CLINT EASTWOOD 88

Všechno nejlepší a ještě hodně let!

SOLO: A STAR WARS STORY (2018)

Plány Disneyho na absolutní vytěžení světa Star Wars v milionu filmů mi nejsou úplně nejsympatičtější. U tohohle dílu jsem navíc měl obavy. Došlo k několikanásobnému měnění režisérů, než se toho chopil profík Ron Howard, o představiteli hlavní role se šířily ty nejhorší zvěsti, a vůbec, vlastně jsem si říkal, že mi je film o tom, co dělal Han Solo před seznámením s Lukem Skywalkerem, celkem fuk. Ale stejně jsem měl v plánu zajít, jen jsem od toho nic moc nečekal.

Ještě než samotnou recenzi oddělím a napíšu dojmy z filmu, pro ty, kteří film neviděli a chtějí, upozorňuju, že sice se pokusím vyhnout spoilerům, ale stejně je lepší nic nevědět. Ještě si postěžuju na trailery na současnou nabídku, které byly jeden horší než druhý. Film o dospělém účetním Kryštůfku Robinovi??? Superhrdinský film, kde hrdinové jsou mravenčí muž a vosí žena?! Co v tom himlhergot dělá Michael Douglas? A nakonec naprosto dementní trailer na Jurský svět 2, z kterého mi bylo vyloženě blivno. X-té pokračování Mission Impossible tak z toho vypadalo ještě nejnormálněji. A teď k Solovi.
(ČÍST DÁL)

JAK VZNIKÁ PLAKÁT

Sprostě ukradeno z fóra spaghetti-western.net, ale říkal jsem si, že je to natolik zajímavé, že to sem dám. Nevím, jestli se tomu dá přímo říkat náčrtky, ale jsou to vlastně přípravné práce k finálnímu americkému plakátu filmu Tenkrát na Západě od malíře Franka McCarthyho. Zatímco obličeje herců se ve výsledku příliš nepovedly, ta část s umírajícími pistolníky je skvělá.

 

 A výsledek:

EL ULTIMO KAMIKAZE (1984)

Paul Naschy se neproháněl po španělských kinech jen coby vlkodlak, ale dělal filmy všeho druhu. Na co se jinde specializovalo více tvůrců, to on zastal svým laciným způsobem sám. Psal, režíroval, hrál hlavní role v hororech, giallech, kriminálkách, dobrodružných filmech. Tady se pokusil o něco mezi filmem noir a akční krimi. A je to... naschyovské.

Naschy hraje nájemného vraha zvaného kamikaze, který vyhlazuje jednu mafii na rozkazy druhé. Přitom používá převleky jako je bezdomovec, elektrikář, nebo dokonce žena. Od každé akce odjíždí na motorce, přičemž pokaždé můžeme sledovat, jak na motorce zpomaleně skáče. Tím jsem s Naschyho charakteristikou neskončil. Ve volném čase totiž maluje, jak svou nahou mladou milenku, tak různé výjevy mučení a dokonce sebe v nacistické uniformě! A když už začne být film předvídatelná nuda, najednou se zničehonic vynoří snová sekvence, v níž je Naschy nacistickým důstojníkem v koncentráku!

Pokud tedy sledujeme Naschyho, většinou jak někoho zabíjí, trhá obrázky Hitlera nebo vypráví o své traumatickém dětství a sledujeme do toho archivní záběry Hitlera a holocaustu, je to zábava. Hodně trashová, hodně špatně natočená, ale zábava. Krve je dost, mrtví se nedají spočítat, a co se už vůbec nedá spočítat, je počet odhalených koziček. Tam jsou snad dvě tři ženské v celém filmu, které se nesvléknou. Rádoby erotické scény jsou taky vtipné. Problém je, že Naschymu se věnuje jen polovina děje a ta druhá sleduje jeho značně necharismatického a nezajímavého protivníka, který většinu času prokecá s obstarožní agentkou. Sice má střílející dýmku a podobné vtipné vražedné nástroje, ale je s ním nuda. A nuda je i s mafiánskými šéfy a jejich smysl nedávajícími intrikami, i se všemi Naschyho upovídanými milenkami.

