OIK'S MONSTER CLUB - HALLOWEEN SPECIAL - část 6,5

Minulý týden jsem tak moc nestíhal, že tu do včerejška bylo prázdno. V sobotu jsem trávil den na předlouhé blokové výuce, a tak jsem se nudil, že jsem sepsal povídku. Narychlo během pár hodin (ale dopsal jsem ji až později), takže kvalita se blíží nule - ale možná vás pobaví. V hlavě mám ještě nápad na jednu podobnou ptákovinu, takže možná přibude ještě jedna.

TEMNÁ HODINA

Hedvika se procházela podvečerní krajinou. Krutý studený vítr čechral její dlouhé tmavé vlasy a pálil její tvář. Žluté listí z napůl opadaných stromů se lepilo na její vysoké boty. Kráčela odhodlaně, ale s obavami. Není příjemné kráčet podvečer na Dušičky na hřbitov, když tak silně fouká, sšeřelo se a je mokro. Každý by si radši někam zalezl a pil čaj. Hedvika by taky ráda, ale zrovna šla uprostřed lesa. Daleko od domova, daleko od lidí, sama uprostřed lesa na blátivé pěšině směrem ke starému hřbitovu. Byly Dušičky a odbíjela sedmá.
Hedvika došla až k rozpadající se zídce starého hřbitova. Z dáli slyšela zavytí psa ze vzdálené vesnice. Krákorající vrány. Ševelící listí na stromech. Zahoukání vlaku. Houkání sov. Ťukání datla. Nebo to byl samopal? Příliš mnoho zvuků na jednu slabou dívku, a to jsem ještě nepopsal, jak to tam strašně smrdělo.
Mezi Hedvikou a jejím cílem stála stará kovaná brána, prorezlá až běda. Hedvika vytáhla z malé kapsičky obrovský starodávný klíč a pokusila se odemknout. V tu chvíli si ale povšimla, že přes zámek je natažena obrovská zaprášená pavučina a přímo k její ruce leze obrovská tarantule! Jako správný arachnofobik se Hedvika vyděsila, zaječela a ucukla, s vytřeštěnýma očima hluboce dýchajíc hleděla na jedovatého pavouka, který ji podle jejího názoru hodlal sežrat, a ani ji nenapadlo, co sakra dělá tarantule ve volné přírodě dva kilometry od Čečelic.
Ona Hedvika vůbec byla blbá, jinak by v tomhle počasí a denní době nešla sama na starý opuštěný hřbitov. Ale zase byla pěkná. Zatím v šoku padla k zemi, čehož zákeřná tarantule využila a skočila na ni. Zalezla jí pod sukni, což Hedviku tak vyděsilo, že začala řvát jako na lesy. Tarantule stoupala po jejím stehně výš a výš a Hedvika sebou zmítala na zemi ve snaze ji setřást. Vědoma si toho, že si nevzala spodní prádlo, očekávala nejhorší. Tarantule konečně vyletěla zpod dívčiny sukně, ulevila si jadrnými nadávkami a explodovala. Hedvika nic z toho neviděla, protože měla co dělat sama se svým strachem a zhnusením. Přitom si uvědomila, že ztratila ten obrovský klíč, kterým chtěla bránu odemknout.
Mezitím se natolik setmělo, že nebylo vidět na krok. Hedvika začala šátrat po zemi a hledat. V tom se ozvalo strašlivé vrzání masivního rezavého kovu. Hedvika vzhlédla, sice s obavami, ale přesvědčena, že bránu rozrazil vítr. Ale nebyl to vítr, byly to oživlé mrtvoly.

V bráně do hřbitova stálo několik desítek napůl shnilých těl, která hleděla na nepříliš oděnou, nepříliš inteligentní a přespříliš krásnou dívku válející se po zemi. Hedvika už nebyla schopna vydat ze sebe jediný zvuk a s vytřeštěnýma očima zírala, co to proboha je. Nejvíce ji samozřejmě zaujalo, že ze všech oživlých mrtvol vychází nazelenalá záře. Kde se může brát?
Mrtvoly se zatím pomalu začaly k dívce přibližovat. Hedvika nečekala, až co s ní vlastně chtějí dělat. Zdvihla se, stáhla si minisukni a dala se na šílený úprk. Ani nevěděla, kam běží, důležité bylo, že jim uteče. Ale ačkoli se mrtvoly hýbaly velice pomalu, z nějakého důvodu se zdálo, že mají od Hedviky stále stejný odstup. Ba že ji dokonce dohánějí! A to Hedvika bývala přebornicí v běhu na 100 metrů.

