JEAN-CLAUDE FOREST - BARBARELLA

Když jsem viděl filmovou Barbarellu, měl jsem pocit, že už jsem fakt viděl úplně všechno. Kousající panenky, šukací stroj, průhlední lidé, futuristický sex, esence z muže. Naprostý blázinec. Nicméně jsou věci, které v člověku tak nějak uzrají. Ne, že bych ten film od té doby viděl, ale možná bych se někdy podíval znova, jen tak pro srandu. A když vyšel na konci loňského roku poprvé původní komiks o Barbarelle, zvědavost nakonec zvítězila a podíval jsem se na to. Ne, že bych to kupoval, ale když jsem to našel v knihovně, proč si to nepůjčit.

Vyšlá kniha obsahuje dva příběhy hrdinky, která otřásla komiksovým světem a minimálně v evropské kultuře šedesátých let způsobila revoluci. Oba jsou silně epizodické a vlastně se skládají jen z příhod blond cestovatelky kosmem, která vždy někam přiletí, s někým se seznámí, pokud možno se s ním i vyspí, a dál se dostane buď dalším přesunem, nebo ji unesou nějaká monstra. Z jejich osidel se dostává buď sexem, nebo útěkem, nebo dalším únosem. První díl vlastně žádnou dějovou linku nemá a jen sleduje různé příhody, několik kratších a jednu delší. Barbarellu tu zachycujeme na planetě, kde žijí bohatí ve sklenících a chudí mimo ně, a jejich revoluci, kterou Barbarella nakonec vyřeší mírově. Z dalších příhod mi v hlavě utkvěl ten o planetě, žijící jako v devatenáctém století, na které vládnou dvě princezny, malá dvojčata, které mají potěšení z toho, jak Barbarellu trápí - třeba porcelánovými panenkami, které ji majá uhryzat k smrti. Poslední dlouhá pasáž je pak příběhem o zkaženém městě, opuštěném labyrintu plném ztracených existencí kolem, slepém andělu a tyranské jednooké vládkyni města. Ano, to je ta pasáž, podle které vznikl film. Taky v tom je robot, s nímž se Barbarella vyspí, a on se jí pak omlouvá, že jsou jeho pohyby příliš mechanické. Tento nejikoničtější obrázek se do filmu nakonec kupodivu nedostal...

Jak to ve filmu působilo přiblble, uslintaně a nesmyslně, z komiksu jsem tenhle dojem neměl. Komiksová Barbarella se obnažuje častěji než filmová, děj není a nedává smysl, ale v tom komiksovém podání mi to prostě nevadí. Kresba se mi nijak zvlášť nelíbí, zrovna tomuhle typu příběhu by barva sakra slušela, ale třeba labyrint tu působí mnohem lépe než ve filmu. A nejsou tu nesmysly typu futuristického sexu, esence z muže a šukací stroj tu není podán tak strašně lacině.

Druhý příběh už má něco jako hlavní děj, ale to neznamená, že není stejně epizodický. Barbarella je tu majitelkou cirkusu se spoustou vesmírných potvor jako třeba masožravého obřího ucha, a spolu s přáteli úspěšně vystupuje. Setkání s tvorem připomínajícím člověka, který má ale žábry, jménem Narval, ji ale donutí odletět na planetu, jejíž jméno jsem zapomněl. Narval tu ale má svoje plány, které se Barbarella snaží odhalit, zatímco se s ním neustále odhaluje ze šatů. Na planetě ubíhá čas pomaleji a Barbarella jen sleduje strnulé postavy, které hodně pomalu zápasí s pomalou bouří na moři. Když se rozhodne zachránit zjevně umírající děvče, je nucena přestoupit do jejich časoprostoru. Tím ale ztratí svou loď. Následují mnohé peripetie, kdy je Barbarella unášena sem a tam po celé planetě a sem tam se shledává se svou posádkou a Narvalem, který má své vlastní cíle...

Druhý příběh mě ze začátku moc nebavil, ale od příletu na planetu to začne být lepší. Barbarella začne rychleji střídat příhody za příhodami, z těch bizarnějších je třeba pasáž, kdy je zajata a prodána do bordelu, kde jsou robotické prostitutky. Pokud ale byl první díl vytvářen pouze proudem vědomí, tady už si tvůrce ale vypomohl nějakými drogami. Některé pasáže jsou velmi psychedelické a mnohdy nedávají smysl ani samy o sobě. Problémem v tom je i hlavní hrdinka, v níž se člověk kolikrát vůbec nevyzná. Navíc je tento díl dost ukecaný a Barbarella kolikrát vyloženě plácá nesmysly. Dlouhatánské nesmysly.

Když už jsme u promluv, občas jsou textové bubliny nakresleny tak matoucím způsobem, že ani není jasné, kdo vlastně říká. Třeba jsou umístěny úplně na druhé straně okénka. Nebo chybí šipky naznačující, od které postavy která bublina vlastně jde. Ale po chvilce hledání se v tom dalo vyznat docela dobře. Když se ještě vrátím k druhému příběhu, měl jsem z něj pocit, že tady už autor vyloženě uměle hrdinku svléká za všech okolností. Ne, že by to i v prvním dílu nebylo prvoplánové, ale v druhém je třeba situace, kdy se Barbarella vrátí na svou loď, zjistí, že tam nikdo není, tak vleze do vany. Nebo se seznámí s malířem a nechá se malovat nahá. Nebo se v mrazivé pustině setká s lidmi žijícími pod obrovskými slepicemi, kde je pro změnu takové teplo, že nepotřebují šaty. Samozřejmě proto, aby tu Barbarella mohla být zase nahá.

Kdybych to měl shrnout, určitě to na mě nepůsobilo tak, jako to působilo na čtenáře šedesátých let. Líbila se mi volná asociační forma vyprávění a bujná autorova fantazie, do které se však až příliš často vkrádají bujné hrdinčiny vnady. Taky jsem na základě filmu čekal mnohem větší bláznivinu, zde humor zdaleka nejde tak na sílu a vše je takové lehké, skoro až nepostřehnutelné, vyluzující spíše milý úsměv než hurónský smích. Ale že by to bylo něco, k čemu bych se chtěl vracet a znovu to číst, to ne.