Film je samozřejmě vykradačský, jak to jen jde. Kromě Delonova Samuraje tu máme sekvenci zcela vykradenou z Magnum Force. Tady ale dostanete mnohem větší počet postřílených nahých modelek, z nichž některé jsou dokonce roztrhány granátem. Eklekticitu podtrhuje i hudba, převzatá z lecčeho. Osobně jsem poznal jen téma z Šesti žen pro vraha a z Policie děkuje.

Ze začátku to vypadalo celkem vtipně, ale bohužel, je to v průběhu děje čím dál větší nuda. Občas to vytrhnou třeba náckové nebo Naschyho převleky, ale chvílemi jsem si to fakt musel posunout. 4/10

a.k.a. The Last Kamikaze
Režie: Paul Naschy (jako Jacinto Molina)
Hrají: Paul Naschy, Irán Eory, Manuel Tejada, Mirta Miller, José Bódalo a spousta nahých holek
Hudba: Spousta autorů, kteří o tom nevěděli
Scénář: Jacinto Molina
Španělsko 1984

POSLEDNÍ ANKETA

Uznávám, že poslední anketa nebyla z nejchytřejších, ale docela mě zajímalo, co poslouchají lidi, kteří sem přijdou, za muziku. Vypadá to, že sdílní moc nejste, protože jeden člověk zaškrtl rock a dva něco jiného (nebo něco jinéhp, jak možnost vykouzlil šotek a poté, co přibyl první hlas, a teprve jsem si toho všiml, již anketu nešlo upravit). Takže vám třem, kteří jste hlasovali, díky za hlasy.

PINK FLOYD - A SAUCERFUL OF SECRETS

And I'm wondering who could be writing this song?
Rok po svém debutu Pink Floyd vydali druhou desku, která odráží dokonale změny, které v kapele tou dobou probíhaly. Připravy začaly ještě v klasickém obazení Syd Barrett - kytara, zpěv, Roger Waters - basa, Rick Wright - klávesy, Nick Mason - bicí. Syd napsal několik písní, kapela začala nahrávat a jako první vznikly skladby Set the Controls for the Heart of the Sun (kterou napsal Waters) a nepoužité Vegetable Man a Scream Thy Last Scream. Následně byla nahrána skladba Jugband Blues. Pokud se podíváte na následující klip, možná zjistíte, v čem začal být problém:

Syd Barrett nejen, že byl závislý na drogách, ale LSD začalo totálně měnit jeho osobnost. Během koncertů byl schopen celou dobu nehnutě stát a hrát jediný akord, případně nehrát vůbec. Během jiného koncertu rozladil svou kytaru. Nepoznával svoje přátele, často vůbec netušil, kde je. Zbytek skupiny byl, samozřejmě, nespokojen s tímto vývojem, a proto byl v lednu 1968 do kapely přizván jako druhý kytarista David Gilmour. Plán původně byl, že Gilmour bude jezdit na turné a Barrett bude skládat a hrát na deskách, ale situace brzy vygradovala v Barrettův odchod a jeho nepříliš úspěšnou a krátkou sólovou kariéru. Zbytek desky byl nahrán bez Barretta a Gilmour se stal brzy plnohodnotným členem kapely, a po odchodu Rogera Waterse o patnáct let později i jejím frontmanem.

Zleva Mason, Barrett, Gilmour, Waters, Wright

And what exactly is a dream? And what exactly is a joke?
Deska plně spadá do psychedelického období Pink Floyd plného orientálních inspirací a experimentů se zvukem. Oproti až příliš experimentálním Barrettovým skladbám tu však má převažující podíl Waters, a tak deska zní mnohem víc jako ti klasičtí Pink Floyd s pomalým čtyřčtvrtečním taktem. Taková už je první skladba Let There Be More Light, začínající sice kytarovým sólem, ale následně skladbu dominantněji převezmou elektrické varhany a bicí. Následující Remember a Day je takový trochu slaďák, který si moc nepamatuju. Složil ho Rick Wright a také ho zpívá. Watersova Set the Controls for the Heart of the Sun je první ze dvou desetiminutových skladeb na desce, uvedená výrazným orientálním motivem a psychedelickou improvizovanou mezihrou uprostřed. Zajímavé je, že obsahuje kytaru nahranou jak Barrettem, tak Gilmourem. První stranu zavírá komická Watersova skladba Corporal Clegg, první, která zachycuje téma války. Trochu mi připomíná něco, co dělal v té době John Lennon.