K tomuto máme logické vysvětlení dle Zenóna z Eleje. Jak Hedvika záhy zjistila, pohyb je jen iluzí a vlastně není možný. Proto mohly oživlé mrtvoly Hedviku dohonit, protože v každém okamžiku svého běhu byla v určitém bodě a v každém jednom bodě byla v klidovém stavu, tedy se vůbec nehýbala.
Kdyby si to byla Hedvika uvědomila, nechodila by na hřbitov, protože by věděla, že se tam nemůže nikdy dostat. Ovšem Hedvika byla modelkou, nikdy neslyšela o elejské škole, ani neuměla vyhláskovat slovo aporie, takže teď to má a za patami jí běží shnilá zářící těla.
Konečně Hedvika před sebou spatřila světýlko. Pohádku o Jeníčkovi a Mařence sice znala, ale vzpomeňte si na ni, když prcháte před pomalými, přesto se stále stejnou rychlostí blížícími shnilými těly vydávajícími zelenou záři. Doběhla k malému domku a začala bušit na dveře.

"Kdo jste tam, otevřete!" Pomoc," řvala Hedvika a toto je první přímá řeč v celé povídce.
Nikdo neotevřel, ale záhy, když začala lomcovat za kliku, zjistila, že je odemčeno. Otevřela dveře, vstoupila, zabouchla za sebou a zahradila dveře smetákem, který stál vedle dveří, aniž jí došlo, že dveře se otevírají ven. Ale živilo ji její sexy tělo, ne sexy mozek, který se nyní může stát potravou jejích pronásledovatelů, takže se nedivme jejímu naprosto iracionálnímu jednání.
"Pěkně vítám, mladá dámo," ozval se za ní vznešený, ale ledově mrazivý hlas zároveň. Hedvika se vyděšeně otočila a spatřila za sebou starého muže v ošuntělém lékařském plášti.
"Prosím vás, pomozte mi! Nevím, co se děje, ale jdou po mě mrtvoly, které zeleně svítí!" prosila Hedvika. Muž na ni bez výrazu hleděl a neřekl ani slova.
Chvíli tak na sebe beze slova hleděli. Hedvika byla zaskočena mužovou mlčenlivostí a tak sama neěděla, co má vlastně říct. Muž jen bez výrazu s přimhouřenýma očima hleděl na špinavou uřícenou dívku těžce popadající dech, která se tiskla ke stěně v jeho domku.
Co je zač? Je jeden z těch venku? Nebo je to jen starý pán žijící na venkově? Chce mě zabít? Chce mě znásilnit? Jak dlouho neviděl ženskou, obzvlášť tak krásnou, jako jsem já? To vše se Hedvice honilo hlavou. V tu chvíli se ozvaly nárazy na dveře. Hedvika vystrašeně pohlédla na muže, který nehnul brvou. Za okny se zelenala silná záře a míhalo se velké množství těl. Hedvika už to nevydržela a omdlela.
Když se probudila, cítila, že jí do zápěstí a kotníků řežou pevně utažené provazy. V ústech měla roubík a na sobě neměla ani kousek oblečení. Bylo tu velice chladno. Otevřela oči a viděla, že je ve zšeřelém sklepě přivázána k potrubí, ruce nad hlavou. Vprostřed místnosti přímo pod starým zaprášeným lustrem byl umístěn stůl a na něm ležela mrtvola.
Do sklepa vstoupil stařec s ohromným kufrem. Pomalu vkráčel do místnosti, kufr odložil nažidli vedle stolu, podíval se na Hedviku a ušklíbl se. To ji ohromilo, protože dosud nehnul brvou. Pak promluvil.
"Asi tě zajímá, co se to vlastně děje. Jsem doktor Grünhertz. Za války jsem pracoval na základně v Peenemünde na vývoji atomové bomby pro nacisty. Já sám jsem se při pohledu na naše ztráty zamýšlel nad tím, jak obnovit řady wehrmachtu, navíc vojáky zcela oddanými a nepřátelům nebezpečnými. Konečně jsem na to přišel! Ale ještě téhož dne přišel rozkaz utéct a vše zničit nebo vzít s sebou - Rudá armáda už byla za horami. A tak jsem nasedl na vlak a ujížděl pryč. Bohužel až příliš pozdě jsem si uvědomil, že stanice Aussig či Leitmeritz nejsou na hranicích s Francií či Belgií a já se nevzdám Američanům. Došlo mi to až v Čečelicích. Noc předtím na malou osadu u hřbitova padla nálož z britského letadla. To byla pro mne příležitost, kde se ukrýt a začít pracovat na svém vynálezu. Neměl jsem nic než svůj Luger, sadu nožů Henkelbach a kufr plný plutonia."
Reklamní vložka: Pokud si naši sadu nožů Henkelbach objednáte do deseti minut, dostanete umělohmotného esesáčka zdarma.
Grünhertz se odmlčel a začalo hrůzné divadlo. Z kapsy vytáhl skalpel, otřel jej od hořčice, kterou předtím svačil s klobásou, a začal mrtvolu ležící na stole řezat do hrudi. Hedvika se na to nemohla dívat a opět sebou začala cukat, aby se uvolnila. Leč nedařilo se.
