinak. Michael J. Pollard má zajímavou roli a hraje ji výborně, ale bohužel má nejméně prostoru a většinou jen leží a škytá.

Tím, co vyčnívá naprosto nejvíc, je vizuální stránka a hudba trojice Bixio-Frizzi-Tempera. Popové písně, jejichž texty popisují, co zrovna hrdinové prožívají. Jinde je to k smíchu, sem se to celkem hodilo, navíc těm textům ani nebylo moc rozumět.

Four of the Apocalypse plynou zvolna, chvílemi maličko nudí, ale ve výsledku je to mnohem lepší film, než jsem čekal. Kdo čeká western plný přestřelek, bude jednoznačně zklamán. 7,5/10

a.k.a. Four of the Apocalypse
Režie: Lucio Fulci
Hrají: Fabio Testi, Lynne Frederick, Harry Baird, Michael J. Pollard, Tomas Milian, Adolfo Lastretti, Bruno Corazzari, Donal O' Brien, Lorenzo Robledo, Claudio Ruffini
Podle povídek Francise Breta Harta
Hudba: Franco Bixio, Fabio Frizzi, Vince Tempera
Itálie 1975

SPAGVEMBER

Spaghetti Western Database už několikátým rokem pořádá akci, kdy během listopadu fanoušci sledují jeden spaghetti western denně. Někdo to bere, jak mu to přijde pod ruku, někdo si vytýčí plán (třeba vidět všechny westerny s Anthonym Steffenem, což skoro na ten měsíc vyjde), někdo třeba jen filmy, které ještě neviděl, a pak se na tamějším fóru o akci zpravují. Já tam nepřispívám, jen to tam pročítám. Je mi jasné, že třicet za měsíc prostě nedám. Ale nezkusím jich dát aspoň deset? Jakýchkoli? Když jsem za říjen zvládl deset hororů?
Takže zkusíme udělat tentokrát listopadový špageťácký speciál, a snad to na těch deset letos dotáhnu.
Pokud byste se chtěli zapojit a nevěděli, kde najít filmy, mnohé jsou i online. Třeba na tomto kanále:
Spaghetti Realm nebo tady Grjngo.
A sem budu psát, co jsem viděl. Na nové kousky přibudou tradiční recenze.

1. Dnes já, zítra ty! (1968)
Kdybych měl někdy ještě v následujících deseti, patnácti letech tendenci se na tenhle film podívat, připomeňte mi tenhle post. Kdysi jsem ho sledoval celkem často, i proto, že jsem se k podobně temným špageťákům tehdy nedostal, navíc jsem nasazoval zvuk z VHSripu na DVDrip, takže ten film znám zpaměti... A tím pádem mě nudí, a navíc většina dialogů je tak šíleně tupá, že už mě to fakt nebaví.

2. Four of the Apocalypse (1975)
Viz článek.

3. A Coffin for the Sheriff (1965)
Viz článek. Mimochodem po dvou týdnech pauzy to na deset už teď nevidím.

4. The Executioner of God (1973)
Viz článek.

5. The Ballad of Django (1972)
Viz článek. A po dalším dvoutýdenním výpadku a těsně před koncem listopadu to už fakt moc reálně nevidím. Ale aspoň jich mám už víc než loni. O jeden. Ehm.