I don't care if the sun don't shine / and I don't care if nothing is mine
Druhou stranu otevírá titulní A Saucerful of Secrets. Je to dvanáctiminutová instrumentálka, která je rozdělena na čtyři části. První navozuje spíše atmosféru, melodie žádná, druhá je rytmicky výrazná, ale ještě větší bordel, a třetí to ještě završuje. Závěrečná pak ale přidá působivou varhanní melodii, doplněnou sborem. Celkově to není něco, co bych si pouštěl s chutí, kromě výborné závěrečné pasáže, ale na koncertu z Pompejí to je jistě působivé (sakra, musím si ho od sestry půjčit). Následuje nepříliš zapamatovatelná, melodická Wrightova píseň See Saw, a zavírá to Jugband Blues, kterou už jste slyšeli nahoře. Kapela armády spásy. Ale je fajn, že dáváme najevo, že Barrett tam ve skutečnosti není. A viděli jste někdy takhle modrý měsíc? Zajímalo by mě, kdo by mohl napsat takovou píseň...

And I don't care if I'm nervous with you / I'll do my loving in the winter 
A Saucerful of Secrets obsahuje několik pozoruhodných skladeb, zajímavá je jasně zřetelným přechodem od Barretta ke Gilmourovi, ale mezi nejlepší floydovské desky se podle mě neřadí. Wrightovy skladby a Corporal Clegg ji trochu táhnou dolů. Sice stejně jako San Tropez a Seamus trochu táhnou dolů Meddle, ale ten je vyvážen absolutní dokonalostí ve formě Echoes. Ale to už je jiný příběh.

IL GIORNO DELLA CIVETTA (1968)

"Co je tady na Sicílii nejlevnější? Co se tu prodává na každém rohu? Čest!"
Kdyby na Sicílii přijel vyšetřovat jakýkoli případ Sherlock Holmes, asi by nezjistil absolutně nic. Deduktivní a induktivní metody jsou sice skvělé, ale bez informací jsou k ničemu. Když nikdo nic neviděl, nikdo nic neslyšel, nikdo nikoho nezná, nikdo nikoho nejmenuje, nikdo nikde nebyl a nikdo nic neví, těžko z toho vyvodit nějakou hypotézu - kromě té, že v tom nějakým způsobem jedou všichni a nejvíc ze všech ten nejvyšší. Na to samozřejmě přijde i Franco Nero, který se zatvrzele rozhodne místním oligarchům pořáně zatopit. Jenže don Lee J. Cobb je snad ještě nepostihnutelnější než Babiš, takže to půjde velice těžko, a kdo ví, zda vůbec...

Už začátek ukazuje, kde jsme. Kdosi brokovnicí zastřelí řidiče náklaďáku a uteče, zanechaje po sobě jednoho náhodného svědka. Mrtvola se peče na ranním slunci a zatím všechna auta projíždějí kolem a nikdo se neobtěžuje zastavit. Četníci by se do toho taky neradi zapojovali, ale nový zarputilý kapitán ze severu Franco Nero se nehodlá vzdát a případ je rozhodnut za každou cenu vyřešit. Jenže jak bylo psáno výše - nikdo nic neví, nikdo nic neviděl, nikdo nic neslyšel atd. atd. Ani Claudia Cardinale bydlící poblíž místa vraždy, jejíž muž brzy na to zmizí. Co měl s případem společného? Byl svědkem? Utekl, nebo byl zavražděn? Místní bossové, tunelující státní zakázky na dostavbu silnic, zatím sledují situaci a snaží se zahladit stopy, které vedou k tomu nejvyššímu, bohatému donu Marianovi, jehož jméno místní vyslovují s nábožnou úctou a křižují se, když ho potkají.