Poznámka autora: Pokud u čtení jíte, přestaňte.
"Tento muž se stejně jako ty dostal příliš blízko, aby mohl žít," promluvil opět Grünhertz. "Doplní moji armádu čítající nyní asi třicet nemrtvých."
Grünhertz prořízl mužovu hruď a řezal až na srdce. Pak odložil skalpel, otřel si ruku od krve do kalhot a obřadně otevřel kufr, z nějž vycházela oslepující zelená záře. Grünhertz z něj vyňal tyčku plutonia a kufr zase zavřel. Poté uchopil plutonium a vší silou jej nacpal do mužova srdce. Pak vzal jehlu a nit a mužovu ránu začal zavírat.
Ani nedošil. Mrtvola začala vydávat zelenou záři a začala se probouzet k životu. Vyděšená zpocená Hedvika se snažila lomcovat pouty ještě víc. Mrtvola vstala ze stolu a hleděla(pokud se dá říct, že mrtvola může hledět) přímo na Grünhertze.
"Je tvá," řekl chladnokrevně Grünhertz.
Mrtvola se pomalu otočila a vykročila směrem k uvázané nahé dívce. Pomalu kráčela a zvolna začala natahovat paže. Uškrtí mne? Roztrhá mne? Zakousne mne? Co mi vlastně sakra může udělat? Ať cokoli, rozhodně to není něco, co bych chtěla zažít, myslela si Hedvika. V tu chvíli se v ní projevila nečekaná síla, a tak se stalo, že sotva padesátikilová dívka vyrvala ze zdi potrubí, ke kterému byla přivázána, a ještě přervala pouta. Grünhertz se lekl a nadskočil. Hedvika popadla vytržený kus potrubí a vší silou udeřila kráčející mrtvolu do hlavy. Hlava se okamžitě utrhla a padla k zemi, následována celým tělem. Tolik k životnosti oživlých mrtvol.
Grünhertz si vzpomněl na svůj Luger a sáhl do záňadří. Vytáhl pistoli a namířil na dívku. Hedvika neměla pořád jinou zbraň, tak mrštila vší silou potrubí po Grünhertzovi. Čímž se jí povedlo Grünhertze zasáhnout a připíchnout k protější stěně. Grünhertz vyprskl proud krve z úst a zamumlal cosi nesrozumitelného. Rád by, aby jeho poslední slova byla "Za čisté Německo," ale spíše to bylo něco jako "Au!"
V tu chvíli do sklepa dozářila zelená záře a byly slyšet kroky a rány skora. Oživlé mrtvoly vnikly do domu. Hedvika věděla, že nemá jinou šanci, než se probojovat ven. Vytáhla potrubí z Grünhertzova těla. Vystříkl proud krve a mrtvola padla k zemi. Hedvika Grünhertzovi sundala plášť a navlékla si jej. Ze svého oblečení našla jen vysoké boty a opasek. Ten se bude hodit. Boty si nazula, opasek opásala přes nahý pas, oblékla si plášť. Za opasek zastrčila Luger a několik nožů ze sady Henkelbach, do ruky vzala stále stejný kus potrubí a vydala se nahoru.
U dveří potkala hned dva nemrtvé. Stačily dvě rány potrubím a byli mrtví navždy. V síni však Hedviku obklíčilo hned deset nemrtvých najednou. Co teď? Hedvika po jednom mrštila potrubí a připíchla ho ke stěně podobně jako Grünhertze. Poté sáhla za opasek a vytáhla dva nože. Dva nejbližší nemrtvé pobodala rovnou, třetího zabila vrženým nožem. Jeden jí skočil na záda, dostal kudlou do oka. Poté mrštila nůž po dalším, který se nebezpečně blížil. Zůstala jí jen pistole. Vytáhla ji a pokusila se střelit dalšího, než jí došlo, že vůbec neumí se střelnou zbraní zacházet. Kohoutek klapl naprázdno.
Dva nemrtví se na ni vrhli a přimáčkli ji ke stěně. Jejich shnilé ruce osahávaly její tělo, velká kulatá prsa, štíhlé dlouhé nohy, ba i do klína sahaly. Hedvika se snažila mrtvoly od sebe odtlačit, ale nedařilo se. Nakonec jednomu vrazila pěstí do hrudi. Podařilo se jí ztrouchnivělá žebra poměrně snadno prorazit a vyrvat mrtvole z hrudi plutonium, jež ji oživovalo. Mrtvola okamžitě padla bez života.
Druhé mrtvole, jež byla s Hedvikou v příliš těsném kontaktu, vrazila do hrudi loktem, otočila se a zopakovala totéž. Dva nemrtví se ale ještě blížili. Když ale viděli, že Hedvika drží v ruce plutonium, zastavili se.
Hedvika chvíli zmateně hleděla. Pak jí to došlo. Plutonium je zcela ovládá. Kdo drží plutonium, je jejich pánem. Nebo jen mají strach.
"Jděte ven," přikázala. Obě mrtvoly se skutečně otočily a odkráčely ven. Hedvika držela plutonium a šla za nimi.
Venku ve tmě stálo asi patnáct dalších nemrtvých, kteří se nestačili dostat do domu. Když viděli plutonium, všichni ztuhli a jen čekali.