"Jedno vím přesně. Všichni máme pod nosem ústa, která radši jí než mluví."
Příběh funguje ve více rovinách - jednak jako detektivka, v níž se policie snaží zjistit, co se vlastně stalo, jednak jako nemilosrdný popis situace na Sicílii, kde ještě v roce 1968 vládnou takřka středověké pořádky, největší urážkou je paroháč, ženy jsou naprosto podřízené mužům a čest, kterou se všichni ohání, vedle bezpečí a pohodlí jde klidně stranou. Zpočátku, hlavně pro nepříliš šikovně natočenou úvodní vraždu za volantem, mě to nijak moc nepřesvědčilo, ale záhy mě to vtáhlo. Možná i proto, že jsem viděl tolik pozdějších akčních poliziesek a čekal jsem tedy, že mafie bude ve zbavování se možných svědků daleko nemilosrdnější. Násilí tu moc nemáme, což tu je vlastně dobře, nejistoty je tu ale víc než dost. A jak nemám rád italské zběsilé křičení a gestikulování, tady je to tak na místě, že mi to nevadilo vůbec.

Možná je to i tím, jak je to zahráno a v jakém prostředí se to odehrává. Většina lidí ve vedlejších rolích je buď neznámá, nebo i tak působí naprosto autenticky. Například u jednoho z bossů mě vůbec nenapadlo, že jeho představitel Nehemiah Persoff je ve skutečnosti Američan, stejně jako Serge Reggiani je ve skutečnosti Francouz. U Claudie Cardinale i Lee J. Cobba jsem měl zpočátku trochu pochybnosti - CC mi na tohle prostředí připadala až příliš krásná a Cobb zase nevypadá vůbec jako Ital, ale svými výkony mě v průběhu filmu nakonec přesvědčili oba. Cardinale prostě byla ta prostá holka z venkova, která se bojí o svůj život a zároveň chce zjistit, co se stalo s jejím manželem, a Cobb byl ten nemilosrdný, ale zároveň vznešený don. No a Franco Nero je vyšetřovatelem, kterému přejeme, aby vše odhalil, ale zároveň jeho zarputilost může mnohé lidi včetně něj poslat možná i na smrt.

Damianiho politické thrillery rozhodně nejsou filmy na rozveselení a náladu vám určitě nezlepší. I kvůli tomu se mi do tohohle filmu dlouho moc nechtělo. Zase tak hrozné to ale nebylo, rozhodně je to však film, který diváka donutí se zamyslet. Bezmoc sice víc čiší z pozdějšího Přiznání policejního komisaře prokurátorovi republiky, zde je však lepší atmosféra zapadlého venkova kdesi na konci světa, kde platí vlastní zákony a svět okolo je až příliš daleko. 8/10

a.k.a. Den sovy, The Day of the Owl, Mafia
Režie: Damiano Damiani
Hrají: Claudia Cardinale, Franco Nero, Lee J. Cobb, Serge Reggiani, Nehemiah Persoff, Tano Cimarosa, Vincenzo Falanga
Hudba: Giovanni Fusco
Itálie / Francie 1968

HEREČKY ITALSKÝCH ŽÁNROVÝCH FILMŮ

Dnes si uděláme takový menší přehled různých hereček, které se objevovaly v 60. a 70. letech v různých italských žánrovkách, jako třeba v poliziottescu či giallu, ale se spaghetti westerny příliš spjaté nejsou. Herci se v těchto žánrech většinou rekrutovali z bývalých kovbojů, ovšem pro ženy ve westernech příliš prostoru nebylo. Velká část giallo thrillerů se kolem žen naopak točí, ovšem bohužel s typickou italskou machistickou mentalitou i tak mají jen role pasivních obětí, čekajících na pomoc od mužského hrdiny.
Nejsou to všechno moje vyložené oblíbenkyně, s některými jsem viděl jen několik málo filmů. Spíše mi jde o přehled těch nejzásadnějších, nejpopulárnějších a vůbec jinak nej hereček z těchto filmů. Přece jen deset let tu vedu blog víceméně zaměřený na italský žánrový film a z těchhle osobností jsem psal jen o zlomku svých oblíbenkyň. Takže tady je výběr pár hvězd či polohvězd.

BARBARA BOUCHET (1943)

Původem sudetská Němka z Liberce po odsunu žila v Německu, následně dělala kariéru v USA, kde si zahrála po boku Johna Wayna či Kirka Douglase ve filmu Po zlém, objevila se i ve Star Treku. Na počátku 70. let ale zakotvila v Itálii, kde se stala jednou z největšch hvězd. Giallo, eurocrime, erotické komedie, střídala žánry hodně, především asi v eurocrime se zapsala nejvíc. Jen ty westerny ji minuly. Možná i proto jsem toho s ní zatím moc neviděl. Což se pokusím napravit.
Významné filmy: Milano Calibro 9, Ricco, Muka neviňátek, La dama rossa uccide a sette volte

MARISA MELL (1939-1992)

Původem rakouská herečka, která začínala v šedesátkách třeba po boku Klause Kinského. Její kariéra málem ztroskotala už v roce 1963, kdy utrpěla těžkou nehodu a málem přišla o oko, nakonec ale i díky plastickým operacím mohla pokračovat. Objevovala se ve filmech mnoha žánrů, v 70. letech samozřejmě především v giallech, ale i v několika westernech, včetně epizodky ve filmu Ben a Charlie, která patří k asi nejpamětihodnějším momentům z filmu. Její kariéru poznamenaly mnohé aféry i závislost na drogách, nakonec zemřela krátce po padesátce na rakovinu hrtanu.
Významné filmy: Una sull'altra, Ben and Charlie, Diabolik, Sedm krvavých orchidejí, La belva col mitra

LAURA GEMSER (1950)

Původem indonéská modelka se k filmu dostala v roce 1974, kdy si zahrála v erotickém filmu Amore libero. O rok později si zahrála vedlejší roli ve druhém dílu francouzské erotické série Emmanuelle se Sylvií Kristel v hlavní roli. Netrvalo dlouho a lační italští tvůrci spustili paralelní sérii o černé Emanuelle s jedním m, kterou ztvárnila právě Laura. Přitom druhý díl obsahoval jinou herečku, Laura se však dala, kromě novomanžela Gabriele Tintiho, dohromady i s režisérem Joe d'Amatem, který se pustil do exploatační série, kde fotoreportérka Emanuelle procestuje celý svět (jeden díl se tak přímo jmenuje), setkává se s kanibaly, pornografy, sektáři, obchodníky s bílým masem, v osmdesátých let pod vedením pro změnu jiného mistra trashe Bruno Matteie se dvakrát dostala do vězení. Jednou dokonce byla jeptiškou! Každý film zneužíval jiné populární téma, přičemž vždy převažovala erotika nad vším ostatním. Do mnohých filmů byly přistříhávány hardcore záběry, ovšem s dubléry, sama Laura podle výpovědí svědků byla vždy s Tintim. Také se po jeho smrti v roce 1991 ze světa filmu nadobro stáhla, poté co její pokusy o novou kariéru ve významnějších filmech pod jménem Moira Chen nevyšly. Nejvíce se tak z její filmografie vyjímají Dva poldové s Budem Spencerem a Terencem Hillem, kde se jedinkrát vůbec nesvlékla.
Významné filmy: Emanuelle nera, Emanuelle in America, Dva poldové, Emanuelle e gli ultimi cannibali, Suor Emanuelle

ANITA STRINDBERG (1937)

Švédská modelka, která se objevovala ve filmech mezi lety 1971 a 1981, především v giallech, ale i v kriminálkách a jiných žánrech. Western se jí opět vyhnul - ve filmu Odešli jsme jako kněží, vrátili jsme se jako kuráti bohužel ve skutečnosti nehraje. Fanoušky jistě zaujala její severská krása, blond vlasy, modré oči, ale i její přepevné (uměle zvětšené) poprsí. Člověk by řekl, že to začalo až s osmdesátkama a Pobřežní hlídkou. Nicméně Anita se naposledy objevila ve dvou filmech v roce 81 (z toho v Salamandru s Francem Nerem či Anthony Quinnem se jen mihla), a od té doby zmizela z pláten i z povědomí. Předtím ale měla rovněž pět let pauzu. Moc toho tedy nenatočila, je to docela škoda - její výkony v některých filmech nebyly vůbec špatné.
Významné filmy: La coda dello scorpione, Your Vice is a Locked Room and Only I Have the Key, Almost Human, Who saw her die, A Lizard in a Woman's Skin