Hedvika nyní nevěděla, co má vlastně dělat. Najednou byla vládkyní nemrtvých. Dokud držela plutonium, byly všechny oživlé mrtvoly v její moci. Takovou moc nikdy neměla. Všechny ty mrtvoly byly na ní zcela závislé. Toho by přece mohla využít!
A nebo taky ne. V jedné ruce držela plutonium, druhou znovu vzala Luger a tentokrát pochopila, že kohoutek musí natáhnout. Začala do mrtvol střílet a osm jich pobila. Ostatní jen stály a čekaly. Ani je nenapadlo se bránit. Hedvika zahodila vyprázdněnou pistoli a zamyslela se, co s těmi ostatními. Rozhlédla se a uviděla špalek a v něm zaseknutou sekyru. Vykročila k němu a v tu chvíli uklouzla. Padla k zemi a plutonium jí vypadlo z rukou.
To byl signál pro nemrtvé, kteří okamžitě vyrazili k ní. Hedvika se pomalu sbírala ze země, když si uvědomila, že její moc skončila  Od špalku ji pořád dělila velká vzdálenost, zatímco nemrtví se přibližovali. Musela to zkusit. Vyběhla směrem ke špalku. Jeden nemrtvý už ji dostihl a skočil na ni. Oba padli k zemi. Hedvika naštěstí ležela tak, že ji nemrtvý držel jen za nohy, takže vykopla vzhůru a podařilo se jí mrtvolu podpatkem prokopnout. Další ale už byli u ní. Jeden na ni skočil a lehl si na ni. Hedvika se začala zmítat, ale sevření bylo příliš těsné. Páchnoucí tlama se shnilýma zubama se nepříjemně blížila k jejímu bělostnému krku. V tu chvíli Hedvika začala škrábat mrtvolu do břicha. Protrhla shnilou kůži a ztrouchnivělým plesnivým masem se prodírala k srdci. Vše to bylo samozřejmě vrcholně odporné, ale nešlo to jinak. Ani už nebylo ale potřeba, aby vyrvala plutonium ze srdce, mrtvola zdechla.
Hedvika se rozhlédla a spatřila, že zbylých pět nemrtvých je kolem ní. Rozhodla se tedy, že mrtvé tělo, které ji zatím potřísnilo vším hnusem, který z něj vytekl, neodhodí. Naopak vstala a přitom jej používala jako štít. Ten vrhla na tři oživlá těla, zatímco se hned obrátila na dvě, která byla za ní, a odrazila je, přičemž vystřelila směrem k sekyře. Jedna mrtvola to bez úhony přežila, zatímco druhá padla na kámen a urazila si hlavu. Hedvika konečně doběhla ke špalku a vytáhla sekyru.
Uřícená, skoro nahá, špinavá dívka, teď s bělostnou kůží potřísněnou hnědošedozelenobůhvíjakým hnisem stála s obrovskou sekyrou v rukách proti čtyřem oživlým mrtvolám, z jejichž těl vycházela záře a pomalu jim odpadávaly části hnijící pokožky. Hedvika ztěžka oddychovala a připravovala se na závěrečné střetnutí s nemrtvými.
Vyrazila kupředu a začala kolem sebe máchat sekyrou. Nemrtví se na ni, nevidouce nebezpečí, vrhli, takže na první vyražení jeden přišel o ruku, druhý rovnou o hlavu a třetímu se sekyra zasekla do hrudi. Tam však zůstala a Hedvice opocené topůrko vyletělo z ruky. Jedna živá proti jednomu mrtvému. Jedna pevná a pružná proti jednomu zchátralému a ztuhlému. Hedvika přemýšlela, jak by mohla zlikvidovat nejlépe posledního z nemrtvých, když v tom stupla na odhozenou pistoli. Hbitě ji zvedla, namířila a mrštila ji přímo do obličeje posledního nemrtvého, který se blížil. Rána nemrtvému urazila hlavu a ta, následována tělem, padla na zem.
Byla temná noc, blížilo se však svítání. V dáli kokrhal kohout.  Na trávě se začala srážet rosa. Uprostřed hromady hnijících těl klečela téměř nahá špinavá dívka v otrhaném zakrvaveném lékařském plášti. Plakala. Nad hlavou jí vycházelo slunce.