FLORINDA BOLKAN (1941)

Rovněž Florinda Bolkan začínala jako modelka, když přišla v 60. letech do Francie studovat jazyky a literaturu ze své rodné Brazílie. Na dovolené v Jugoslávii se seznámila s režisérem Luchinem Viscontim, kterého okouzlila natolik, že jí svěřil roli ve svém filmu Soumrak bohů (1969). Už předtím se objevila v několika filmech, ale díky Viscontimu začala dostávat více rolí a větších. Průlomem pro ni byl Oscarem oceněný film Podivné vyšetřování (1970), kde si zahrála po boku Giana Maria Volontého. V průběhu 70. let hrála v nejrůznějších žánrech, v giallu (Muka neviňátek, A Lizard in a Woman's Skin), historických filmech (Flavia, la monaca musulmana), dobrodružných (Manaos), komediích (Royal Flash s Malcolmem McDowellem). V koprodukčním filmu Sarajevský atentát si dokonce zahrála Žofii Chotkovou, manželku Ferdinanda d'Este (ztvárněného Maximilianem Schellem). Objevovala se rovněž v televizi, v novém století se v domovské Brazílii představila i jako režisérka. V roce 2004 byla členkou poroty na MFF v Karlových Varech.
Významné filmy: Podivné vyšetřování, A Lizard in a Woman's Skin, Muka neviňátek

SUZY KENDALL (1944)

Britská modelka a herečka se narodila jako Freida Harrison, ale pro filmovou dráhu si zvolila pseudonym Suzy Kendall. Ve filmu se v Británii začala objevovat v roce 1965 a hned jedním z prvních filmů byla bondovka Thunderball. Roku 1967 hrála v americkém filmu Panu učiteli s láskou se Sidney Poitierem. V italském filmu se poprvé objevila roku 1969 snímkem Špionka beze jména, kde sehrála německou špionku v Anglii za 1. světové války, průlom nastal následujícího roku, kdy sehrála hlavní ženskou roli v Argentově giallu Pták s křišťálovým peřím. V žánru se objevila ještě v Martinově Torsu (1973) či Lenziho Spasmu (1974). Krátce poté ovšem její kariéra skončila. Po čtyřiceti letech se ale Suzy k filmu vrátila rolí v poctě giallům s názvem Berberian Sound Studio (2012).
Významné filmy: Pták s křišťálovým peřím, Torso, Spasmo

MARGARET LEE (1943-2024)

Margaret Lee je rovněž Angličanka, která však svou kariéru zahájila počátkem 60. let v Itálii. Obsazována byla do filmů všech druhů, do komedií (Toto v noci č. 1), sandálovek (Maciste contro i mostri), dramat (Casanova '70), westernů (Djurado), špionážních filmů (Tajný agent na Blízkém východě), kriminálek (I Bastardi, Bandité v Miláně), válečných filmů (Pět pekelných mužů), gialla (La bestia uccide a sangue freddo). Zahrála si ve slavné Kleopatře s Elizabeth Taylor či s Jeanem Gabinem ve Slunci rošťáků. Na přelomu 60. a 70. let se objevila v několika filmech španělského trashového režiséra Jesúse Franca. Počátkem 70. let kariéru ukončila, ale o deset let později se ještě objevila ve dvou filmech, ty však byly její definitivně poslední.
Významné filmy: Slunce rošťáků, Bandité v Miláně, Pět pekelných mužů, La bestia uccide a sangue freddo

KARIN SCHUBERT (1944)

Asi nejsmutnější příběh. Německá modelka zahájila koncem šedesátých let kariéru paralelně v italských i německých filmech, opět všeho druhu, od westernů (Vamos a matar, companeros) přes erotické komedie (Quel gran pezzo della Ubalda, tutta nuda e tutta calda s Edwige Fenech), giallo (Gli occhi freddi della paura) až po horory (La casa della paura). V roli královny se rovněž objevila v Ouryho komedii Pošetilost mocných (1971) s Louisem de Funèsem a Yvesem Montandem. V polovině 70. let však se svým nedostačujícím talentem a zároveň pohledným, byť pravděpodobně vylepšeným tělem byla nucena přejít k erotickým filmům, k čemuž ji nutila i její závislost na drogách. Pokud by hrála jen ve filmech Joea d'Amata a sérii o Emanuelle s Laurou Gemserovou, bylo by to ještě dobré. Drogová závislost ji však v osmdesátých letech dohnala do regulérní pornografie, následně ke službě sex po telefonu a nakonec k pokusům o sebevraždu.
Významné filmy: Pošetilost mocných, Ubalda, All Naked and Warm, Black Emanuelle

PATRIZIA ADIUTORI (1947?)

Jestli se o Anitě Strindberg ví málo, o Patrizii Adiutori se neví nic. Dohledatelné jsou jen její role ve filmech. Pokud budeme věřit stránce s diskutabilním obsahem ancensored.com, narodila se 21. února 1947, jinde jsem však toto datum nenalezl. První roli hrála v roce 1969 ve filmu Die nackte Bovary, erotické adaptaci Flaubertovy Paní Bovaryové, kde titulní roli sehrála Edwige Fenech. Zbytek své poměrně skromné filmografie natočila v letech 1971 - 73, přičemž většinou sehrávala role svůdnic. Objevila se s Francem Nerem v thrilleru Vyšetřování skončilo - zapomeňte, s Alainem Delonem ve filmu První klidná noc, ve westernu Shoot the Living and Pray for the Dead s Klausem Kinskim. Jinak většina jejích rolí zasahovala do subžánru giallo, od filmu Naked Girl Killed in a Park (1972), kde ztvárnila titulní roli, až po Torso, jeden z jejích posledních filmů. Úplně poslední pak byly dvě komedie, z nichž v jedné, Giovannona Long-Thigh (1973), se opět sešla s Edwige Fenech. Poté zmizela z pláten a nic se o ní neví. Patrizia Adiutori nikdy nehrála hlavní role, a nikdy nebyla hvězdou. Přesto, myslím, stojí za připomenutí.
Významné filmy: Vyšetřování skončilo, zapomeňte, První klidná noc, Shoot the living and pray for the dead, Naked Girl Killed in a Park, Torso

GLORIA GUIDA (1955)

S každou z hereček, o které jsem výše psal, jsem alespoň jeden kousek viděl. Gloria Guida je pro mne vlastně neznámá, protože drtivá většina filmů, které natočila, spadá do žánru erotických komedií, které mě nelákají. Oproti Edwige Fenech, královně žánru, která ztvárňovala zralejší svůdné ženy, o sedm let mladší Guida se svým jemným vzhledem a drobným tělem ztvárňovala rozpustilé studentky a celkově mladistvé dospívající lolitky. První filmy natočila v 19 letech roku 1974 a oba již spadají do žánru erotických komedií či dramat. Z filmů lze jmenovat například Blue Jeans (1975) či La liceale ze stejného roku. Mimo svůj žánr se během své krátké kariéry podívala jen párkrát - v mexickém hororu The Bermuda Triangle (1978) s Johnem Hustonem, v Di Leově komedii s údajně šokujícím koncem Avere vent'anni (1978) či v eurocrime Indagine su un delitto perfetto (1978). Poslední filmy natočila roku 1982, z nichž jeden, Do postele vždy a ochotně, tu vyšel na DVD. Hvězdou je v něm však Laura Antonelli, objevuje se tam i Margaret Lee. Poté ze světa filmu zmizela, stále je však pravděpodobně činná v televizi - viděl jsem nějaký rozhovor, kde zpovídala Quentina Tarantina ohledně Hanebných panchartů.
Významné filmy: Avere vent'anni, Blue Jeans